Článek
Město jako by mělo dvě dimenze: topickou a u-topickou. Topická dimenze je materiální, smyslově vnímatelná; představuje soubor míst a fyzických objektů tvořících uspořádaný celek. Ten je pak zastupitelný několika vybranými místy či objekty, které jsou z různých důvodů brány jako reprezentativní, stávají se symboly svých měst, jeho vizuálními topoi. Která místa a které objekty mají tvořit reprezentativní symboly města, to se ovšem může stát předmětem sporu.
Smysl takového sporu neuchopíme jen v rovině topické, je třeba přejít k druhé, u-topické dimenzi, jež je jakousi metafyzikou města. Odkazuje k nějakému ideálu společnosti, který se má v onom fyzicky přítomném městě a jeho prvcích odrážet a realizovat. Zápas o město nebo jeho část se pak stává i zápasem o společnost a její charakter.
První případ, o kterém dnes chci psát, je z mé domovské Olomouce a skýtá mi obzvlášť vhodný materiál. Oproti aktivistům bojujícím za záchranu nějaké stavby před zbouráním totiž Olomoučané sdružení v iniciativě Občané proti Šantovka Tower naopak bojují proti vybudování stavby nové, a to na místě, kde v současné době žádná stavba nestojí. To, co chtějí před developerským záměrem ochránit, není fyzický objekt v obvyklém slova smyslu, ale panoráma.
Panoráma je velmi prekérní předmět ochrany, protože si na ně takříkajíc nelze sáhnout. Před aktivisty proto ležel nelehký úkol: přesvědčit veřejnost o existenci panoramatu jako předmětu hodného ochrany a následně pak prosadit svou verzi toho, jak to olomoucké vůbec vypadá – co do něj patří a co ne. Protože nemohli na panoráma jen tak ukázat, museli vymyslet a vytvořit jeho reprezentaci.
Panoráma města nezakoušíme, jestliže jsme přímo ve městě – „uvnitř“. Musíme jít „ven“, mimo město či na jeho okraj, a dívat se z určité distance. Tato distance přitom není jen fyzickou vzdáleností, je to vzdálenost ontologická, oddělující odlišné způsoby bytí; je to přeryv mezi prezencí a reprezentací.
Jaký a čí pohled je ale reprezentativní? Jinak řečeno, která část má právo zastupovat celek? Tato otázka je implicitně politická, protože nárok reprezentovat je nevyhnutelně nárok mocenský, jakkoliv nemusí směřovat k uchopení moci v úzkém slova smyslu.
Jít ven z města, vybrat z nekonečného množství potenciálních stanovišť několik vyhovujících bodů, pořídit na nich fotografie, vybrat z obrázků opět ty nejvhodnější a toto pak předložit veřejnosti jako zachycení typického olomouckého panoramatu – to není způsob, jakým běžný občan „používá“ své město; takové věci dělají třeba historici architektury nebo památkáři, ale proč by právě oni, velmi specifická skupina lidí, měli zastupovat veřejnost?
Abychom mohli zastupovat, musíme nejdříve přesvědčit. Přesvědčit veřejnost v tomto případě znamená naučit obyvatele vnímat entitu, která byla dříve pro mnohé neviditelná, a tím změnit způsob, jakým vnímají a používají své město. Získávání veřejnosti na svou stranu stejně jako proměňování obrazu o celku, jehož jsme součástí, je ovšem typickým znakem politiky. A v té dříve či později dojde na zápas utopií.
Co tedy bylo důvodem pro mobilizaci na obranu olomouckého panoramatu? V těsné blízkosti historického centra, v ochranném pásmu městské památkové rezervace má vyrůst téměř osmdesátimetrová bytovka Šantovka Tower. Podle kritiků nenávratně poškodí vzhled města, jak tomu nasvědčují i zkušenosti se dvěma již stojícími věžemi dále od centra. Z argumentů, které odpůrci Šantodrapu užívají, lze rekonstruovat, o jaké představy společnosti se jejich vnímání města opírá.
Za výchozí utopii zde můžeme považovat tu konzervativní: panoráma má vyjadřovat správné či přirozené uspořádání hodnot, v němž duchovní stojí nad materiálním a veřejné nad privátním. Bývalý ředitel olomouckého Muzea umění Pavel Zatloukal psal doslova o „panoramatu a jeho hierarchii“, historik architektury Rostislav Švácha zase argumentoval, že právo být dominantou města má toliko veřejná, nikoli soukromá stavba.
