Mauzoleum živé lásky. Rozhovor s francouzskou filmařkou Céline Sciammaovou

Neměla jsem na to pomyšlení. Novináři mi to během rozhovorů říkali, diváci mi hodně děkovali, ale já celý festival prožila jako v mlze. Kritici taky dost řešili, zda Zlatou palmu konečně zase vyhraje žena. Uvědomila jsem si, že pokud bych ji získala, nešlo by primárně o mé vlastní emoce, a co to znamená pro mě. Což značí, že ve filmu genderový problém skutečně existuje.

Šlo mi hlavně o to, najít talentované lidi – a těmi jsou často právě ženy. Nevybrala jsem si kameramanku proto, že se tím změní atmosféra na place. Samozřejmě že změní a je důležité, aby se herečky i ostatní členky štábu cítily v pracovním prostředí bezpečně, pohodlně a sebevědomě. Ale podstatnější bylo, že si s kameramankou Claire Mathonovou prostě rozumíme.

Jedním z témat filmu Portrét dívky v plamenech je rovnost, bylo už ve scénáři, a ještě zesílilo během obsazování hlavních rolí, když jsem potkala Noémie Merlantovou a postavila ji vedle Adèle Haenelové, pro niž jsem roli portrétované dívky napsala. V průběhu castingu jsem viděla mladší i starší herečky, tyhle dvě ale mají stejnou výšku, věk, obě jsou silné a inteligentní osobnosti. A o tom ten film je: love story, která není založená na hierarchii a na mocenských vztazích a svodech – což bývá vzácné.

Pokud jsem chtěla ukázat, co je mezi těmi dvěma dívkami možné, a podívat se na povahu sesterství, musela jsem jim dát prostor a čas, kdy jsou svobodné. Nejde pouze o to, že jsou bez mužů, ocitnou se i bez matky jedné z nich, bez autorit a pravidel. Tím jsem jim připravila hřiště pro utopii, která trvá pět dní. Navíc málo tváří ulehčuje divákovi identifikaci s postavami. To patří k síle filmu jako média. Chtěla jsem, aby se divák mohl na postavy lépe koncentrovat a ponořit se do nich.

Dlouho jsem o tom filmu snila. Nápad na něj jsem dostala už před pěti lety, hned po snímku Holčičí parta, další dva tři roky jsem si o něm přemýšlela, ale ještě nic nepsala. Snažila jsem se ho prohloubit různými vrstvami, jimiž jsem si zároveň plnila vlastní touhy. Třeba tu napsat love story, natočit poprvé film s dospělými charaktery, vytvořit příběh, který si postavy prožijí naplno, byť to netrvá dlouho. Taky jsem chtěla znovu pracovat s Adèle Haenelovou. A snažila jsem se vykročit k větší velkorysosti, nebýt ohledně své práce tak tajnůstkářská.

Vím, že mě kritici vnímají coby filmařku se zájmem o současná a aktuální témata. Jenže pokud jako divák vidíte ve filmu v první řadě politický obsah, může vás to odříznout od toho, že v něm jde i o představivost, mizanscénu, podívanou. A i proto jsem tentokrát vkročila do historie. Když se díváte na historický snímek, je vám a priori jasné, že jde o autorskou konstrukci, u současnosti stavíte jako filmařka konstrukci taky, ale lidé si to tolik neuvědomují. Historický rámec vám proto dovolí být odvážnější a otevřenější. Více odhalí, jak pracujete. Zvlášť když točíte o ženách, které rovněž tvoří umění.

Chtěla jsem mluvit o uměleckém díle, jeho vrstvách, o tom, jaké to je se na někoho dívat, o procesu tvorby, proto jsem si vybrala malování obrazu. Hodně filmů se zajímá o spisovatele – ale to pak jen vidíte, jak někdo něco píše, výsledek si nepřečtete, tady si můžete obraz prohlédnout. Přesto pro nás není tak důležité, jestli je postava Noémie dobrá malířka nebo ne, nejde o krásu jejího díla. Podstatnější je umělecký a milostný dialog mezi ní a postavou Adèle. Trpělivě pozoruju každý krok při poznávání druhého člověka a využívám všechny nástroje filmu, abych ukázala, jak se rodí láska a jak dál žije.

