Martin Reiner: O strašlivé gentrifikaci brněnského Bronxu I. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Od Bratislavské přichází rázná blondýna vyššího středního věku s profesionálně vypasovaným poprsím; přesně takhle by vypadala paní z realitky v ruském filmu. Byt ve druhém patře je téměř prázdný, ale v dobrém stavu.

„Bydlela tu sama ženská s klukem, cikáni, ale slušný,“ vysvětluje realitní dáma, „skoro jako bílý,“ nešetří chválou.

Potvrdím zájem, ale řeknu, že se ještě musím poradit doma. Paní rozumí, já o pár dní později srazím cenu o sto padesát tisíc a odjíždíme se ženou na Šumavu. Můj makléř má za úkol vyřídit smlouvu a další formality. Je přitom ale natolik důkladný, že objeví ve stejném domě identický byt, který je o tři sta tisíc levnější. A ten, kdo ho prodává, má očividně velmi naspěch. Dohoda je tudíž jistá – a já mohu začít gentrifikovat brněnský Bronx.

Jako malý kluk jsem chodíval za pradědečkem Cyrilem do Marxovy ulice. Dnes se ta ulice jmenuje Spolková a je ze dvou třetin úplně nová. Dům mého předka pořád stojí, jen ztratil svůj obstarožní půvab; zajímavá fasáda padla za oběť „úsporné“ opravě.

Přímo naproti zeje díra, na jejímž dně leží více než sto let historie. Na konci 19. století tu vznikla brněnská sociální demokracie s charismatickým vůdcem Josefem Hybešem a zásadně se v příštích dvou dekádách podílela na polidštění „spontánního kapitalismu“ své doby. Později zde bývalo kino Lípa, následně sál taneční školy Starlet a po revoluci místo proslavil rockový klub Harlem. Po něm už přišel klub THC s ikonickou vycpanou liškou v přízemí, kaprem ve špinavém akvárku a Romanem Holým, který ve zdejším „kině“ pouštěl Texaský masakr motorovou pilou. Do toho voněla tráva.

Dnes je to poslední nezastavěný pozemek v ulici, ale už jen do času.

V devadesátých letech Spolkovou nějakou dobu „okupovali“ Olaši, kteří distribuovali po čtvrti heroin, čímž devastovali komunitu rumungro teenagerů. Později obchod s drogami v Bronxu převzali Vietnamci. A dnes je Spolková solidně gentrifikovaná bytovými domy, které vypadají o poznání lépe než dům mého pradědečka.

Nové baráky rostou i na Francouzské, na jejímž konci dodnes sídlí vyhlášená brněnská „textilka“; tady pro změnu maturovala v roce 1961 moje máma. Babička zase chodila mezi válkami cvičit na Francouzskou do Sokola.

Já sám jsem v brněnském Bronxu víceméně doma už třináct let – a nechodím po ulicích se zavřenýma očima. O zdejší gentrifikaci jsem se ale rozhodl napsat až po přečtení článku Báry Bažantové Umění gentrifikace na příkladu brněnského Cejlu publikovaného na serveru Artalk.cz. A rozhodně nejen proto, že se v něm píše také o mně.

Shodou okolností totiž stojím za projektem Městská galerie, jehož výsledkem je dvanáct velkoplošných maleb na štítových zdech zdejších domů. S pomocí ateliéru Malujeme jinak je pomalovali přední čeští výtvarníci. A Bára Bažantová se domnívá, že ty obrazy přitáhnou do Bronxu milionáře, kteří se tu usadí, a jejich bezohledná touha po sójovém latté spustí lavinu, na jejímž konci budeme sledovat exodus „místních obyvatel“ provázený rakovinovým bujením hipsterských kavárniček a závratným růstem nájemného.

Stalo se to v berlínském Kreuzbergu, tudíž to přijde i v brněnském Bronxu.

Když Bára Bažantová napíše „místní obyvatelé“, myslí ovšem Romy, což působí jako dosti svévolné popírání reality.

V roce 2006 žilo v brněnském Bronxu podle Interaktivní mapy sociálně vyloučených lokalit tři až pět tisíc Romů, a tvořili tak 40 až 50 procent místních obyvatel. Dnešní počty romských obyvatel nejsou k dispozici, mapa sociálně vyloučených lokalit z roku 2015 už do takových detailů nezachází, jisté je pouze to, že Romů tady v mezičase výrazně ubylo.

