Článek
Po osmileté odmlce vydal spisovatel Jáchym Topol ve svém domovském nakladatelství Torst nový román, a ačkoliv se tomu on sám brání, bude Citlivý člověk chtě nechtě poměřován Sestrou. Pokud se o nějaké české knize dá prohlásit, že byla svého času kultovní, potom je to právě Topolova Sestra. Dokonce se odvažuji tvrdit, že jde o náš nejvýznamnější román minimálně první porevoluční dekády.
Z předlistopadových koncertů P.V.O. (Psích vojáků) jsem znal Jáchymovy texty k písním bratra Filipa a jeho básnickou sbírku Miluju tě k zbláznění jsem miloval k zbláznění. Přesto když v roce 1994 Sestra vyšla, bylo to něco neočekávaného a překvapivého. Mohutný záblesk. Sršící energie. Navíc se zjevila přesně ve správné době. V době podivné, která se už nikdy nebude opakovat a která předčila dokonce i legendární šedesátá léta. Popravdě řečeno si na ni ale příliš nepamatuji, protože jak říkají rockeři, kdo si pamatuje devadesátky, tak se flákal.
Rozostřeně si vzpomínám, že kamarád přivezl z Amsterdamu hašišové „čokolády“. Odjeli jsme do jeho boudy v zahrádkářské kolonii v Městečku u Poříčí nad Sázavou. Po ránu jsme chodili k řece na ryby a u toho vycvakli lahev vodky na rozkoukanou. Cestou zpátky jsme nakoupili v Poříčí v krámě novou lahev a bochník chleba a k obědu si ukuchtili naše úlovky. Odpoledne a večer jsme proseděli v nádražní restauraci Pyšelka a potom v noci jsme bánili jointy a četli si Sestru. Ve zhuleneckém záseku se občas stalo, že jsem jednu a tu samou stránku četl neustále dokola, což vůbec nebylo na škodu. V Sestře mi bylo dobře a nechtěl jsem, aby skončila.
Zmiňuji se o tom proto, že jsem tehdy neměl ponětí, že se v Poříčí nad Sázavou narodil dramatik Josef Topol a že tam jeho syn Jáchym prožil dětství. Nyní do těchto míst situoval děj Citlivého člověka. Z Poříčí, Městečka nebo Pyšel však zůstaly v knize toliko názvy. A Sázava je v Topolově podání řeka o mohutnosti bezmála veletoku, když autor popisuje, jak do ní v srpnu 1968 spadl z mostu ruský tank a zůstal pohřbený kdesi pod hladinou v proudech. Ve skutečnosti se obzvláště v létě dá Sázava přebrodit. Když jsem v ní chytával ryby, bylo pod jezem u mlýna v Městečku vody po kolena. Nikde v benešovském okrese také nenajdete vrakoviště, kde řádí gang Baštů, raubířů z rodu Kozlíka, dobře známého z Vančurovy Markety Lazarové, natožpak bizarní nevěstinec U Paručky, před nímž by se na šňůrách coby mávátka a vzrušovátka třepotalo dámské spodní prádlo, kalhotky a podprsenky.
Holky chodí za Mončou k Paručce spíš jako do klubu než někam na galeje. Peníze vydělané živočišností se jim líbí. Lze je ovšem snadno prokalit, prohadřit, prostě prošustrovat, ale také je lze částečně uspořit. A až se přerve bordelová dočasnost, nebude jim vstupovat do vážného vztahu s holou prdelí.
V Citlivém člověku se do Poříčí vrací z cest po Evropě kočovný komediant, táta se svými dvěma malými syny, aby se čtenář během několika následujících kapitol beznadějně ztratil v přehršli postav a odbočných dějů. Soudím, že tohle bloudění bylo autorovým záměrem, proto jsem se z něj ani já nepokoušel vymotat a nechal se unášet vyprávěním.
Jeho podstatným prvkem je jazyk. V jedné větě jsou vedle sebe prvky spisovné, hovorové i novotvary, jako už zmíněná vzrušovátka nebo prohadřit. Jazykové napětí je ještě umocněno tím, že ve fantaskním světě stvořeném autorovou představivostí zaznívají naprosto autentické dialogy, u nichž máme pocit, jako bychom je právě zaslechli kdesi za našimi zády.
V románu se objevují silné groteskní momenty, jako když starý nemohoucí muž Tátu požádá, aby ukončil jeho útrapy a utopil ho v řece.
Táta ho usadí na židli, obejde domek a za chvilku se vrátí a tlačí před sebou skřípavé kolečko. Jde s ním pomalu a ztěžka, v kolečku je kamení, jsou tam i ohromné butráky, na nich a mezi nimi se blyští pořádný dobytčí řetěz.
To sem tam nandal, eště dyž sem měl pořádnou sílu!
Aha.
Eště ale chvíli počkáme. Eště vám chci něco sdělit.
No tak jo!
Víte, jak to bylo dál s mým tatínkem? Napadlo mě, že ho zadusím polštářem.
Vážně?
No, já si všim, že když člověk vysloví to svý nejhnusnější, tak teprv je to skutečný, než když je to akorát chomáč, co se válí v lebce.
Jo ták!
A co bych do tý nádherný nicoty tahal takovej chrchel, že jo?
Tak teda povídejte.
S tím polštářem je to ale takový nechlapský, že jo. Hodit měkotinu na měkkou starou pusu je hnusný, že jo. I když tělo se zmítá bejčí silou. Ale je to marný. Helejte se, jedno vám povim. Dyž nepolevíte, nakonec zadusíte každýho.
Prosim vás, dyť vy ale brečíte, vyděsí se táta.
Přestože je román Citlivý člověk plný divokých šarvátek, smrdutých bažin, nedohledných temnot, a dokonce i prezident Zeman se v něm mihne v epizodní roli, nepodsouval bych mu, že jde o nějakou obraznou a jasnozřivou analýzu současné české společnosti. Jde prostě o znamenité čtení pro lidi, co mají rádi dobře napsanou literaturu.
A kdo má potřebu porovnávat, ať se sám rozhodne, jestli je nový Topolův román lepší, nebo horší než Sestra. Já to porovnat nemůžu, musel bych si na to zapálit jointa, což už dávno nedělám.
Jáchym Topol
Jáchym Topol Citlivý člověk
Torst
Jáchym Topol: Citlivý člověk
