Článek
Zdá se, že se výzkum každodennosti setkává se vzrůstajícím zájmem. Čím to je?
Předností tohoto konceptu je skutečnost, že obvykle vypovídá o zkušenostech a prožitcích velmi širokých vrstev obyvatelstva, s jeho výstupy se může značná část lidí identifikovat. Je to pohled, jenž jim je blízký a odpovídá na některé otázky, které si sami kladou – tím je to přitažlivé.
Kritici tohoto přístupu, zejména z řad historiků a publicistů, kteří se soustředí primárně na represivní povahu minulého režimu, tvrdí, že se výzkum každodennosti opírá o morální relativizaci minulosti a může v lidech podporovat ostalgii po starých, nedemokratických časech.
Ten základní problém spočívá v tom, že se někteří historici a publicisté snaží případnému návratu minulého režimu čelit tím, že ho budou líčit v těch nejstrašlivějších, nejtemnějších barvách a vědomě zprostředkovávat jeho falešný historický obraz. Neuvědomují si, že tím, že se jejich pohled rozchází se zkušeností většiny pamětníků, kterých je pořád ještě hodně, dělají svému cíli medvědí službu.
Pokud se týká ostalgie, nevidím důvod, proč by se lidé měli stydět, když vzpomínají na vlastní dětství či mládí. Není důvod brát jinak nostalgickou vzpomínku na Karla Gotta, kterou má člověk, jenž žil před rokem 1989 v Československu, a jinak tu, kterou má člověk, jenž žil ve Spolkové republice Německo. Nostalgie není spojena s politickými obsahy právě proto, že se váže většinou k dětství, jež nebývá politikou, ideologií tolik zatížené. A tvrdit, že v socialistickém Československu nešlo naplno prožívat obyčejné dětské radosti, je naivní.
Historici pojímající svůj obor jako morální apel a „svatou válku“ a rezignující na snahu o komplexní poznání skutečnosti poškozují i samotnou historiografii. Je realitou, že hodně lidí dnes historiky nejnovějších dějin vnímá podobně, jako je vnímala většina z nás před rokem 1989 – jako ideologické pomahače vládnoucích politických elit. Věřím, že zkoumání každodennosti může v tomto směru přispět k určité depatetizaci dějin, k racionálnější diskusi a možná i k obnovení důvěry k historikům a historiografii obecně.
Výzkum každodennosti bývá také často kritizován jako reprodukování banalit.
To je samozřejmě vážná námitka. Platilo by to v případě skutečně pozitivistického přístupu, který by sklouzával pouze k údajům typu, kolik kdy stál hermelín, ale dějiny každodennosti stejně jako jiné obory historiografie umožňují i důkladnější uchopení témat a problémů, které odhalí hlubší souvislosti určitých jevů a ukáže spoustu nového, do té doby skrytého.
Nakolik si podle vás v současnosti historický mainstream vedle dějin viděných „svrchu“ začíná všímat i dějin každodennosti, dějin viděných „zespodu“?
Mainstream dle mého postupně směřuje k vyrovnanému pohledu na minulost, což souvisí s celkovou kultivací historiografické obce. Vedle toho tu ale asi vždycky budou i radikálové, kteří se nebudou ochotni smířit s tím, že si historie nevystačí s jednoduchými apelativními obrazy a není zdrojem jen těch velkých příkladů hrdinství a mrzké zrady, ale že je to pokus o konstruování obrazu minulosti v celé jeho šíři.
V nedávno vyšlé knize Každodenní život v Československu 1945/48–1989 máte studii zabývající se padesátými lety. Čím jsou z hlediska právě každodennosti charakteristická?
I když se nám to z pozice politických dějin nemusí tak jevit, je to doba prudkých zlomů. Do roku 1953 je situace u nás silně poznamenána přítomností lístkového hospodářství, ale zároveň je spojena s étosem budování. O spontánním nadšení mas můžeme mluvit hlavně v prvních letech po konci války, v padesátých letech je pak patrná snaha režimu ho pomocí oficiální propagandy udržet, což se však brzy ukázalo jako nemožné. Souvisí to i s tím, že onen étos byl v některých oborech spojen s rychle rostoucími nároky na pracovní výkonnost, které byly dlouhodobě neudržitelné. Už v tom roce 1953 se objevují první signály změny. Moc se začíná více ohlížet na otázky životní úrovně, politické orgány i řada intelektuálů se pokoušejí zformulovat jakousi příjemnou verzi specifického socialistického životního stylu. To se pak dál prohlubuje ve spojitosti s tzv. chruščovismem, utopickou touhou vybudovat „nového člověka“.
Druhá polovina padesátých let je zajímavá i proto, že se Československo začíná pomalu otevírat Západu. Díky tomu se každodenní svět stává pestřejším, dochází ke kulturnímu a společenskému oživení, které nabízí nové možnosti individuálních strategií. Postupně vzniká něco, co bychom mohli nazvat konzumní společností.
Měl vznik konzumní společnosti nějaký symbol?
