Článek
Pošlete-li Voltaira do petřínského bludiště a budete ho u toho natáčet, to se pak nasmějete. Bohužel váš smích nebude vůbec souviset s tím, co Voltaire psal, ale pouze s tím, jak ho zobrazilo vámi nastavené zrcadlo. Právě takovou komedii natočili o radaru Vít Klusák a Filip Remunda. Český mír jako konec války, která nezačala.
Fascinován škodolibou zvědavostí vidět útok síťovek a igelitek na čerstvě otevíraný hypermarket, vydal jsem se kdysi do Letňan na zahájení Českého snu také. Nevěděl jsem, že jde o umělecký záměr konfrontovat lidi s jejich hamižnou shánčlivostí, chtěl jsem je povýšeně vidět a nevěřícně si pokroutit hlavou. Zalíbeně jsem v kroucení pokračoval při psaní fejetonu pro Literárky a pak i v kinosále nad snímkem Klusáka s Remundou.
Přešel čas a jedna dívka, byla to odvážná subverzivní dívka, která tvrdila, že je správné rodit na mezi, mi provždy a nenapravitelně vštípila odpor k pohrdání člověkem a jeho snažením, i tím marným a směšným.
Na cenu Pavla Kouteckého byl nominován také Filip Remunda a Vít Klusák s filmem Český mír. Dvojice se proslavila zejména filmem Český sen.
Z téže doby si dobře pamatuji, jak se mi všichni smáli, když jsem je oslovoval s úmyslem výstavbě radaru zabránit. Hotová věc, marný boj, ztráta času, vezmi si něco menšího, jenom se budeš vyčerpávat, jsou věci, které nejde zastavit – zmoudřelý defétismus.
A vida, radar není. Ani omylem to není mou zásluhou, ani jen zásluhou jiného jednotlivce, ale zásluhou mnoha jednotlivců – protiradarového hnutí. Těch desítek demonstrací, stovek plakátů a transparentů, toho vytrvalého času organizátorů, toho hladu na Bělehradské, těch nápadů a článků, těch mailů a hostů sem přivezených a cest po světě, těch dvou set padesáti tisíců podpisů pod peticí – vedle oné proti rozdělení Československa a proti dostavbě Temelína jich bylo nejvíc v našich dějinách. Tak jsem poznal hnutí, které porazilo radar.
Byl to tento tlak, který vedl ve věci k obratu. Demonstrace a kampaň iniciativ sdružených v Ne základnám to byly, co přimělo sociální demokraty otočit a pomocí radaru kácet vládu. Odpor veřejnosti vůči radaru znejistěl i Zelené a přispěl významně k jejich lavírování a zaslouženému rozkladu. Tímto spojitým úsilím, totiž tlakem na to, aby obě zmíněné strany hájily i ve skutečnosti to, co hájit měly a co nehájily, nebo hájily málo a neúčinně, a ovšem i podporou komunistů, došlo k situa ci, kdy poslanci nemohli celé měsíce radar ani odmítnout, ani schválit, protože ani k jednomu jich nebylo dost. Nebýt tlaku protiradarového hnutí, základna byla dávno schválena. Třebas za tichého reptání lidu.
Z širších souvislostí je patrné, že by se zabránit výstavbě základny zřejmě i tak nebylo podařilo, jenomže čas plynul a americké volby se blížily. A co je podstatné: také ve Spojených státech v průběhu druhého volebního období prezidenta George W. Bushe mimořádně zesílil odpor veřejnosti k jeho politice v tolika oblastech a byl tak silný, že přivedl do úřadu nejen kandidáta opozičních demokratů, ale toho radikálnějšího z možných. Právě to je totiž přeci předností demokracie: ať jsou v ní jednotlivci sami o sobě slabí, jejich společné úsilí, je-li vytrvalé, může zprostředkovaně uspět. Nemusí, ale může. A toto úsilí uspělo. Své sehrála i náhoda, sama by ale nezmohla vůbec nic.
Nebylo tedy, jak tvrdí vlastně imperiální optikou tvůrci Českého míru, žádné lehké mávnutí proutku Baracka Obamy, snad coby bůžka na jeřábu, jímž všechno zhaslo. To je dělání závěrů z nich samých, vidění světa bez příčin, vlastně bezpodstatného, bezmocného, chudáka člověka posadit snad leda na židli a čekej si, na náhodu třeba.
V tisku se psalo o dokumentární komedii. Takové: točili jsme dokument a vyšla parodie, co s tím? A tak dali autoři do podtitulu komedie o radaru. Celý film tím podle mne sice neztrácí technicky – autoři „byli při tom“, netočili ex post rozhovory v teplíčku knihoven, ale střídali poutavé autentické lokality, výsledek je obrazově nápaditý, nevleče se a má pointu – zato však trvale trpí úmornou touhou zezábavňovat, a tím ztrácí smysl. Na způsob českých televizí, které z demonstrací, lhostejno už proti čemu, snímají vždy okrajové opilce, aby protest diskreditovaly, prodlévá Český mír u jednotlivců tím déle, čím senzačnější je jejich vzhled a čím pomatenější jejich projev.
Například se celý štáb dramaticky a s hudbou opakovaně vydává na kótu v Brdech. Cesta je napínavá především díky tomu, že si štáb za průvodce vybral místního exhibicionistu, který svou roli pojal někde v rejstříku mezi Dubským z Pytlákovy schovanky a králem Šumavy. K cestě na kótu, a to i po jejím obsazení Greenpeace a vyhlášení Peacelandu, tím méně předtím, ale nebylo třeba žádných průvodců, maskáčů a tympánů hudebního podkreslení, byl jsem tam také. Tvůrci uměle dramatizují, lžou, aby byl film směšnější.