A ani samotná romská komunita není tak jednolitá, jak se může jevit příslušníkům majority, kteří tudy „s nasazením života“ jednou za čas projedou tramvají.

Vtipně to komentuje místní Romka, když v rozhovoru s gadžo reportérem hodnotí zdejší situaci ve školství: „Ale jo, je to tu dobrý. Tady jsou naši i vaši, víte, to si nevyberete. Vždycky je tam áčko a béčko. Můj kluk chodil do áčka, ale nechala jsem ho dát do béčka, protože v áčku jsou Olaši, víte, ti Cigáni.“

Triáda „naši–vaši–Olaši“ vyjadřuje zřetelně rozmanitost obyvatel Bronxu a zároveň důležitost diverzifikace mezi jedinci. Jedním z klíčů k dělení Romů, které používají oni sami, je původ (nejvýše v symbolické hierarchii stojí starousedlíci, moravští Romové, níže pak olašští a slovenští Romové) nebo třeba současná adresa, kdy platí, že směrem k centru města bydlí „ti lepší“, směrem k Husovicím „ti horší“.

A mimochodem, pokud je jedním z charakteristických rysů gentrifikace vystěhovávání původního obyvatelstva, pak nutno říct, že k nejmasivnějšímu odlivu Romů ze čtvrti došlo během „měkkého odsunu“ dlouho předtím, než v Bronxu začali „řádit developeři“ a z pojmu gentrifikace se stal sezonní hit.

Ona totiž představa, že developeři budují v Bronxu „paláce pro smetánku“ uprostřed skutečného ghetta, je absurdní. Jejich současná aktivita je dovršováním etapy, jež začala zhruba před patnácti lety.

Zaprvé došlo v letech 2008 až 2015 k realizaci tzv. Integrovaného plánu rozvoje města, kdy se sice nestavěly nové domy, ale mnoho starých prošlo procesem renovace. Celé to stálo okolo 400 milionů korun a k tomu, aby město dosáhlo na peníze z Evropské unie, které tvořily skoro polovinu této částky, nestačilo říct „opravíme baráky“. Bylo nutné proklamovat (a aspoň částečně prokázat) snahu zlepšit životní podmínky obyvatel sociálně vyloučené lokality.

Kruciálním momentem ovšem bylo, že se město ve stejné době rozhodlo uvolnit prodej obecních bytů, protože nemělo dostatek prostředků na jejich údržbu. Za jediný rok se tehdy jen městská část Brno-střed v dané lokalitě zbavila 584 bytů! A protože žijeme v kapitalismu, chopili se šance ti, kteří měli prostředky a vyznali se v bytové tlačenici – realitky.

Prostřednictvím původních obyvatel skupovaly byty ve velkém a jejich uživatele, ve vysokém procentu skutečně místní Romy, stěhovaly do družstevních bytů na sídlištích nebo do Husovic a dalších lokalit, jež se charakterem od brněnského Bronxu příliš neliší.

S ohledem na poměr ceny, za kterou se byty nakupovaly, a za kterou se následně prodávaly, zbývalo i na nějaké to všimné pro původní nájemníky, takže jejich ochota sbalit si fidlátka a jít do paneláku s tekoucí teplou vodou, ústředním topením a omítkou, která drží na zdi, byla značná.

V domě na Körnerově ulici, kde jsem si koupil byt já, změnilo majitele během pouhých dvou let sedm nebo osm partají. Na konci krátkého procesu jsem byl druhý nejstarší v celém domě. Což ukazuje na dosti důležitou gentrifikační okolnost: Bronx už bezmála patnáct let nově zabydlují zejména mladí lidé, kteří netrpí předsudky a vítají možnost bydlet deset minut od náměstí Svobody, tedy úplného centra Brna, za nižší cenu než jinde. Vystudovali tady a chtějí se v Brně usadit. Přicházejí sem za prací, někteří zakládají rodiny.

Brno je univerzitní město a studenti brali podnájmy v brněnském Bronxu už v divokých devadesátkách. Ale noví rezidenti, kteří v lokalitě investovali do majetku a hodlají v pořízených bytech bydlet, sem přinášejí novou kvalitu.

