Martin Škabraha: Kde domov můj a kdo lid můj?

Ideál současné demokracie spojuje dva klíčové rysy. Za prvé, je liberální, což znamená respekt k dělbě moci a k základním lidským právům. Za druhé, je deliberativní, což znamená, že na tvorbě zákonů a rozhodování o veřejných záležitostech se kromě volených zástupců a úředníků podílí také aktivní část občanské společnosti – lid, chcete-li.

Vedle demokratického lidu však existuje i lid pseudodemokratický, který nerespektuje liberální principy a občanské aktivisty považuje za veřejné škůdce. Spíše než po vládní spoluzodpovědnosti touží po protektorovi, který by vládl místo něj.

Jedním z pozoruhodnějších občanských protestů posledních let bylo vystoupení obyvatel Modravy a jejich příznivců proti ekologickým aktivistům, blokujícím kůrovcové kácení na Ptačím potoce v Národním parku Šumava. Pozoruhodné bylo především proto, že lid zde neprotestoval proti „těm nahoře“, nýbrž proti angažovaným občanům, kteří usilují o nápravu politických poměrů, jichž je současné vedení parku exponentem (Jan Stráský byl na post ředitele NPŠ patrně prosazen prezidentem Klausem).

Mezi těmi, kdo se v šumavském sporu postavili za protestující místní občany, byl i historik architektury Pavel Kalina. Hájil především právo obyvatel Šumavy rozhodovat o vlastních životech, tedy i o tom, na jaký les se musí dívat z oken svých příbytků. Náš domov přece nekončí milimetr za naším prahem – nebo snad má? A k čemu jsou v dnešním světě slova jako domov nebo vlast? ptá se Kalina. Jenže domovem obyvatel Modravy není jen jejich vesnice. Kdyby Smetanova Vltava končila už na Šumavě, zbylo by z ní pár desítek úvodních taktů; ona je ale krásná proto, že protéká celou mou vlastí.

Právě proto, že můj domov nekončí milimetr za mým olomouckým prahem, patří k mému domovu i Šumava. Stejně jako k němu počítám třeba památkové rezervace roztroušené po celé zemi. Kdybychom sledovali logiku některých obyvatel Modravy, museli bychom tyto rezervace – kam mohou na zajímavý výlet vyrazit i oni – zrušit, protože představují omezení pro život místních obyvatel. Domov je to, co si poskytujeme navzájem, ne to, co patří jen „místním“.

Ošidné jsou i Kalinovy výzvy k respektování tradice, jež nám prý velí zachovávat Šumavu jako kulturní krajinu. Každá tradice je mnohoznačná, nikdy ji nepřebíráme jako hotový produkt, vždy si z ní na základě historické zkušenosti vybíráme to, co budeme následovat, i to, co odmítneme. Každý, kdo hlásá návrat k tradici, propaguje nějakou její současnou interpretaci. Vzdali by se dnešní Šumavané automobilů, motorových pil či evropských dotací? Nebo volebního práva? A nebyly nejradikálnějším zásahem do šumavských tradic Benešovy dekrety? Jak třeba ty změnily smysl slov domov a vlast?

Možná takto: ve světle dějin 20. století, plných genocidy a vyhánění, zaznívá ve slovech vlast a domov něco hrozivě majetnického. Ke klasickým poučením z oněch dějin patří i teze filosofů Frankfurtské školy, že fašismus byl logickým důsledkem panského a manipulujícího vztahu k přírodě. Zřízení Národního parku Šumava po pádu komunismu můžeme proto pochopit i jako snahu vtisknout nový historický smysl krajině, kterou totalitární síly 20. století tak tragicky poznamenaly, a dát i jinou roli vědě, než s jakou počítaly snahy o „vědecké řízení společnosti“, Kalinou demagogicky podsouvané ekologickým aktivistům.

Dnes nám věda může pomoci číst v otevřené knize národního parku o biologickém dědictví, které se díky vědeckému poznání stalo součástí naší kulturní identity. Výkřiky, že „národní park má být především pro lidi“, prozrazují nechuť přemýšlet, co všechno dnes tvoří naši lidskost.

Ač je často provázena nacionalismem, vede popsaná rétorika paradoxně i k degradaci slova národ. V tom pojmu bylo od počátku zakódováno překonávání lokálních identit směrem k většímu celku, existujícímu toliko v představách, tedy jako kulturní konstrukt vytvořený intelektuály a předávaný dějepisci a umělci lidem z různých regionů či společenských tříd. Národ není možné pochopit bez víry ve všelidské ideály, vtělené do smyslu jeho dějin. Ve své humanistické podobě překonává národ lpění na „chaloupce rodné“ a jako tok Vltavy spěje k evropskému a nakonec i světovému ústí. Nejlepší klip na Smetanovu symfonickou báseň je ostatně k vidění v americkém filmu Strom života.

