Článek
Tytéž Levné knihy jsou ale dostupné ve velkém všem, nikdo je neukradne, mohou zmoknout a zase uschnout, čtené u snídaně být pokecané od vajíček: jsou to demokratické knihy. Místo tří desítek a malého rumu koupí se Candide třeba.
Tomáš Baťa byl pracovitý a poctivý československý podnikatel, který vybudoval asi jedinou tzv. naši nadnárodní firmu, dával lidem práci i v době hospodářské krize třicátých let, postavil svým zaměstnancům stovky domů a od stolu vybudoval město, jehož architektonický celek dnes vzbuzuje svou promyšleností stále respekt.
Anebo to byl kapitalista, který úspěch svého závodu vybudoval i vykořisťováním svých zaměstnanců pracujících za nízkou a za nesplnění norem ještě snižovanou mzdu, a propustilli někoho, dostal týž i výpověď ze služebního bytu, čímž skončil ze dne na den úplně na ulici. A antikomunista diskriminující zaměstnance na základě levicových názorů.
Čítanky se v interpretaci liší podle data vydání a ani jednotlivé generace ševců na Zlínsku by se velmi pravděpodobně neshodly. Když se továrna stavěla a závod rozbíhal, pohltil postupně všechny ševcovské dílny v širokém okolí – otcové pozdějších zaměstnanců pořádali protesty. Když se v padesátých letech hrál v gottwaldovském kině film Botostroj karikující průmyslníka Baťu, demolovali jejich vnuci, kteří již vlastní dílnu nezažili a u Baťů měli před válkou za loajalitu a pracovitost stálé zaměstnání, na protest promítací zařízení.
Odpovědí zřejmě není Peroutkovo „tak nebo tak“, ale smířlivé: tak i tak. A tak nakladatelství Levné knihy přišlo s ideou založit edici Filmy patří lidu a jako první snímek řady vydalo na DVD Botostroj. Následovat budou další výrazně tendenční filmy: Rudá záře nad Kladnem, Zítra se bude tančit všude nebo Anna proletářka.
Proč jsou to filmy tendenční? Ne proto, že zobrazují bídu dělníků v továrnách, ta existovala a východněji od nás je jí stále k natáčení dost a dost, ani proto, že odhalují některé nástroje fungování kapitalismu nebo že snad trochu pobízejí k neposlušnosti – to by bylo jedině záslužné.
Tendenční jsou proto, že jako jediné východisko nabízejí komunistickou budoucnost, a zejména to, že ji ospravedlňují tehdejší komunistickou přítomností, vzorem Sovětského svazu. Že lžou o hladu ve dvacátých letech, že lžou o procesech pár let nato, o vždycky správné linii a jednotě státu dělníků, rolníků a pracující inteligence. I prvorepublikový film je ale mnohdy tendenční, jinak tendenční.
Filmy s politicko-sociální tematikou jsou zajímavé jen potud, jsou-li kritikou systému, stojí-li vně. Jsou-li jeho součástí, utápějí se naopak v nekritičnosti. Toto pravidlo platí tuším obecně. Je uměním vidět tragičnost rozorávání mezí, když se ještě rozorávají, a hrůzu věčného odposlechu, když je samotný filmový štáb sledován. Je uměním karikovat průmyslníky, když opravdu vládnou, a srandou pomáhat emancipaci, když ji ubíjí útlak. A je naopak trapné a umělecky konjunkturální točit ve třicátých letech o problémech dcer milionářů, které ne a ne se vdát, a v padesátých letech o poražených továrnících.Levné knihy touto ze svých edic připomínají umělecky podprůměrná, ale pro dobu charakteristická díla, a doprovázejí je komentáři. Mluví o minulosti názorně a nevnucují optiku vítězů.
Dobře tak: antikomunismus je druhem třídního boje. A cena ať je lidová; nejde o žádné bibliofilie.