Martin Dokupil Škabraha: Cítit svou zemi. Klimatická krize, pandemie a válka jako totalizující zkušenosti dneška

Proč se nadějí těch, kdo chtějí republiku vyčistit od mafie, podvodů a zločinu, stal jeden z největších zločinců dneška? Proč ze sebe tak ochotně dělají jeho pátou kolonu? Mohli bychom odpovědět, že jsou mimo a zmatení. Ale proč se ocitli mimo a co je zmátlo?

„Globalistické struktury“, kterým prý slouží ČT, se v toxickém koktejlu neocitly náhodou. Viní je ti, kdo mají pocit, že jsou poraženými globalizace. Těžko soudit, zda je určitý pocit oprávněný; pocit je už z definice něco, co oprávněné být nemusí. Podpora Putinovi je projevem morálního a intelektuálního selhání. Jsou ovšem prostředí, která selháním předcházejí, a prostředí, která selhání naopak prohlubují a předávají je dál.

Problém globalizace je do značné míry problémem rozporu mezi kapitalismem a demokracií. Zásadním rysem demokracie je solidarita s poraženými. Každý demokratický politik ví, že vítězství ve volbách je něco dočasného, a že by se proto měl ke svým konkurentům chovat tak, aby ho po příštích volbách nechtěli poslat do gulagu nebo rovnou ke zdi. Zkušenost s nacismem, zrozeným v podmínkách velké hospodářské krize, pak vtiskla západním demokraciím vědomí, že státem garantovaná solidarita s neúspěšnými musí existovat i v sociálně-ekonomické rovině.

Tam, kde kapitalismus vstupuje do společností bez silné demokratické tradice, vstupuje také do prostředí, kde je jen slabá solidarita s poraženými, zvlášť po rozvolnění komunitárních vazeb, jež je obvyklým důsledkem integrace do globálních finančních toků.

Sankční válka mezi Západem a Ruskem je krizí ekonomické globalizace, která může přerůst v její zánik, pokud by se konflikt transformoval do studeného střetu západních demokracií s autokratickou osou, jejímž nejsilnějším členem je Čína. Že tyto sankce musely být zavedeny, není nahodilým důsledkem jedné vojenské agrese, ale signalizuje to konec liberální iluze, že tam, kde se obchoduje, se nebude válčit – ba dokonce že tam, kde funguje „tržní ekonomika“, vyroste časem jaksi sama i demokracie.

Sankce, poškozující nejen ruský, ale i západní hospodářský růst, jsou projevem nadřazenosti věci veřejné nad trhem, která se prosadila téměř silou instinktu. To je na jednu stranu uklidňující, protože odhodlání Západu bránit věc demokracie má zjevně hlubší kořeny, než si v Kremlu připouštěli. Jenže zatímco instinktivní reakce může být okamžitá, podmínky pro obranu demokracie je nutné vytvářet dlouhodobě, především péčí o veřejné statky – a to bylo systematicky podceňováno, ať už jde o otázku ekonomických nerovností, nebo o připravenost na vojenskou konfrontaci s režimy, jež jsou ohroženy samotnou existencí demokracie kdekoli na této planetě.

K veřejnému nelze dospět akumulací sebevětšího množství sobeckých soukromých zájmů. Není to derivát neosobních mechanismů, je to něco, co musíme uvědoměle pěstovat jako společný poklad, obsahující hmotné i nehmotné bohatství: od nároku na sociální zabezpečení přes vládu práva až po roli v nadindividuálním příběhu, který nás prostřednictvím dějepisectví a muzeologie spojuje s minulými i budoucími generacemi. Podíl na tomto pokladu nevyplývá ze zásluh, nečiní rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými; je spíše sdílen na principu vzájemného obdarovávání.

