Článek
Na stipendijním pobytu v polském Krakově jste rozepsala nový román inspirovaný příběhem své kamarádky na vozíku. Takže jste opustila multikulturní téma, které jste zkoumala ve dvou posledních knihách?
Úplně ne, tahle moje kamarádka má totiž pákistánského manžela, kterého nechtějí pustit do Čech. Ani na tříměsíční turistické vízum. Trvá to už skoro osm let. Čeští úředníci totiž považují jejich sňatek za účelový. Důvodů pro to vymysleli půl tuctu, jeden blbější než druhý – například že „manželé nežijí ve společné domácnosti“. Jak by mohli, když za ní nesmí. Navíc je podle úřadů zjevně méněcenná tím, že má hendikep. Na naší ambasádě v Islámábádu si asi neumějí představit, že se někomu může líbit holka na vozíku…
Samozřejmě kolem toho buduju román a fabuluju, ale jádro, tedy jak Česká republika řeší touhu své občanky žít se svým manželem a jak se obecně staví k cizincům, vychází ze skutečnosti.
O soužití mezi kulturami píšete také na svém blogu z Londýna, kde dlouhodobě žijete. Který příspěvek vzbudil největší vášně?
Asi: Proč si české holky berou Pákistánce? Když jsem ten blog před více než osmi lety začínala psát, ráda jsem si četla čtenářské komentáře. Ano, občas mi někdo vynadal, ale spíše mě lidé upozorňovali na věcné chyby, dávali mi zpětnou vazbu, bylo to docela prima. Dnes mi devadesát procent čtenářů vzkazuje, že jsem blbá kráva. A v případě toho „pákistánského“ příspěvku se to přelilo i do mailů a nenávistných dopisů. Ty reakce obvykle neměly hlavu ani patu, vyjadřovaly jen jakousi tribální hrůzu z možnosti, že by se snad nějaká krajanka zahodila s tím pákistánským póvlem. Přitom ten článek říká pouze jednu věc: že někteří Pákistánci jsou hrozní a jiní jsou fajn.
Mě podobné výpady už dávno nerozčilují, ovšem za cenu toho, že si přestávám vážit názorů „všeobecné veřejnosti“, přestávám je brát vážně.
Nemůže být důvodem českého rasismu to, že spousta lidí viděla cizince maximálně na dovolené v Chorvatsku? V Londýně před sedmdesáti lety taky nežili žádní cizinci…
Pro Británii byla zajímavým předělem druhá světová válka, tehdy tam dorazili vojáci z Jamajky, aby v britské armádě bojovali za krále. Byli tmavší, ale považovali se za Brity a podle definice jimi skutečně byli, bílí je však nepřijali. Další Karibičany přivezla v roce 1948 loď Windrush, bylo jich 492 plus jeden černý pasažér. Dorazili do Británie za prací, pomáhat ji po válce znovu vystavět. Ani ti tenkrát nebyli zrovna vítáni. Například pokoj k pronajmutí v Londýně byl po válce pro černochy dvakrát dražší s odůvodněním, že se po nich budou těžko shánět noví nájemníci…
A tenhle přístup se opravdu odboural společným soužitím. Naprosté většině Angličanů je dnes jedno, jakou máte barvu. Jde o to, jak se chováte. Krásný příklad jsou děti ve škole, které se opravdu kamarádí podle toho, jak si spolu rozumějí, a případnou barvu podle mě ani nevnímají, tedy pokud jim to rodiče kvůli nějaké své frustraci nezdůrazní. Ale i tihle rodiče se aspoň ve škole musejí setkávat s těmi jinými rodiči, se kterými by se normálně nebavili.
Pomohl by tedy Česku výrazný nárůst migrace?
Nejsem si jistá. Například v té kauze kolem Českého slavíka, Ortelu a Radka Bangy mě hodně překvapila jedna Češka, se kterou se přátelím na Facebooku. Je jí kolem sedmdesáti a žila dlouhá léta v USA a v Kanadě, takže pokud nebydlela jen v nějakých malinkých vesničkách, musí být zvyklá kolem sebe vídat lidi různých barev. A ani ta se neváhala rasisticky pustit do Bangy s tím, že Ortel jsou vlastenci… A znám spoustu Čechů, kteří se, přestože žijí dlouho v zahraničí, v zemích, kde je hodně menšin, nenaučili vůbec nic. Stačí si projít skupiny na sociálních sítích určené pro Čechy žijící v cizině. Takže jestli je dobré přinutit lidi, kteří chtějí dál žít na samotě mezi svými, aby se za každou cenu stýkali s těmi jinými? Podle mě to nemá valnou cenu.
Chovají se k vám Britové po brexitu jinak?
Ke mně osobně vůbec ne, naopak mi spousta anglických známých říkala, jak je strašně mrzí, co se stalo, a že by je ve snu nenapadlo, že si Británie to vystoupení z EU skutečně odhlasuje. Ale psala mi jedna má česká čtenářka ze severu, že krátce po brexitu na její české děti ve škole rasisticky pořvávala malá Briťátka, což se prý nikdy předtím nestalo. Ti žáci to pochopitelně převzali od svých britských rodičů. Pokud byla v někom zášť celou dobu, teď dostala příležitost se projevit.
Je pravda, že je Londýn rozdělený hlavně sociálně, ale že i tyto hranice do určité míry kopírují rozdělení podle barev pleti? Že bílí Angličané mezi sebe stejně nikoho zvenčí nepustí, ať tam žije, jak dlouho chce?
Toto nepřijetí se myslím týká především vyšší střední třídy. Představy, že je někdo lepší než někdo jiný, byly a jsou v každém státě. Třeba v New Yorku, když jsem tam bydlela, kvetlo elitářství jiného druhu – šlo o to, ukázat peníze.
Když byl Trump ještě s Ivanou, běžel někdy v roce 1986 v televizi pořad o tom, jaké to mají doma. Trumpice, jak se tenkrát Ivaně říkalo, chodila bytem a ukazovala, co všechno si koupili a co všechno je pozlacené a co všechno má diamanty. Vyvrcholilo to tím, že šla na záchod a s tím svým strašlivým přízvukem prohlásila, že jejich prkýnko je vykládané zlatem a drahým kamením a stálo 250 tisíc dolarů. A poklop taky. V Anglii není v kurzu chlubit se bohatstvím. V Americe je to národní sport. Navíc se tihle nouveaux riches vůbec neuměli chovat k lidem, které považovali za podřadné. Například když měli ilegální imigrantku, která se jim starala o děti, často s ní zacházeli jako s kusem hadru. V Anglii mám pocit, že i když někteří lidé své sloužící taky třeba nepovažují za sobě rovné, jsou k nim aspoň zdvořilí.
Zůstanete v Británii i poté, co odejde z Evropské unie?
Můj původem nigerijský skoromanžel by hrozně rád – uvidíme, jak to dopadne. Nejdřív jsme se báli, že budou muset všichni imigranti původem ze zemí Evropské unie brzo vypadnout, pak se začalo šířit, že kdo strávil ve Spojeném království víc než pět let, neměl by mít problém zůstat. Ale kdo ví, jak se to nakonec vyvine. Zatím si s tím odmítám lámat hlavu.