Typickým znakem pseudodemokratického lidu je nechuť k intelektuálům a akademikům, spojená s nedostatkem kritického myšlení. Ten se projevuje mj. v mýtech, jimiž jsou opředeny „nelidové“ skupiny obyvatel.

Jednou z nich jsou samozřejmě ekologičtí aktivisté, kterým jde údajně jen o zviditelnění a získání dotací, z nichž bohatnou, neznají opravdovou práci a navíc připomínají nechvalně známé máničky.

Nejvíce mýty opředenou postavou je však Rom, jezdící si pro sociální dávky v luxusním automobilu a pobírající speciální romský důchod, vypočítaný z průměrné mzdy, avšak bez jediného odpracovaného roku. Pro Romy prý neplatí stejné zákony jako pro bílé, jejich zločiny nejsou trestány a stát je chrání před spravedlivým hněvem. Typické je v této souvislosti i zavržení korektní mluvy a užívání termínu cigán, který je označením nikoliv etnika, ale sociálního typu zatíženého stereotypy; v této volbě je obsaženo odmítnutí perspektivy druhého a prosazování jen a jen perspektivy naší – „domácí“.

Tyto představy přerůstají běžné předsudky, které má jedna skupina obyvatel vůči jiným, a blíží se antisemitské mytologii, jaká byla rozšířena ještě před několika desetiletími a v měkčí podobě je živá dodnes (její exponent Bátora má vysokou funkci na ministerstvu školství) (Bátora z funkce odstoupil den po zveřejnění této eseje v tištěném Salonu - pozn. red.). Mají společnou především představu jakéhosi upíra, který vysává lid a plody jeho práce. Doslovnou aplikací tohoto přeludného hněvu bylo obvinění Leopolda Hilsnera z rituální vraždy zaměřené na získání krve panenské dívky. Tak daleko ještě nejsme, běžně ale slýcháme formulace typu „Cikáni znásilnili“ (starosta Nového Bydžova, tedy představitel veřejné moci) či „Romové napadli hosty mačetami“ (Novinky.cz). A vzhledem k šumavskému tématu zmiňovanému výše je příznačné, že policejním těžkooděncům se prý dnes ve Varnsdorfu přezdívá „ochránci černé přírody“.

Masarykovým největším příspěvkem k české demokracii nebyl vznik první republiky, založený mj. na zkreslení etnických poměrů ve státě, ale angažmá v boji proti pravosti Rukopisů, a zejména intervence v Hilsnerově procesu. Je symbolickým svědectvím selhávání české demokracie, že ubytovna, kam někteří varnsdorfští obyvatelé pochodovali s pogromem zavánějícími náladami, leží právě na ulici T. G. Masaryka. Některá hesla, která místní lidé nesli (Kde domov můj…, Nebijte nás, jsme tu doma!), stejně jako výzvy policistům, že by měli „jít s námi“, prozrazují hluboké nepochopení principů liberální demokracie.

Rasismus, v diskusích na podobná témata zcela běžný, nepředstavuje sám o sobě velké nebezpečí. V rozšířené lidové podobě nemá formu propracované ideologie, jeho projevy jsou ale příměsí jiné, skutečně nebezpečné ideologie – mýtu o ne/přizpůsobivosti.

Nejhorším rysem tohoto pojmu je, že připisuje jako objektivní vlastnost něco, co je ve skutečnosti výsledkem interakce nejméně dvou zúčastněných stran. Na první pohled jsou těmi stranami etnická majorita a etnická menšina, jimž se nedaří nalézt společné soužití, a tak majorita – určující pravidla hry a ovládající úřady a média – svede veškerou vinu na své protějšky. Ty jsou následně klasifikovány jako nepřizpůsobivé živly (anpassungsfähige Elemente) a možná se pro ně zřídí i speciální tábor, jako tomu bylo za nacistického protektorátu. Návrhy na vystěhování Romů daleko od našich prahů jsou běžnou součástí lidového humoru, ze kterého mi občas tuhne úsměv na rtech.

Při bližším pohledu je ale problém ještě hlubší. Nevystačíme si prostě s tvrzením, že majorita je netolerantní. Otázka zní, proč tendence k netolerantnímu chování převáží nad jinými? Jaký typ společnosti vede lidi k podobným projevům? Odpověď je obsažena v samotném slově přizpůsobivost. To totiž bezděky odkazuje k zásadě survival of the fittest, která se překládá jako přežití nejsilnějšího. Přídavné jméno fit ale především označuje to, co je nejvhodnější vzhledem k existujícím podmínkám. Ono sociálně darwinistické heslo, jež je obhajobou nejtvrdšího kapitalismu, tedy můžeme volně přeložit jako přežití nejpřizpůsobenějšího. Odkud se ale vzaly podmínky, jimž se musíme přizpůsobovat a jimž se někteří přizpůsobit nezvládnou?