Jimi používané vizualizace potom kladly důraz na zobrazení Olomouce jako města, jemuž dominují věže chrámů (protesty podpořili i představitelé katolické církve), doplněné o věž renesanční radnice. Již stojící věžák BEA byl na příslušných snímcích prezentován jako pěst na oko, tedy jako neřád, narušující zmiňovanou hierarchii, stávaje se tak projevem zpupnosti (hybris).
K těmto argumentům se v konzervativní linii ještě přidává důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost siluety Olomouce, jež je dílem historie (geologické i lidské) a vůči níž představují výškové budovy stavěné v globálním slohu cosi uniformizujícího. Švácha varoval, že „všechny mrakodrapy vypadají stejně“, a vyslovoval tak obavu, že město ztratí svou identitu.
I proto se symbolem odporu proti Šantovka Tower stalo logo vytvořené jako vizuální zkratka olomouckého panoramatu doplněná o symbol srdce – přirozená hierarchie hodnot zde tedy znamená i organické propojení místa, jeho historie a jeho obyvatel, kteří příklonem k vykořeňujícímu ekonomickému racionalismu mohou ztratit sebe sama (a být tím potrestáni za svou hybris).
Po bok stoupenců konzervativní utopie se v protestech proti přerostlé bytovce postavili i lidé, jejichž základní východiska jsou radikálně odlišná. Jedná se o aktivisty, kteří se dříve podíleli třeba na iniciativě Occupy Olomouc a jejichž utopie by se dala označit jako antikapitalistická. Tenká linie panoramatu není cílem sama o sobě, spíš představuje jednu dílčí hráz vůči pokračující kolonizaci světa kapitálem.
Z tohoto hlediska nejde primárně o stavbu jako takovou, ale o to, jaké síly za ní stojí. Investorem je jeden z vítězů postkomunistické transformace a „výškáč“ má vyrůst na pozemcích někdejšího národního podniku, který se stal obětí „doby kožené“ a koncem devadesátých let jeho budovy symbolicky dorazila povodeň. V dalších letech si dotyčný kus země vzala zpátky příroda, ta však byla nedávno vyhnána mamutím obchodním centrem, které má doplnit zmiňovaná věž.
Stavba by tak byla symbolem vítězství nové vládnoucí třídy, která si za své tunelářské jmění kupuje nejen společenskou prestiž, ale i výjimky ze zákonů. Byl to tento společný nepřítel, co postavilo levicové radikály po bok milovníků kostelních věží. (V některých pražských kauzách se obdobně rozvinula solidarita mezi Klubem za starou Prahu a squatterským hnutím.)
Svou utopii, svůj ideál společnosti však mají také obhájci Šantovka Tower. Je to globalistická utopie modernosti, světovosti a svobodného podnikání, které iniciuje hospodářský růst, v tomto případě přímo fyzicky viditelný. Linie panoramatu má být nikoli zachována, nýbrž prolomena, abychom vykročili z lokálnosti a zaostalosti.
Součástí této globalistické utopie je i představa, že světovost a novost Šantovka Tower není popřením hodnot, které Olomouc zdědila z minulosti, naopak – panoráma a přeneseně identita města mají být novostavbou doplněny, jak ostatně symbolizuje i pojmenování věže, spojující lokální název s obecným anglickým termínem. Předpokládá se schopnost globálního kapitalismu včlenit do svého systému všechna místa a kultury, dát jim bez rozdílu prostor k vyjádření a takto prodat jejich kvality. Máme tu utopii kapitalismu bez rozporů.
Hotel Praha před demolicí
Druhý případ, na kterém chci ukázat souvislost mezi světonázorem a městonázorem, je pražský, a to dokonce dvojnásobně pražský.
I zde bychom mohli hledat souboj utopií, výstižnější však bude podívat se na obranu hotelu Praha jako na boj za odvrácení určité dystopie. Ta je vyjádřena heslem Vekslák bourá Prahu!. Reprezentativní synekdocha Váš dům je naše město! (používaná aktivisty na obranu domu č. 47 na Václavském náměstí) se v něm transformuje do homonymické podoby, která vděčně stírá rozdíl mezi jménem města jako celku a jménem jedné jeho dominanty.
