Martin Reiner: O strašlivé gentrifikaci brněnského Bronxu II. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Bára Bažantová to ve svém textu Umění gentrifikace na příkladu brněnského Cejlu kritizuje jako součást takzvané gentrifikace, na jejímž konci je předražená hipsterská čtvrť zbavená původních romských obyvatel. A právě její text mě vyprovokoval k téhle reportáži, jejíž první díl vyšel v Salonu minulý týden.

Bára Bažantová zmiňuje ve svém textu mimo jiné populární berlínskou čtvrť Kreuzberg. Z existence tamních muralů vyvodila, že brněnský Bronx čeká podobně „nešťastný osud“, čímž myslela konkrétně růst nájmů.

Škoda, že při tom nezmínila skutečnost, že Kreuzberg, a spolu s ním i některé další části Berlína, byl na začátku devadesátých let v takovém stavu, že tam radnice nechávala mladé dobrodruhy podnikat za nulový nájem, protože „vydělávala“ už na tom, že nějakým způsobem obsadili a elementárně opravili prostor, který byl jinak odsouzený k zániku.

Berlín se mezitím stal pupkem Evropy, kam se stěhují i mladí Američané, bohatí lidé z Izraele, Asiaté – to vše v míře, o jaké se Brnu nikdy nebude ani zdát.

Mohli bychom dále diskutovat o „kapitálových dispozicích“ obyvatel hlavního města ekonomicky nejsilnější evropské země nebo o tom, zda řeší Berlín po opětovném spojení svých dvou surově přetržených polovin srovnatelné urbanistické otázky jako Brno.

Ale proč hledat příklady v cizině?

O gentrifikaci pražského Karlína se toho už napsalo hodně, ale i tak je dobré připomenout, že na počátku celého procesu stála nejhorší povodeň za posledních 150 let, v jejímž důsledku spadlo nebo muselo být později strženo pětadvacet karlínských domů, převážně městských. Škody zde dosáhly částky okolo 7,5 miliardy korun. Teoretici gentrifikace by Karlín po povodni označili jako „urbánně deprivované místo“.

Postavím tu otázku pro větší názornost ještě jinak: Když dojde po zemětřesení nebo bombardování k obnově urbánního celku, budeme tomu ještě pořád říkat gentrifikace?

Pokud neměl zůstat Karlín na dlouhé roky „pustou zemí“, bylo nutné pustit na místo investory. A jelikož tou dobou bylo v Praze nejvýhodnější investovat do kancelářských a obchodních prostor, proměnil se Karlín z velké části v místo, kde si dobře vydělávající zaměstnanci nadnárodních korporací dávají k obědu předražený „bezlepkový tartine namáčený v avokádovém dipu“ a po odchodu z práce zanechávají velkou část čtvrti „hvězdám napospas“.

Liší se v něčem situace Karlína v roce 2002 a brněnského Bronxu v roce 2022? Ta otázka je zbytečná. Ale řekněme nahlas alespoň to nejpodstatnější: zlořečení developeři stavějí v Bronxu téměř výlučně byty, nikoli banky a různá Business a Office centra, jak se mimochodem děje v lokalitě Vlněna, když už je řeč o gentrifikaci v Brně. A není podstatné, že byty jsou momentálně nejzajímavější komodita. Hlavní je, že se brněnský Bronx může i díky developerům proměnit v živou a etnicky pestrou čtvrť poháněnou benzinem ze sousedícího městského centra.

„Gentrifikace je pro někoho výhodná, a na někoho zas dopadá negativně,“ dí moudře Jakub Nakládal v diskusi o pražském Karlíně. „My se na ni díváme optikou místních lidí, takže mluvíme o tom, že bydlení je pro ně čím dál dražší a ve čtvrti mizí obyčejné služby.“

Rozhlížím se tady v Bronxu a přemýšlím, koho gentrifikace zničí nejdřív. Bude to některá ze tří vietnamských večerek, kde celá léta nakupují svorně gentrifikátoři i jejich oběti a které najdete ve většině brněnských částí? Bude to supermarket, kde je situace naprosto identická, přestože se mu trochu nespravedlivě přezdívá Romalbert? Co vyhlášené zámečnictví Gruber, které v Bronxu sídlí od roku 1999 a kam jezdí lidé z celého Brna? Co celý Cejl, kde lze nalézt škálu obchodů a obchůdků: od opravny kávovarů přes prodejnu garnýží či ergonometrických židlí po cestovní kancelář nebo prodejnu jezdeckých potřeb, kde tvoří klientelu především lidé z jiných částí Brna? Vystřídají je lazebnická centra, kde si necháte přistřihnout ofinu za osm set, když jich máte pět v blízkém centru města?

