Martin Škabraha: Kde máš bratra svého?

V jedné scéně slavného filmu Kmotr přesvědčuje Michael Corleone svou vyvolenou, že práce pro jeho otce Vita Corleone není o nic horší než práce pro jakéhokoliv jiného mocného muže, třeba senátora nebo prezidenta. „Kdybys sám sebe slyšel, jak jsi naivní… Senátoři a prezidenti nedávají zabíjet lidi!“ protestuje dívka. „Kay, kdo je tady naivní?“ usměje se shovívavě budoucí hlava mafiánského klanu.

Ano, Kay je naivní. Jenže Mike její naivity zneužívá. Pořád totiž existuje principiální rozdíl mezi mafií a státem. Dá-li Corleone někoho odstranit, naplňuje úmluvu, která jej učinila „kmotrem“ a která jej zavazuje dát přede vším, včetně svých osobních záležitostí, prioritu zájmům a pravidlům „byznysu“. Dá-li někoho odstranit prezident, úmluvu, která jej učinila prezidentem, naopak porušuje. Tedy pokud tou úmluvou myslíme tzv. společenskou smlouvu, podle které je tu stát od toho, aby chránil základní práva svých občanů.

Společenská smlouva je pochopitelně fikce. Historie nezná žádnou empiricky doloženou událost, která by se dala označit za okamžik prvního uzavření společenské smlouvy (a tedy vznik státu). Známe ale její četná obnovení – svědectvím jednoho z nich jsou preambule a první články naší ústavy. A také známe různá vyprávění spíše bájného než historického charakteru, která cosi jako uzavření společenské smlouvy zachycují. Třeba Kosmovu „zprávu“ o kněžně Libuši a založení přemyslovské dynastie. Z hlediska odborné historie jde o události, jež neobstojí při kritickém čtení pramenů. To však nemusí znamenat, že do historie nepatří. Může to být přesně naopak – jsou to události, jež historii překračují, aniž by s ní ale zcela ztrácely kontakt. Jde v nich totiž o samotný počátek dějin.

Počátkem zde nemyslím jen první člen v nějaké řadě. Počátek ve filosofickém slova smyslu – ať už v tom řeckém (arché), nebo latinském (principium) – je to, co je vůči všemu následujícímu zakládající. Počátek dějin proto není nejranější událostí na časové ose, ale událost-prototyp, která si nad vším, co po ní následuje, uchovává vládu, vtiskává dalším dějům svou zakládající šablonu, svůj princip. Spor o dějiny je pak především sporem ne o konkrétní události, ale o jejich prototypy.

Jedním z nejúspěšnějších prototypů českých dějin je vyprávění o knížeti Václavovi, kterého dal jeho vlastní bratr Boleslav zavraždit (nebo jej dokonce zabil sám). Ačkoliv tento příběh už spadá do doby, o níž máme relativně spolehlivé písemné záznamy, je z podstatné části spíše legendou. Ta jej vyzvedává nad matérii běžné, empirické historie a dělá z něj zakladatelský mýtus. Jeho hlavním sdělením je, že stát se rodí z vraždy světce. Václav je svým mírumilovným a humanistickým přístupem pro obec potenciálně nebezpečný – mocný západní soused by jej mohl zneužít k ovládnutí země, učinit z něj protektora pod svou patronací (tento aspekt václavské legendy později příznačně využili nacisté). Proto je odstraněn a do čela knížectví se staví „jestřáb“ Boleslav – a teprve on, velký vojevůdce, zakládá suverénní český stát.

Zločin bratrovraždy ale nemůže být jen tak zapomenut. Václav se stává jakýmsi revenantem – nemrtvým, jenž nedochází pokoje a neustále vstává z hrobu. Není však zlověstným vampýrem, je spasitelem, protějškem svého bratra, který sice dokázal stát stvořit, ale nedal mu žádnou naději – založil jej v krvi a v krvi by jej utopil. Je to nakonec sám kající se Boleslav, kdo se podílí na vytvoření Václavova kultu, z nějž se zrodí představa „vévody české země“, propůjčujícího vládu nad ní dalším panovníkům. Žádnému z nich pak vláda zcela nenáleží; slovo stát od té chvíle zahrnuje jak aktuálně panující moc, opírající se o sílu zbraní, tak étos, který tuto moc přesahuje a zavazuje ji počínat si spravedlivě a milosrdně.