Jádro hrozící dystopie popsal v Deníku Referendum Ladislav Zikmund-Lender: Zvětšující se průrva stržené prostřední části hmoty stavby dává z hanspauleckého svahu všem Pražanům na odiv, kdo co může. Kdo má peníze a dostatečnou síť kmotrovských vazeb, může všechno… Klausův režim nám odkázal ještě něco – esprit politicko-kmotrovského prostředí, totiž ze svého středu rozhodování vyloučil účast kulturních elit. Umožnil tak snadnou domluvu elit politických a ekonomických, protože jim nabídl společné hodnoty: nekulturnost a nekultivovanost.
Podobně jako v olomouckém případě, kde aktivisté bránili tenkou linii panoramatu, i zde máme co do činění s metaforou průrvy jako narušení podstaty či základů. Tentokrát je spjata především s obavou kulturní elity před nadvládou „veksláků“.
Zkratkovitý symbol veksláka (míní se samozřejmě miliardář Petr Kellner) je zajímavý tím, jak dvojznačně odkazuje ke komunistickému režimu. Na jednu stranu je vekslák produktem onoho režimu a vliv takto označených figur tedy znamená přetrvávání normalizačních struktur a nedostatečné vyrovnání se s minulostí. Na druhou stranu, veksláci byli lidé, kteří pomáhali normalizační režim rozkládat, protože do jeho nominálně socialistického prostředí vnášeli reálně kapitalistické hodnoty.
Samotné slovo je ostatně odvozeno od německého Wechsel (změna, směna i směnka), a označuje tak někoho, kdo nad jiné nadřazuje směnnou hodnotu a v okamžiku, kdy je to výhodné, může směnit i jeden režim za jiný. Je tak symbolem temné stránky modernity, triumfující bestie, která vše hodnotné proměňuje v páru finančních trhů. Bourání Prahy ztělesňuje ničení kultury a – podobně jako stavba věžáku v olomoucké kauze – stvrzuje vítězné dějiny vlády zbohatlíků.
Bourání však mělo i své obhájce a také ti bojovali proti zlověstné dystopii. Snahu ochranářů parodovali maketami komunistických vůdců a hesly jako Soudruzi, toť naše snaha, ubráníme hotel Praha! Na webu hotelkomunista.cz bylo možno se dočíst třeba toto: Nechceme, aby se Praha stala pomníkem komunistického režimu. Neuctíváme svazáckou architekturu, dokonce ani ty „lepší“ z celkově špatných staveb… Proto jsme pro zboření hotelu Praha.
Dystopií, kterou chtěli tito aktivisté odvrátit, byl návrat jednou již poražených dějin, resp. minulého režimu a jeho zvrácených hodnot, mezi něž patřilo nerespektování ekonomické (volnotržní) racionality. Klíčovým věcným argumentem byla proto nerentabilita budovy, na jejíž vyhlášení národní památkou bychom byli nuceni všichni po socialisticku doplácet, navíc by šlo o popření práva vlastníka nakládat se soukromým majetkem dle své svobodné vůle.
Bourání hotelu Praha
Snaha vmanipulovat obhájce stavby do role Husákových potomků je jistě účelová, nelze ovšem popřít, že zdůrazňování architektonických kvalit prominentní režimní stavby obsahuje potenciální relativizaci antikomunistického výkladu historie.
Mobilizace restituční fóbie (strachu z návratu již poražených dějin) se vynořila i ve výše popsané olomoucké kauze. V Radničních listech (12/2013) zkritizoval odpor proti stavbě Šantovka Tower radní Jiří Martinák (ODS) slovy: Představa, že nárok provést stavbu při splnění všech zákonných předpokladů (tyto splněny nebyly – pozn. M. Š.), je odepírán úředníkem pouze na základě tlaku určité skupiny občanů, mi připadá jako z časů před rokem 1989.
Opět je to účelové přirovnání, ale opět – není na něm špetka pravdy? Ať už jde o kontroverzní stavbu nové budovy, nebo o kontroverzní bourání budov zděděných z minulosti, rýsuje se ve sporech dělicí linie, na jejíž jedné straně je rétorika privatizace a deregulace (svoboda podnikání, vlastnické právo), na straně druhé regulace (výšková zonace, památková péče) a prosazování veřejného zájmu; na jedné je volný trh, na druhé (územní) plán.