To je totiž právě jedno ze specifik zdejší gentrifikace: k morovému sloupu na náměstí Svobody dorazíte z větší části Bronxu za deset minut volnou chůzí. Do všech divadel, multikin a nejlepších restaurací v centru se lidé z Bronxu dostanou rychleji než devadesát procent obyvatel Brna.

Lidé, kteří se bojí konce starého dobrého ghetta, ovšem vědí, že hrozbou není jen ztráta něčeho, co tu dříve bylo; stejně je děsí, co nového se v Bronxu objeví. Typičtí gentrifikanti totiž „sdílejí spotřebitelské preference a upřednostňují vysoce konzumní kulturu, pročež gentrifikaci většinou doprovází rapidní expanze moderních restaurací, obchodů a zábavní sféry“.

Na Bratislavské 22 funguje třetím rokem prodejna s všeříkajícím názvem Chleba, kde vám prodají pšeničný bochník za 90 korun. Je to bezkonkurenčně nejlepší chleba ve městě, takže před obchodem od rána do pozdního odpoledne parkují audiny, mercedesy a bavoráky, jejichž majitelé sem zajíždějí ze vzdálených čtvrtí. Aby se taková pouť zhodnotila, vyplatí se přibalit i nedostižný mandlový croissant za 75 korun nebo stejně drahé danish pastry s vanilkovým krémem a čerstvými jahodami.

Je to k nevíře, ale sociální stabilitou lokality to dosud neotřáslo; možná i proto, že o padesát metrů dál funguje vietnamská sámoška, kde koupíte sedm dní v týdnu čerstvý chleba za polovinu.

Kromě bydlení současní ani příští gentrifikanti nepotřebují v brněnském Bronxu nic, čím by svůj krásný nový svět museli dovybavit. Naopak: Bronx skvěle mixuje výhody plynoucí z toho, že člověk nebydlí přímo v městském (epi)centru, kde bývá hluk a problémy s parkováním, a přitom má po ruce všechny kulturní i alimentární možnosti, které Brno nabízí.

Většina sociálně slabých občanů, a pro Romy v Bronxu to platí dvojnásobně, bydlí v městských bytech. A Brno je v Česku výjimečné tím, že jich má stále k dispozici okolo 28 tisíc. Platí, že mnoho z nich není v dobrém stavu a že město nemá prostředky, aby je postačujícím tempem opravovalo. Ale je to pořád karta, s níž by se dal hrát solidní „vídeňský mariáš“, čímž se myslí schopnost radnice zajišťovat bydlení potřebným i v podmínkách volného trhu.

Bronx má v téhle hře zvláštně ambivalentní roli. Z jedné strany přichází tlak, aby Romové oblast opustili a uvolnili místo bohatším novousedlíkům, na druhé straně je to pro brněnskou radnici dlouhodobě vítaný „sociální rezervoár“. Bez ohledu na to, co a kde tady staví developeři, zůstává totiž Bronx místem, kam může magistrát stěhovat lidi z ubytoven, azylových domů nebo Romy z jiných částí města, aniž by narazil na protesty „slušných občanů“.

Nájmy se zvyšují všude. Pokud mluvíme o tom, že se z Bronxu stává stále atraktivnější lokalita, pak musíme jedním dechem dodat, že to platí pro celé Brno. A tak zůstává Bronx i po patnácti letech gentrifikace levnější než většina dalších oblastí města.

„Město navíc neposkytuje bydlení jen za účelem vydělávání peněz,“ říká Honza Milota, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení. „Má vedle toho určité závazky a pravidla, přičemž například zajištění sociální koheze patří k těm nejdůležitějším.“

Město je zkrátka pronajímatel, který má závazek daný zákonem o obcích a koneckonců i vlastními, jasně definovanými pravidly pronájmu. Může vyhodit z městského bytu takzvané neplatiče, stejně jako lidi, co si v domě zřídí varnu pervitinu nebo mají tendenci ke žhářství. Těch, kteří svým chováním zásadně komplikují soužití v domech, je ale výrazná menšina. Lidé dlužící na nájmech jsou často spíše typickými oběťmi exekutorské praxe, ztráty zaměstnání nebo prostě jen nízké finanční gramotnosti. Jejich existence je zatížena „tradičními“ problémy romské komunity, které tu byly dávno před gentrifikací a budou tu i po ní.

Lidé z IQ Roma servis, Dromu a dalších neziskovek nicméně konstatují, že i když se vstřícnost městských částí mění podle volebních výsledků, celkově je situace ohledně prevence ztráty bydlení zvláště na Brně-střed na dobré úrovni.