Existují dva způsoby, jak mýtus o Václavovi a Boleslavovi špatně pochopit. První lze charakterizovat jako gnostický. V Boleslavovi vidí čiré zlo, beznadějně uvízlé v hmotném světě; Václav je naopak ryze duchovní bytostí, oproštěnou od lži a nenávisti. Druhý způsob je cynický – hodnoty reprezentované svatováclavským principem jsou prý jen iluze sloužící k spektakulárnímu ohromení davu a odvedení pozornosti od bezohledného boje o moc.

Přenesme se z bájného světa historických prototypů do současné politiky. Pozoruhodný vhled do její reality nám nabízí skandál kolem zpravodajského serveru Wikileaks, jenž zveřejnil tisíce tajných depeší americké diplomacie, a tím vystavil stále ještě nejdůležitější světovou velmoc jakoby in flagranti. Samotný obsah dokumentů není příliš šokující, o světě současné politiky neříká nic, co bychom aspoň netušili. Klíčový je ale samotný princip zveřejnění (publikace), do jisté míry připomínající Lutherovo přibití slavných devadesáti pěti tezí na vrata wittenberského kostela Všech svatých. Ani tenkrát nešlo o nová odhalení, ale o kontext, v němž se běžné počínání společensky dominantní autority mělo stát předmětem veřejné kritiky. Stejně jako se Luther stal pro jedny andělem a pro druhé zplozencem pekla, tak je i zakladatel Wikileaks Julian Assange na jedné straně oslavován coby hrdina naší doby, na druhé straně proklínán jako velezrádce, který by měl být popraven.

Lze-li soudit podle myšlenek, které sám Assange již dříve publikoval na internetu, své aktivity vnímá opravdu jako něco víc než jen výzvu k debatě. Má jít o akt konfrontace, vycházející ze specifické teorie státní moci. V eseji Konspirace jako vládnutí z roku 2006 hovoří Assange o tom, že autoritativní režimy (k nimž zjevně počítá i vládu USA, ne-li všechny vlády) hájí zájmy elit, jdoucí proti zájmům většiny občanů. Kdyby tato politika byla veřejně odhalena, vyvolala by lidový hněv, vycházející z „vůle k pravdě, lásce a seberealizaci“. Proto je třeba ji důsledně utajovat.

To ještě není příliš zajímavé, tento pohled je rozšířený a jistě ne zcela neoprávněný. Specifičnost Assangeova přístupu je v přesvědčení, že ono protilidové spiknutí lze ochromit systematickým únikem informací. Stručně řečeno, konspirace se opírá o důvěrnou komunikaci mezi zasvěcenými; opakované masové úniky informací povedou k tomu, že ve snaze zabránit jim bude omezována i vnitřní komunikace, systém se ještě více uzavře a mezi účastníky spiknutí naroste nedůvěra. Důsledkem bude ztráta kontaktu s realitou – ten je totiž závislý na výměně informací, nikoli na jejich zadržování. Uzavřený, od svého prostředí izolovaný systém se dříve či později zhroutí sám do sebe.

Assangeova víra v sílu úniku informací může působit naivně, navíc nesmíme zapomínat na to, že nikdy nemůžeme mít jistotu, zda je Assange vůči veřejnosti tak otevřený, jak to sám požaduje po úřadujících vládách. Podařilo se mu ale skvěle dramatizovat problém nedostatečné transparentnosti vládnutí v době, kdy toho díky technologickému pokroku mohou státní orgány o nás všech vědět daleko víc než v minulosti. A tentýž pokrok nutně zvyšuje i „touhu po pravdě“, protože vytváří stále prosíťovanější a rozsáhlejší veřejnost, vyměňující si informace. Její globalita je v příkrém a dlouhodobě neudržitelném rozporu s „národním zájmem“, kterým se tradičně ospravedlňuje utajování informací.

A rozpor jde ještě hlouběji: jak můžeme jako občané kontrolovat plnění společenské smlouvy, jestliže jsme si čím dál ostřeji vědomi toho, že nám vlády neříkají vše, a přitom zjevně existují lidé, k nimž jsou otevřené víc než dost. To je samozřejmě často otázka pouhého podezření, ale právě z všeobecného podezření a nedůvěry (projevující se třeba konspiračními teoriemi) se rodí ta nejhorší obvinění a největší zloba. Gnostická památka na lidumilovného světce, který se stal obětí bratrovražedného spiknutí, rezonuje v takové atmosféře naléhavěji než jindy. Kdo se nejlépe stylizuje do role jejího obhájce, může být vítězem v cynickém boji o moc.