Týž vesničan, jiný příklad: je i myslivcem. Štáb jej tedy následuje na hon v brdských lesích, kde „vážný“ hovor o světovém militarismu a jeho obětech prokládá střelba kachen. Což Klusák s Remundou opravdu neviděli, že je mysliveček baví záměrně? Jistěže viděli a bohužel nechtěli o ten humor připravit diváka.
Do třetice: jiný víkend doprovázejí filmaři trokaveckého starostu a mluvčí nezákladen do Londýna. Po sestříhání zůstane z cesty ve filmu především rozhovor vedený s místním osamělým bojovníkem za celosvětové nenásilí dokud se docela nesetmí. Proč má tolik prostoru? Tvůrci buď neumějí rozlišit mezi organizovaným hnutím s konkrétním cílem a zastydlým, třeba i šlechetně obětavým odporem extravagantního jednotlivce, nebo mezi nimi rozlišit nechtějí a staví je naroveň záměrně.
A tak se ptám: Je vesnice tak ubohá, že v ní místo lidí žijí jen postavy z večerníčků, nebo tvůrci s vesničany večerníček pro televizi sehráli?
Stejně nakládají autoři Českého míru i se zastánci základny: v Bílém domě na tiskové konferenci prezidentů, při rozdávání letáků zasněženým vládním zmocněncem na jihlavském náměstí, záznamem zahraničněpolitických postřehů známých filmových herců. Ilustrují tím domnělou trapnost české radarové pře. Všechno jsou to autentické záběry, jenže autoři neukazují, že onu při mnozí vedli, a to na obou stranách, i platnými argumenty a se vzrušující přesvědčivostí i nesmírným nasazením. To platí, neváhám napsat, o českém předsedovi vlády a jeho sněmovních projevech, které pro film jakoby nebyly, to platí samozřejmě o vůdcích a mluvčích hnutí odporu, z nichž někteří se filmem jen mihnou, jiní ani nepromluví. Spor o základnu je pak Klusákovi s Remundou sporem nadutých vládních hlupáků a zabijačkových buranů zacákaných od bahna. Na obou stranách byli hochštapleři i vážní lidé, podstatné mělo být mezi nimi tam i onde rozlišit. Film má tak jedinou skoro vážnou postavu: starostu Trokavce Jana Neorala. Proč je vážná? Myslí svůj odpor vůči radaru opravdově a koná účinně. Opravdoví, schopní a vážní lidé však nebyli tím, co by se tvůrcům hodilo do jejich hoštické komedie.
Nabízí-li se už nějaké srovnání tvorby Víta Klusáka a Filipa Remundy, pak s filmy Michaela Moorea. Nevyznívá ale vůbec ve prospěch českých režisérů a nic na tom nemění ani fakt, že Moore sám Český mír ocenil. Zatímco Moore na konkrétních lidských osudech ukazuje obecnější příčiny problémů, veden touhou pomoct slabým jednotlivcům a usvědčit systém, postupují Klusák s Remundou opačně: dokazují na obecnějších problémech lidem, jak jsou marní. Jak hloupě sed nou na lep nákupu se slevou v hypermarketu, který není, jak směšně se brání proti brdské kouli za chalupou, která nakonec také není. Moore je má rád, třeba malé a ponížené, Klusák s Remundou je neberou vážně, ani jsou-li ve svém odporu úspěšní.
Vždyť místo velkého příběhu s pointou, v níž i smělý tvůrce mohl těžko doufat, vznikla okresní satira, a tím se stalo, že Český mír neumí odpovědět na dvě přece základní otázky: Proč proti radaru u nás vzniklo tak nebývale houževnaté hnutí a proč zde radar všemu navzdory nakonec nestojí? Film Klusáka a Remundy mohl bohužel být až na několik oken stejný, i kdyby americká administrativa nakonec radar v Brdech postavila a tvůrci jej stříhali průběžně. A v tom je jeho omyl.
Látka si ve skutečnosti vyžadovala vážný film, ne škleb. Tvůrci vážný film buď natočit nechtěli – pak se ale nabízí otázka: Proč si vybrali vážné téma zdokumentovat občanský odpor proti vojenské základně? –, nebo to zkrátka neuměli.
Pod jednou z vitrín nedávné výstavy Roky ve dnech píše kantovsky Jiří Kolář: Než promluvíš, vzhlédni.
Neumíte-li už přes veškerý talent, Víte Klusáku a Filipe Remundo, opustit aristokratický tón svého projevu, jak tomu říkal Marx, a překonat svou malověrnost sami, neprojektujte ji do ostatních. Každé hnutí je nedokonalé a většina jich neuspěje, přesto jsou všechna zároveň nekonečně účinnější a svobodnější než slepá tvář vašeho zrcadla. Tam venku nežijí žádní občánci, abyste se jich na demonstraci ptali, zda jim bylo osmnáct. Snad málo nebo s nechutí chodíte do zaplivaných hospod, snad i sami málo plivete. A tak, než potkáte vzácně subverzivní dívku, která vás zbaví studu za váš občanský původ, neváhejte a netočte.
Dokument bude uveden na festivalu v Jihlavě a v listopadu znovu nasazen do kinodistribuce.