„Tam už to dnes není tak,“ říká Honza Milota, „že by se chtěli zbavovat dlužníků nějak jednoduše, naopak jim dávají hodně šancí. Ta správa nemovitostí je tady hodně dopředu proti ostatním městským částem… Na politické úrovni bohužel věc podléhá vlnám, kdy čas od času přijde téma nulové tolerance a lidi jsou vyhazováni z bytů kvůli nepatrným dluhům či úplným blbostem.“

Probíhající „vylepšování“ brněnského Bronxu půjde ruku v ruce se zvyšujícím se tlakem na privatizaci, to je jasné. Město může privatizovat, ale nemusí.

„Ten boj se zase svede, a nebude to dlouho trvat,“ říká Honza Milota. „Je těžké předjímat výsledek, protože dobří hráči jsou na obou stranách… Rozhodně to bude hodně i o síle občanského sektoru, který má potenciál mobilizovat k tomu, aby se ty špatné věci neděly.“

Chceme být fér? Pak je naší povinností říct, že ten Bronx, co dnes Bára Bažantová a někteří další hájí před gentrifikací, je Bronxem, jenž právě skrze gentrifikaci, která začala před patnácti lety, dospěl k vysoké formě integrace.

Pravidelný průzkum ještě před třemi roky ukázal, že Romy nechce v téhle zemi za sousedy 64 procent populace: i v době doznívání uprchlické krize porazili v této disciplíně muslimy a „imigranty“.

Chvályhodný brněnský projekt Housing First to zhruba ve stejné době (zase jednou) zkusil s umisťováním romských rodin do domů s majoritní většinou a pak musel o soužití obou stran pečovat jako o vzácnou orchidej. Měl k tomu nástroje v podobě vyškolených terénních pracovníků a neváhal je použít.

Do Bronxu se ale mezitím už deset let stěhovali lidé, kteří poměrně těsnou formu soužití s romskou komunitou předpokládali – a akceptovali. Silný příliv převážně mladých a tolerantních lidí se významně podílel na tom, že sociodemografická analýza sociálně vyloučených lokalit známá jako Druhá Gabalova zpráva už v roce 2015 zvažovala, zda brněnský Bronx ponechat v kategorii sociálně vyloučených lokalit.

„Né mezi Cigány, mezi Gadžo bysme chtěli. Vždyť to je hrůza ten bordel tady,“ říká pan Jaroslav, jeden z romských starousedlíků. A paní Jiřina, další z místních, dodává: „To tak nebylo vždycky, to býval normální barák, kde prostě bydlely rodiny, kde všichni fungovali úplně v pohodě. Akorát že když sem začali sestěhovávat různý neplatiče z okolí a postupně se ti bílí zase začali odsud odstěhovávat pryč, tak se to stalo vyloženě romským barákem.“

Romům samotným vzrůstající přítomnost příslušníků majority nevadí, v řadě případů ji dokonce vítají. Pokud se radnice rozhodne „nabízet“ oblast jako lokalitu, která je atraktivní právě svou „barevností“, pokud podpoří v budově bývalé káznice vznik Kreativního centra, které má dávno připravenou půdu všemi Ghettofesty či Městskými galeriemi, pokud ve vnitrobloku mezi Francouzskou a Bratislavskou ulicí postaví osmdesát pět bytů pro mladé rodiny a seniory, jak plánuje, a obklopí je parkem, udrží se brněnský Bronx na správné cestě.

Ghetto ve své nejhorší podobě, které dalo někdejšímu Cejlu jméno Bronx, zde bylo méně než dvacet let. Bylo synonymem toho nejhoršího, co pojem sociálně vyloučená lokalita nabízí… a v dějinách této malé městské části šlo o epizodu, která skončila. Město svou politikou neslo na vzniku a existenci ghetta významný díl viny, a přestože je i nadále silně náchylné k podobným „virózám“, může, a dokonce musí v dané lokalitě sehrát roli, která rehabilituje někdejší omyly.

My ostatní uděláme dobře, když nepovedeme nesmyslné války s abstraktní hydrou gentrifikace, ale podíváme se, co se za tím pojmem skrývá.

Brno je moderní velké město okysličované mladou krví, město plné lidí s jasnou myslí upřenou do 21. století, do budoucnosti. Zní to jako hesla z padesátých let, ale je prostě fakt, že příští podobu brněnského Bronxu máme v rukou i my. Bude proto dobré, když si ujasníme, jak věci fungují, a budeme pomáhat Bronxu barevnému, kde spolu žijí sociálně slabí, staří lidé, mladé rodiny, Romové, Vietnamci, Ukrajinci, Syřané a aktivní, tolerantní příslušníci majority.

Není důvod na tenhle happy end rezignovat.