Už spolu docela dlouho nejsme, ale tohle je tak známá informace, že vytváří hned první vrstvu, kterou v našem snímku můžete vnímat. S Adèle jsme se potkaly na filmovém place, filmy jsme spolu probíraly, intelektuálně jsme spolu vyzrály. A samozřejmě se to tu nějak odráží. Ale Portrét dívky v plamenech nevypráví o tom, jak jsme se my dvě potkaly či co jsme spolu prožily, víc vypovídá o tom, jaký vztah máme dnes. Film vždy vypráví o přítomnosti.

Historie umění nám tvrdí, že umělci mají své múzy, to je pěkné slovo, ale podle mě by bylo přesnější říct spolupracovnice. V Portrétu ukazuju, jak moc se předmět uměleckého díla podílí na výsledku. Platí to i u mého filmu – a nejen ve vztahu s Adèle, ale i s Noémie a ostatními.

V tomto ohledu je film spíš prohlášením, observací. Ta společenská omezení nejsou moje, jen je využívám ve své dramaturgii. Snímek ukazuje, co je mezi těmi dvěma ženami možné – a hranice jejich svobody jsem ani nemusela vytyčovat přítomností mužů. I tak víme, že spolu nemůžou zůstat. Soustředila jsem se na zachycení ohromného potenciálu jejich vztahu. Při psaní mi nejvíc času zabralo nalezení rovnováhy mezi přítomností jejich lásky a dlouhodobým efektem, jaký má na jejich emancipaci. Portrét dívky v plamenech je i o paměti vztahu. Staví mauzoleum lásce, která je stále naživu.

Snažila jsem se tam dát všechny možné ideje. Ne proto, abych byla doslovná a teoretická, naopak – aby byl snímek hravý a štědrý. Ponořila jsem se do rekonstrukce srdcí a duší těch žen a nemusela jsem si u toho vypisovat seznam tezí, bylo mi hned jasné, co tam má být. Pokud portrétujete intimitu a soukromý život žen, měla byste ukázat i menstruaci, těhotenství, přátelství.

K tomu jsem chtěla připomenout příběhy a obrazy, které byly vymazány z historie. I mě překvapilo, kolik bylo v 18. století úspěšných malířek. Řada jejich děl je dnes ve sbírkách velkých světových muzeí. Jenže v knihách o historii umění se o nich nedočtete. Když jsem jejich obrazy objevila, rozesmutnilo mě právě to, že se na ně zapomnělo a že kvůli tomu chyběly i v mém životě.

Napadl mě velmi brzo, snad jsem ho napsala i jako úplně první slova do wordu. Jméno filmu se pak stalo mým kompasem. Stejně jako závěrečná scéna, v níž Adèle pláče na koncertě Vivaldiho. I kvůli tomuto záběru jsem ten film chtěla natočit. A díky němu jsem to nevzdala, byť jsem o projektu jeden čas dost pochybovala, a dokonce prohlásila, že ho dělat nebudu. Ale nakonec jsem ho nemohla opustit. Ta závěrečná scéna bylo to nejtěžší, co jsem kdy musela natočit. Po tomhle zážitku jsem se už nebála ani premiéry v Cannes.

Už při psaní scénáře jsem s ní nepočítala. Což říkám, protože na něco takového musíte myslet dopředu. Zvlášť u milostného příběhu, kde jsou emoce často tvořeny hudbou. Musela jsem promyslet rytmus scén a jejich aranžmá, nemohla jsem počítat s tím, že je prováže hudba. Rytmus musely vytvořit pohyby těla a kamery, zvlášť když se náš film skládá z dlouhých záběrů s vnitrozáběrovou montáží a precizní choreografií. Byl to trochu risk. Ale hudba měla být vytouženou, vzácnou a nedostupnou částí života hrdinek, a tak jsem do stejné pozice chtěla postavit i diváky. Ve filmu ukazuju živoucí vztah lidí k umění, protože postavy jsou izolované – nejdřív od světa, poté od sebe navzájem. Snímek říká, že umění nám někdy umožní předat otěže vlastním emocím.