Stalo se jím v roce 1955 otevření první samoobsluhy, mimochodem jen pár let poté, co k tomu došlo na Západě. Je zajímavé sledovat, co všechno muselo být naplněno, aby samoobsluha mohla fungovat: změnila se obalová technika, prudce se rozšířil sortiment, znamenalo to i nový typ důvěry k zákazníkovi, hojně se třeba spekulovalo, jestli se v obchodech nezvýší počet krádeží, velká pozornost proto byla věnována dohledu, jak ostatně vidíme ještě ve filmu Černý Petr. Nakonec se ale ukázalo, že československá společnost má jak materiálně, tak kulturně na to, aby to zvládla, a počet samoobsluh velice rychle stoupal.
První samoobluha v Československu byla otevřena v roce 1955 v Praze na Žižkově v Husitské ulici.
Samoobsluha mohla být vnímána jako výdobytek na cestě ke komunismu. Projevoval se onen utopistický „chruščovismus“ v běžném životě i jinak?
Začít to mělo tím, že se odbourají poplatky za telefon, pak že se zruší nájemné… Možná více než samoobsluhy byly jako předstupeň komunismu vnímány prodejny složené z prodejních automatů. S tím, že se do nich sice zatím musejí vhazovat peníze, ale že i to do budoucna zmizí. Velkolepé plány na rozšíření sítě těchto automatů ovšem rychle ztroskotaly na jejich poruchovosti a na tom, že se daly s trochou české šikovnosti ošidit. Podobnou srážku s realitou, v první řadě ekonomickou, pak nepřežily ani další podobné vize.
Nicméně v ony utopické představy už tehdy běžný člověk, který měl za sebou vypjaté období politických procesů a především měnovou reformu, příliš nevěřil, byly živé jen u určité omezené, byť vlivné a viditelné, skupiny intelektuálů.
Do jaké míry podle vás sedí na padesátá léta výraz totalita?
Pojem totalita je problematický hlavně proto, že se postupně úplně vyprázdnil a stal se vlastně nadávkou. Samozřejmě že lze v padesátých letech mluvit o silných totalitních snahách, ohraničit je však dle mého můžeme rokem 1956. V období pozdního stalinismu je ještě zjevná tendence společnost jednotně modelovat. V druhé polovině padesátých let je už ale politická moc evidentně v defenzívě, jen reaguje na to, co si myslí, že od ní občané požadují, snaží se udržet v silném proudu společenského vývoje, byť neopouští využívání represivních nástrojů.
Možná dokonce, že ten zlomový okamžik nepřišel v roce 1956, ale už o tři roky dřív. Tehdy sice ještě moc vyšla z konfrontace se společností okolo zmíněné měnové reformy vítězně, přesto se u politických elit objevuje zřetelná obava z toho, jak by mohla dopadnout konfrontace další, což konání těchto elit značně limituje. Proto se zde o totalitě úplně hovořit nedá, přestože ještě kolem roku 1955 probíhají politické procesy a padají vysoké tresty.
Rozumím tomu dobře, že se ten ústup do defenzívy podle vás odehrál hlavně pro to, že komunisté nestačili tempu, jakým se společnost rozvíjela?
Společnost se vyvíjela po celý minulý režim do značné míry autonomně, nezávisle na ideologické vůli politické moci. Ta v žádné zemi nedokáže dlouhodobě čelit obecným vývojovým trendům ve společnosti, a to ani v případě, že jí ideologicky nevyhovují. Komunistické elity byly ostatně časem samy ve svém praktickém počínání, v touze udržet své pozice, nuceny jednat proti vlastní ideologii. Vezměte si podnik Tuzex, fungující již od roku 1957. Co je to za víru v nadřazenost socialismu, když dáváte výhodu lidem, kteří mají k dispozici západní měnu, a když jsou na exportní zboží pro Západ kladeny vyšší kvalitativní nároky než na to určené pro domácí trh? A takových příkladů se dá najít celá řada.
Je ten autonomní vývoj československé společnosti, určitý samopohyb, srovnatelný se samopohybem společností západních?
V zásadě ano, byť jsou tam jistá specifika a v některých jevech docházelo ke zřetelnému zpoždění. Bohužel jeden z největších nedostatků české historiografie je, že pokud se pouští do komparace období 1948 až 1989, tak pouze v rámci východního bloku. Přitom mnohem zajímavější výsledky by mohlo přinést srovnání s některými kulturně podobnými společnostmi ze Západu, například s Rakouskem, ke kterému máme jako Češi kulturně blíž než třeba ke Slovákům. Takový výzkum by nám mohl ukázat, že některé věci, které dnes považujeme za výplod komunistické vlády, byly ve skutečnosti obecným vývojovým trendem.
Třeba sídliště, která se stavěla v sedmdesátých letech ve Vídni, se nijak zvlášť nelišila od těch, která rostla tady. Dokonce i jejich kritika měla na obou stranách hranice stejné rysy. Obecně najdete mezi nostalgickými vzpomínkami lidí z Rakouska a z Československa řadu styčných bodů. Už jen to, že se některé seriály a pořady pro děti odehrávající se v tehdejší současnosti, kupříkladu Pan Tau, vyráběly u nás, a přesto byly srozumitelné a obstály i na Západě, ukazuje, že si ty světy nebyly, aspoň z hlediska každodennosti, tak nepodobné, jak se nám dnes může jevit.
