Matěj Schneider: Za společnou civilizaci. Získá Izrael americké kampusy zpět na svou stranu?

USA byly vždy považovány za skalního podporovatele izraelské strany. Není tomu tak dlouho, co mohla neuvážená slova na podporu Palestiny americkému politikovi značně zkomplikovat kariéru – ještě na konci nultých let tlak veřejnosti donutil k omluvě za kritiku Izraele i bývalého prezidenta Jimmyho Cartera. To se ovšem začalo v posledních letech měnit. V roce 2018 se například do amerického Kongresu za Demokratickou stranu dostala Rashida Tlaibová, první zastupitelka palestinského původu. V posledních týdnech pak své rozpaky nad postupem Izraele vyjadřovali i komentátoři mající blízko k neokonzervativnímu myšlenkovému proudu nebo libertariánsky smýšlející republikáni. Někteří analytici proto mluví o širším zlomu v americké společnosti.

„Po několik dekád žádal židovský establishment po amerických Židech, aby svůj liberalismus při úvahách o sionismu odkládali. K jejich úděsu teď zjišťují, že mnoho mladých Židů naopak odkládá sionismus,“ napsal před několika lety Peter Beinart, editor čtvrtletníku Jewish Currents.

V debatě o této proměně se nelze vyhnout roli, kterou v ní sehrály kampusy amerických univerzit. „V dnešní době se mladá generace na Západě učí mluvit o starších a relativně neprobádaných zločinech bílé nadřazenosti (genocidách, otrokářství a kolonialismu) a o jejich dnešních manifestacích ve strukturálních podobách krutosti a nespravedlnosti. Sochy byly zbořeny, vzdělávací sylaby přepsány s ohledem na diverzitu a byly podány návrhy reparací pro historické oběti rasistických režimů,“ popisuje dnešní situaci na amerických univerzitách indický esejista Pankádž Mišra. A přesně na tuto notu se uplynulou dekádu pokouší navázat studentský spolek Students for Justice in Palestine (SJP, Studenti za spravedlnost v Palestině).

Ten byl založen už v první půli devadesátých let, nicméně po roce 2010 začaly jeho aktivity a spřízněné skupiny nabírat na síle. O izraelském angažmá na Západním břehu Jordánu mluví představitelé SJP bezvýhradně jako o okupaci a o situaci v Gaze jako o blokádě. Izraelsko-palestinský konflikt se snaží dávat do souvislosti debat o kolonialismu, mluví o sionistickém projektu jako o kolonizaci regionu přistěhovalci ze Západu, situaci v zemi popisují jako apartheid, a jak je vidno z aktuálního dění, mají se svou strategií úspěch.

Nejviditelnějším výhonkem SJP a obdobných spolků je pak jednoznačně hnutí Boycott, Divestment and Sanctions (BDS, Bojkot, stažení investic a sankce). To volá po opatřeních zmíněných ve svém názvu v reakci na počínání Státu Izrael. BDS má tři základní požadavky: ukončení okupace území zabraných Izraelem po šestidenní válce v roce 1967 a zboření zdi mezi Izraelem a Západním břehem; uznání základních práv izraelských Arabů jakožto občanů Izraele; právo na návrat palestinských uprchlíků do Izraele a jejich domovů. V posledních patnácti letech se začal na mnoha amerických kampusech, a nejen tam, pořádat takzvaný Israeli Apartheid Week (IAW, Týden izraelského apartheidu), který doprovází řada přednášek k tématu.

Podle názorů mnohých z proizraelského tábora negují hnutí BDS i IAW v důsledku právo Izraele na existenci a jsou inherentně antisemitská, mimo jiné z důvodu, že se soustřeďují pouze na přešlapy Izraele a problémy spojené s druhou stranou konfliktu tematizovat odmítají. Mírnějším kritikům vadí, že se místo o navázání dialogu protistran snaží Izrael a jeho obyvatele z celé debaty izolovat.

Rozhodně se dá říct, že proizraelské spolky si na amerických univerzitách nechaly tak trochu ujet vlak. Zároveň si to ale začínají uvědomovat. Nejviditelnějším příkladem je spolek Students Supporting Israel (SSI, Studenti podporující Izrael), jehož nejvýraznějším proponentem je Rudy Rochman.

Rochman se narodil v roce 1993 ve Francii otci s aškenázským původem a matce se sefardskými kořeny. V sedmnácti nastoupil k výsadkářům do izraelské armády. Poté studoval na několika amerických univerzitách a prošel si také soukromou vysokou školou v izraelské Herzliji. Právě na amerických kampusech byl ale nejaktivnější. Studia začínal v roce 2013 na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, po roce ovšem přešel na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, a to proto, že podle svých slov zjistil, že je považována za „nejvíc antisemitskou univerzitu ve Spojených státech“. Právě na Kolumbijské univerzitě založil pobočku spolku Students Supporting Israel a postupně začal za svůj aktivismus získávat renomé. Pomohl mu i úspěch youtubového kanálu, kde už stihl nashromáždit 45 tisíc odběratelů s tím, že nejúspěšnější videa mají statisíce zhlédnutí.