Slovenský časopis Týždeň před časem požádal o názor na Wikileaks konzervativního politologa Tomáše Zálešáka. V poskytnutém rozhovoru mj. říká: Volné šíření informací, ano jistě, patří… k demokracii. Jenže v žádné demokracii neexistuje moc úplně bez tajemství – jak je známo, i demokracie zaměstnávají špióny, demokracie mají své armády… a demokracie občas vedou války, i když to samy nechtějí. Navíc, neexistuje žádná demokracie na světě, kde by svoboda byla neomezená, neexistuje žádné svobodné rozhodnutí, které by nedoprovázelo riziko zodpovědnosti za takové rozhodnutí. (www.tyzden.sk, 26. 10. 2010) Kontextem je současný Irák a Zálešákova argumentace směřuje k tomu, že zveřejnění informací může napomáhat nepříteli.

Postoj, který v rozhovoru Zálešák prezentuje, nazývám apologetický cynismus. Je to falešný realismus, který zdůrazňováním, že „tak to bylo vždycky“, že ten či onen rys „je prostě součástí lidské přirozenosti, kterou nezměníme“ apod., objektivně omlouvá nekalé mocenské praktiky. Realismus je to opravdu jen zdánlivý, protože lidská přirozenost obsahuje toliko určité sklony a samotné sklony nemohou být ospravedlněním všeho, k čemu případně vedou. Je příznačné, že Zálešák zdůrazňuje takovou zodpovědnost za svobodné rozhodnutí, která implikuje zákroky proti Assangeovi a svobodě internetu, americkou vládu a její spojence však zodpovědnosti zbavuje, neboť podle něj asi nemají na vybranou – lžou a vedou války, „i když sami nechtějí“ (no je pravda, že já naše vojáky v Iráku nechtěl).

Jiným příkladem apologetického cynismu jsou reakce prezidenta Václava Klause na korupční aféru na ministerstvu životního prostředí: Neexistuje žádné ideální, optimální vyřešení financování politiky. To je pouze sen, který prostě není možný. Ta politika nějaké peníze potřebuje, nemůže žít z nuly. Na dotaz redaktora, zda by se tedy neměla nastavit nějaká pravidla, hlava státu říká: Neumím je nastavit. Kdyby to někdo uměl, tak už jsme je dávno nastavili. Je možné všechno zakázat. To je naprosto evidentní. Ale dobře víme, že prohibicí, když se všechno zakáže, tak lidé toho alkoholu konzumují zhruba stejně. Takže tomu moc nevěřím. (www.idnes.cz, 23. 12. 2010)

Organickou součástí apologetického cynismu je systematická diskreditace ideálů v politice. V mírnější podobě jde o jejich prohlašování za pouhé sny, v tvrdší podobě jsou odsuzovány jako ideologický fanatismus. Nedlouho před zmiňovanou korupční aférou zveřejnil nacionalisticky orientovaný žurnalista Adam B. Bartoš na serveru Prvnizpravy. cz článek Věční petenti ve službách pana Vaňka. Jeho jádrem je seznam „pravdoláskařů“, národních odrodilců sloužících bývalému hradnímu pánovi a usilujících různými občanskými aktivitami o to, aby na Hradě znovu seděl jejich člověk. Bartoš hájí pozice současného Hradu a jeho oponenty obviňuje z konspirace: Pravdoláska a tajné bratrstvo svobodných zednářů mají totiž mnoho společného. Před transparentností dávají přednost zákulisnímu pletichaření, tajným úmluvám, před demokracií vládě elitářů, zasvěcenců a vyvolených. Pravdoláska se svou nepolitickou politikou a dohodami činěnými za oponou dobře vystihuje ideály okultních svobodných zednářů – při tajných setkáních a tajných obřadech rozhodovat o těch, kteří jsou vně.