Lidový resentiment má často pravdu, když říká, že pro některé lidi jako by neplatily zákony, jejich zločiny zůstávají nepotrestány a stát je chrání před spravedlivým hněvem. A stejně tak má pravdu, když hovoří o silách přicházejících bez pozvání k jejich prahům a brutálně zasahujících do jejich životů. Je ale třeba najít racionální jádro těchto představ, tak často smísené s národoveckými a fašistickými fantazmaty, jako jsou tato: Ano, (u korupce) jde o rozkrádání peněz nás všech, tedy i mých. Mohlo by mi to vadit. Více mi ale vadí, když mé peníze jdou na vydržování sociálně nepřizpůsobivých lidí. Když jdou ve formě dotací kupříkladu fanatickým levicovým genderovým spolkům na propagaci feministického porna nebo na lesbické festivaly. Když se zase oklikou ve formě opět jiných dotací vrací zpět Sorosovi. Shrábne-li je stavební firma, která se o ně rozdělí s politiky a úředníky, alespoň za ně něco smysluplného postaví (a nezbude tolik na feministky, ekoteroristy a euronadšence). A s trochou cynismu bych mohl říci, že tyto peníze alespoň „zůstanou v rodině“ – zůstanou v českých rukou, v rukou českého majitele stavební firmy, v rukou českého politika, v rukou českého úředníka. (Adam B. Bartoš, PrvníZprávy.cz, 15. 5. 2011)

Ideologie ne/přizpůsobivosti je výzvou především pro levici, jejíž nejsilnější strana se hlásí k Masarykovu odkazu. Měla by se rozpomenout na své marxistické zdroje, jež mimo jiné učí odmítnout moralizaci problému, nevěřit ideologii „slušných lidí“. Levice musí vycházet z přesvědčení, že kriminální jednání jednotlivců – zlodějů a násilníků mezi Romy i rasistů mezi etnickými Čechy – nelze oddělit od sociálních souvislostí, především od toho, jak je ve společnosti strukturován přístup k výhodným pozicím a kulturním kompetencím.

Aby to dokázala, musí se levice nejprve sama zbavit svých fetišů. Prvním je práce. Pseudodemokratický lid dělí společnost na ty dobré, kteří pracují, a ty zlé, kteří nepracují a parazitují; a je třeba sehnat někoho, kdo je jménem lidu do té práce pošle. Co je to v takovém kontextu práce?

V době protestní akce lékařů Děkujeme, odcházíme! mne zaujal následující komentář publicisty Bohumila Studýnky: Zajímavé je, že největšími křiklouny nejsou kapacity, ale šedý průměr pracující za státní gáže, který se ohání přesčasy. Ty však absolvuje 20 let po pádu komunismu téměř každý, kdo pracuje – ať jako živnostník nebo zaměstnanec v ostatních profesích. A většinou nežádá jejich proplacení… Takový je život… Premiér Petr Nečas a jiní ministři, zejména thatcheristé v ODS, by si měli vzpomenout, že letos by se dožil sta let jeden z nejvýznamnějších amerických prezidentů 20. století, Ronald Reagan. Kromě porážky komunismu řešil a vyřešil podobnou krizi, v níž USA vydírali letečtí dispečeři. Zemi ochromit nenechal. Jednal. Povolal armádní dispečery a nestávkující odborníky a sabotérům doživotně zakázal práci ve funkcích citlivých pro národní bezpečnost USA. Dodnes to funguje. (PrvníZprávy.cz, 28. 1. 2011)

Ve stejné době psal novinář a antropolog Fabiano Golgo reportáž o heterosexuálních mužích najímaných na natáčení gay porna: „Když mi zaplatí tak 20 tisíc, udělám všechno, co řeknou,“ konstatuje student ekonomie Marek P. z Ostravy. „Jasně, dobře se přitom cítit nebudu, ale tak je to přece u většiny prací, až na pár výjimek. Když jste zaměstnancem, neděláte to, co vás baví, ale to, co chce váš šéf. Lidi se tak v práci prostituují každý den,“ dodává. (Aktuálně.cz, 23. 2. 2011)

Co říkají tyto úryvky? Že mít pracovní návyky znamená nechat se doslova ojebávat a pak si maximálně říct: „Takový je život.“ Práce není sama o sobě ničím humanizujícím, vždy záleží na sociálním uspořádání, jehož je součástí. A nezapomínejme, že k levici vždy patřil sen ne o tom, že všichni budeme pracovat, ale o tom, že budeme od (těžké a zbytečné) práce osvobozeni.

Druhým fetišem, který musí levice překonat, je samotný lid. Lid není vždy demokratický a nemá vždy pravdu. Mít úctu k voliči neznamená přikyvovat každému jeho výkřiku, ale usilovat, aby se v něm probudil demokrat. Snaha o politické vytěžení rasistických nálad je projevem neúcty k těm, kdo v těžkých podmínkách své bezmoci zbloudile podlehli jejich kouzlu.