Možná by bylo snadné se Rochmanem a SSI příliš nezabývat s tím, že to jen proizraelští aktivisté dohánějí, co v uplynulých dekádách zameškali. To by ale byla chyba. Rochmanův přístup se totiž od starších propagátorů Izraele odlišuje – je tak opravdu na místě mluvit o nové generaci sionismu. Ostatně definice pojmu sionismus je něco, co Rochman velmi rád tematizuje.

Většina jeho videí má vcelku ustálenou strukturu. Rochman vyrazí na některou z protiizraelských demonstrací, vyhlídne si aktivistu z propalestinského tábora, začne s ním diskutovat a snaží se dobrat jakéhosi konsenzu. Celkový dojem z jeho youtubového kanálu jistě těží z toho, že Rochman zveřejňuje jenom ty případy, kdy se mu podaří prolomit komunikační a názorové bariéry, zatímco neúspěchy nepublikuje – i tak je ale obdivuhodné sledovat, jak se mu s propalestinskými aktivisty daří nacházet společnou řeč.

Z velké části za to vděčí svým možná pro někoho překvapivým postojům. Například právě termín sionismus mnoho propalestinských aktivistů vnímá velmi expanzivně jako maximalistické a stále se zvyšující požadavky Státu Izrael na všechno možné. Rochman se označuje za hrdého sionistu, ale termín definuje velmi úzce: jako uznání práva Židů na návrat do izraelské oblasti. Rochman dále velmi často vykolejí své oponenty tím, že se staví proti vyhánění a diskriminaci Palestinců, proti masivní vojenské pomoci, kterou Izraeli poskytují Spojené státy (podle Rochmana živí konflikt, činí Izrael závislým na USA a otevírá ho manipulaci ze strany americké vlády), odmítá dvoustátní řešení konfliktu jakožto nefunkční a opovrhuje neslavnou zdí mezi Izraelem a Západním břehem.

Jestliže propalestinská hnutí slaví na amerických kampusech úspěchy proto, že jsou schopna navázat svou agendu na moderní rétoriku spojenou se zločiny kolonialismu, je důležité zdůraznit, že největší význam Rochmanova přístupu spočívá v tom, že dělá totéž z pozice Izraele. Základem jeho argumentace je vždy zdůrazňování postavení Židů jakožto domorodého obyvatelstva oblasti Izraele, které bylo pouze před dvěma tisíci let vysídleno. „Jak může domorodé obyvatelstvo kolonizovat vlastní zemi?“ ptá se Rochman často svých oponentů. Vítězoslavně pak sionismus označuje za „nejúspěšnější dekolonizační hnutí v historii“.

Zároveň to ovšem neznamená, že v Rochmanově proklamované vizi není místo pro Palestince, jejich nároky a sebeurčení. Portugalský politolog Bruno Maçães ve své loňské knize History Has Begun: The Birth of a New America (Dějiny začaly: Zrození nové Ameriky) mluví o tom, že uvažování o Evropě a Americe jako jednom celku, který tvoří „Západ“, musí skončit a že je třeba začít o Spojených státech přemýšlet jako o samostatném celku s odlišným vývojem a zájmy. Rochmanův přístup je v mnohém s tím Maçãesovým kompatibilní. Především v tom, že odlupuje Izrael od evropské a americké optiky.

Rochman často mluví o tom, že předtím, než bude izraelsko-palestinský konflikt vyřešen, musí přijít společenská změna, ze které se řešení teprve zrodí. Mluví o potřebě, aby spolu začali jednotliví řadoví Izraelci a Palestinci komunikovat a pracovat na vytvoření společné „civilizace“, v níž bude prostor pro sebeurčení a aspirace obou národů, které podle něj v rozporu s obvyklým vnímáním konfliktu nejsou v rozporu. Konkrétní řešení už poté přijde samo.

Rochman již těžiště svých aktivit přesunul z amerických kampusů přímo do Izraele, kde založil spolek HaBayit zaměřený právě na zprostředkovávání dialogu mezi řadovými Izraelci a Palestinci. Jedním z jeho implicitních cílů je, aby všechny skupiny zde žijícího obyvatelstva našly svůj hlas a odstřihly se od zahraničních vlivů. Vzhledem k americkým počátkům Rochmanovy kariéry je to trochu paradoxní. Nicméně jeho argumentace žije nadále ve virtuálním prostoru, který nezná hranic. Je možné, že jednou bude považován za původce změny v myšlení amerických studentů, podobné té, která dnes probíhá směrem k propalestinským postojům.