Je na místě podezření, že se jedná o klasický případ apologie (obhajoby) vlastních záměrů jejich projekcí do démonického obrazu nepřítele. V obecné rovině to ale na druhou stranu není špatná kritika politického gnosticismu, který chce vzít věc veřejnou z moci hříšníků a svěřit ji majitelům gnóze – zjevené pravdy. Tyto tendence obsahuje třeba reakce iniciativy VymentePolitiky.cz na Klausův novoroční projev. Jaroslav Kuchař v ní říká: Není tedy jiné cesty než začít budovat občanskou společnost, která bude ve své většině trvale pobývat mimo svět politiky… a vyvíjet takový tlak na vládnoucí politické strany a úředníky, aby se jim nevyplatilo krást… Zapomeňme na ideologická klišé, pravolevé vidění světa a další nástroje, jejichž jediným cílem je stavět různé části společnosti proti sobě. Základním kritériem pro výběr politika musí být od této chvíle především jeho slušnost a odbornost. (zdůraznil M. Š.)

Pointa této gnostické iluze (ne)politiky nepošpiněné lží a nenávistí je paradoxně stejná jako u apologetického cynismu: souboj ideologií je jen konspirace, jež zakrývá mafiánský boj o vlivné posty, který je podstatou politiky. Oba postoje se tak nakonec spojují; a oba shodně zapírají svého bratra.

Kdo má schopnost, právo a autoritu veřejně posuzovat „slušnost“ kandidáta na veřejný úřad? Jak se v mediální době odlišuje slušnost od slušivosti? A k čemu je mi politik, který ve jménu „slušnosti“ bude například považovat stávku za vydírání a ohrožení pořádku? A kdo může rozhodovat o odbornosti odborníků než zase komise (vyvolených) odborníků? Neměli by občané spíš dělat politiku než „vyměňovat politiky“ (a tím zachovávat systém)?

Na konci druhého dílu filmového Kmotra se Michael Corleone zamýšlí nad svým dosavadním životem poté, co dal kromě jiných zabít i vlastního bratra. Považoval jej za slabé místo v obranné linii, chránící svatý prostor rodiny před zlem pokryteckého světa. Rodina samotná ale postupně odumírá na vnitřní odcizení, což je důsledek izolace od společnosti a diktátorského chování hlavy rodiny, jež zapudí i vlastní manželku. Spočívá opravdu moc v opevnění se před ohrožením, jež k nám údajně přichází zvenčí? Není uzavřenost vždy nakonec bezmocí?

Představuji si knížete Boleslava v podobné scéně. Ve snech se mu vrací jakýsi hlas: Kde máš bratra svého? Dlouhé hodiny sedává kníže ve studené hradní síni a zpytuje svědomí. A možná se vždy znovu utvrdí v tom, že kdyby mohl vrátit čas, jednal by stejně. Rodná země byla v ohrožení a bylo nezbytné ji bránit. Václav měl dobré srdce, ale byl slabý a naivní. V tomto hmotném světě člověku – a vladaři zvláště – často nezbývá než být bestie, jinak by dal zahynout sobě i svému lidu. A přesto nemůže Boleslav vypudit z mysli vědomí, že se mohl rozhodnout jinak. A nejen pokud jde o Václava. Není jeho bratrem nakonec každý člověk?

Ta situace je obecně lidská. Veškerá zásluha „svatého“ Václava je možná v tom, že představoval alternativu, jež se nemohla rozvinout, a proto ji lze různě domýšlet. Třeba byla opravdu špatná, ale podstatné je, že z ní provždy zůstává vědomí nesamozřejmosti toho, co aktuálně existuje. Dějiny mají své „kdyby“; mohly jít jinou cestou, protože lidé, kteří je tvořili, se mohli rozhodovat jinak. To platí, i kdyby existovalo sebevíce oprávněných zdůvodnění, proč museli jednat, jak jednali. Děsivý rozpor mezi musem a nesmazatelnou možností volby je základem tragického vědomí, jež z nás činí etické bytosti.

Politiku neničí Boleslavové, ale vítězství jejich apologetů, které z tragických dějin činí cynickou frašku. Obnova politiky se neobejde bez víry, že pravda a láska jsou víc než pouhými iluzemi, i když často vedou ke lži a nenávisti. V jedné věci má Boleslav pravdu: není jiný než tento svět. Aspoň pokud jde o politiku. Gnostické odsouzení tohoto světa přízemních hmotných zájmů je pak jen útěkem před tím, že jsme za ten svět zodpovědní.