Sociální pracovnice, Romka, to popisuje vlastními slovy: „Tak je to úhel pohledu, ale pokud se tam stěhujou gadžovský rodiny, tak je to pro tu lokalitu dobrý. Zaprvé si třeba všimnou, že jsou Romáci v pohodě, že se nedají hodit do jednoho pytle, a budou to šířit dál, a to je to, co potřebujem. Aby se ti lidi dozvěděli o Romácích, jací skutečně jsou.“

Samotný pojem gentrifikace použila možná jako první už v roce 1964 Ruth Glassová, když popisovala proměny dělnických čtvrtí Londýna. Pojem je odvozen od slova gentry, jež označovalo aristokratické vlastníky půdy na venkově; gentrifikace poté označovala (domnělý) přesun movitějších společenských vrstev z venkova do chátrajících městských center.

Ve Spojených státech se tento proces těšil veliké publicitě a byl vnímán jako jev veskrze pozitivní. Později se ukázalo, že šlo o iluzi a že onen vítaný pohyb se odehrával téměř výlučně v hranicích samotné městské aglomerace.

Jak se ještě vícekrát ukáže, gentrifikace zůstává pojmem značně „tekoucím“, a tak se nezřídka i lidé fundování uchylují ke konstatování, že popisuje „něco, co se ve velkých urbánních celcích dělo stovky let předtím a co se pravidelně opakuje“.

Někteří urbánní sociologové hovoří o „specifickém formátu revitalizace“ čili obnovy, což bojovníci proti gentrifikaci označují za politicky motivovaný eufemismus, který se pokouší odít do přijatelnějšího hávu odpudivou podstatu věci.

Britský geograf Chris Hamnett definuje gentrifikaci jako „prostorovou manifestaci posunu společnosti od industriální k postindustriální ekonomice charakteristické finančními a kreativními službami, přičemž bere v potaz odraz této ekonomiky ve struktuře obyvatel, v rozvrstvení práce a v povaze trhu s nemovitostmi“. Což je věcně nezpochybnitelné ptydepe, které odnímá věci emocionální obsah a trochu zakukleně sděluje, že jde o „zcela přirozený proces“.

Jenže právě emoce hrají při zacházením s pojmem gentrifikace významnou roli.

Tento sugestivní nápis někdo nasprejoval na reklamní transparent, jenž propaguje nový bytový komplex Pekárenský dvůr vyrůstající na konci Bratislavské ulice. Nemyslím, že by zásadně rozšiřoval naše vědomosti o gentrifikaci, ale definice sui generis to nepochybně je.

Přemýšlím, kdo si mohl dát tu práci…

Stárnoucí bílý heterosexuální muž to asi nebyl. Ten přece drží palce developerům a potažmo každému, kdo zalije města betonem a na místo, kde se na člověka zjara smály sedmikrásky, postaví svůj šestiválec. Neomarxista, sluníčkář, který bojuje za rovné šance pro všechny a přemýšlí, jak ghetta zrušit, to nejspíš taky nebyl. Tak kdo?!

Vsadil bych se, že autorem byl někdo, kdo prostě chce, aby Bronx zůstal takový, jaký je dnes, na začátku třetí dekády 21. století; dávno příjemně zgentrifikovaný.

Ona totiž není gentrifikace jako gentrifikace.

Pro nedostatek místa se nemůžeme pustit do srovnávání „gentrifikačních“ procesů, které proběhly nebo probíhají v hamburské čtvrti Sankt Pauli, londýnském Hackney Wick, newyorské High Line, pražském Karlíně, kolumbijském Medellínu, marseilleském Le Panier či v přístavních čtvrtích Barcelony a Helsinek. Můžeme jenom říct, že se v mnoha, často zásadních detailech lišily. A to jsem nezmínil Berlín, který je teprve tou pravou gentrifikační laboratoří.

Německý urbánní sociolog Andrej Holm a jeho kolegové identifikovali jen v tomto samotném městě šest typů a forem: pionýrskou gentrifikaci, studentifikaci, kontrolovanou jemnou gentrifikaci, typickou gentrifikaci, novostavbovou gentrifikaci, a dokonce též supergentrifikaci, při níž vysokopříjmoví gentrifikátoři vytlačují středněpříjmové gentrifikátory.

Každá z těch forem má své specifické projevy.

Jakých konkrétních forem nabývá gentrifikace v brněnském Bronxu, si řekneme v druhém díle tohoto textu příští týden…