Takto nastavený střet má jasné politické konotace. Regulace a zasahování veřejného do soukromého je kvalitou, která charakterizovala i předchozí režim, a protože je naše veřejná debata běžně rámována antikomunismem, je i toto spojení nasnadě. Obhajoba historického odkazu před developerskými nároky současnosti tak není obhajobou nějaké všeobecné historie, na které se všichni shodnou; je i zápasem o výklad soudobých dějin, a tím také o základy nynějšího českého státu.
V zákonu zřizujícím Ústav pro studium totalitních režimů coby organizační složku státu se mezi zločiny komunismu uvádí také „nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením“ a „destrukce tradičních principů vlastnického práva“. Citovaná slova sugerují, že před nástupem démonického režimu zde existovalo něco jako přirozený společenský řád. V jakém smyslu bylo ale tržní hospodářství funkční, jestliže vedlo k velké hospodářské krizi? V jakém smyslu byl kapitalismus založen na „tradičních vlastnických právech“, jestliže byl jeho vzestup spjat mj. s likvidací zvykových občin a často i násilnou, shora vynucovanou privatizací původně společného majetku (tzv. ohrazování)? To bylo přetržení, nikoli zachování dějinné kontinuity!
Antikomunismus je obranou proti daleko radikálnější hrozbě, než je nějaká varianta známého „Hitler stavěl dálnice“. Komunismus totiž znamenal popření toho, že by kapitalistické produkční vztahy byly přirozené, naopak je historizoval a politizoval. Odmítl definitivnost existující formy vlastnictví a znárodnil výrobní prostředky.
Tento akt je paradoxně vepsán i do samotného počátku našeho současného režimu. Polistopadová privatizace jako jedna z nových forem ohrazování byla totiž umožněna tím, že díky předchozímu znárodnění patřil dotyčný majetek nám všem, a proto bylo možné rozhodnout o něm politicky. Dotyčná cesta „návratu“ ke kapitalismu (návraty, jak známo, v dějinách neexistují) byla zvolena proto, že měla představovat demokratické zhodnocení tohoto majetku ve prospěch celé společnosti, jež byla v dané chvíli jeho vlastníkem. „Komunistický“ počátek současného českého kapitalismu, představující moment nadřazenosti politické moci vůči vlastnickým vztahům, nás tak straší jako příslovečný duch zavražděného krále v Hamletovi. A nabývá nových podob.
Martin Dokupil Škabraha
V letech 2004 a 2005 vznikla v souvislosti s činností světových sociálních fór Světová charta práva na město, jež popisuje město jako „kulturně bohatý a diverzifikovaný kolektivní prostor, který náleží všem jeho obyvatelům“. Charta, jejíž východiska jsou zjevně ovlivněná marxistickými mysliteli Henrim Lefebvrem a Davidem Harveyem, zdůrazňuje sociální práva, ohrožovaná různými formami privatizace. Vedle nich však proklamuje také právo podílet se na rozhodování.
Klíčové je v citované větě slovo „náleží“ (pertains; lze přeložit i jako týká se). Neoznačuje formální vlastnický vztah, který je právně vymahatelný, ale spíše ná rok vyplývající ze společného užívání, jež je nevyhnutelným důsledkem naší tělesnosti – žijeme v prostoru a ten je vždy sdílený. Podoba města, jakkoliv jsou jeho jednotlivé části ohrazovány ve jménu výlučných vlastnických práv, se týká všech jeho obyvatel a všichni by tedy měli mít šanci do ní mluvit.
Uvedené právo nelze zcela naplnit institucionalizovanou obranou veřejného zájmu, vymáhaného úřady. Z formálního hlediska může být určitý stavební zásah v pořádku, přesto zůstává jeho legitimita pochybná a občané pak protestují: Tady není developerovo! a Váš dům je naše město!.
Takové vlastnické právo jim žádný soud nepotvrdí. Domáhat se ho lze nakonec jedině politickými prostředky. Město, které nám náleží, není z tohoto světa. Je třeba ho získat v souboji utopií.