Putinova invaze je pokusem zmocnit se společného pokladu Ukrajinců, a tím popřít jejich existenci jako národa. Takový záměr nelze dostatečně vystihnout coby porušování lidských práv jednotlivců. Putin útočí ještě více na to, co tyto jednotlivce přesahuje, a zač jsou dokonce ochotni se obětovat. Jeho válka nejenže má oběti, je především snahou vymazat to, co dává těmto obětem smysl, to, co z nich činí dar pro druhé.

Ukrajinci ale bojují o více než o zachování národní svébytnosti, jež se ostatně může stát i fetišem zakrývajícím deficit demokracie. Jde o sebeurčení jako obecnější princip, o snahu vyrvat své životy z vlády osudu, k němuž byli „předurčeni“ strukturálními nerovnostmi globální ekonomiky, závislostí Západu na ruských surovinách nebo orientalistickými stereotypy, často jen racionalizujícími krach neoliberalismu jako ideologického základu postkomunistické transformace.

Sebeurčení je možnost a schopnost jednat v souladu s vlastní vůlí, a to na základě svobodného poznání sebe sama i světa, v němž se jednání odehrává. Svobodným poznáním mám přitom na mysli takové, které je co nejvíce zbavené předsudků nebo apriorních sklonů. Pokud poznání tuto podmínku neplní, je ve vleku nereflektovaných vlivů, a proto nemůže být svobodné – což platí i o jednání, které je na něm založeno.

K onomu sebe- ve slově sebeurčení přitom objektivně náleží nejen to, co vnímáme jako své vlastní v úzkém, individuálním slova smyslu, ale i to kolektivní, k čemu jednotlivec cítí příslušnost (rodina, komunita, národ, civilizace), nebo naopak to, z čeho se fyzicky „skládá“ (geny, bakterie, viry). Naše vědomí je průsečíkem mnohem komplexnějšího, mnohapatrového a současně dynamického a otevřeného celku, kde jsme spíše správci jakéhosi meeting pointu než suverénními pány čehokoliv.

Hranice našeho já jsou vyjednané, ne dané od přirozenosti. Mají své přechody a ty mají své režimy, které jsme někdy nuceni měnit v důsledku totalizujících zkušeností. To jsou takové, které otřesou naším stávajícím sebepojetím a zvýrazní naši propojenost s celkem, do něhož náležíme. Hranice já se rozostří, zaplaví je „nelegální migranti“, které se nedaří zastavit. Řešení proto nemůže být „policejní“, musí být „politické“ – je třeba najít nový režim vztahů se světem.

V posledních letech jsme prošli a stále ještě procházíme třemi totalizujícími zkušenostmi: klimatickou změnou, která zvýrazňuje, že všichni sdílíme a spoluutváříme atmosféru jedné a téže planety; pandemií, jež připomíná, že naše těla jsou životním prostředím mikrobů a náš dech je jejich globální dopravní infrastrukturou; a ruskou invazí na Ukrajinu, která z nás dělá příslušníky „nikoli přátelského“ státu a „kolektivního Západu“.

Klíčová je tu ona kolektivnost. Rozpoznání povahy a závažnosti totalizujících zkušeností vede totiž také k uvědomění si závislosti individuální svobody na veřejných statcích, jako je ekosystémová rovnováha, hygienicky nezávadné prostředí či mír garantovaný systémy mezinárodní bezpečnosti.

Ochrana těchto statků pak není možná jinak než kolektivním úsilím, jež si vyžaduje podřízení některých aspektů individuálního života a mobilizaci ke společnému cíli. Nepodřídit se může objektivně vést k podkopávání podmínek, které svobodný život dlouhodobě umožňují.

Jinak řečeno: totalizující zkušenosti nám staví před oči propojenost individuální a kolektivní roviny sebeurčení – jednat v souladu s vlastní vůlí není tváří v tvář podobným výzvám možné jinak než skrze hledání a prosazování společné vůle. Izolovaný jednotlivec by nezmohl téměř nic, kolektivní jednání proto posiluje možnosti našeho sebeurčení jako utváření vlastního života – zmocňuje nás, uschopňuje nás.

Pokud ovšem někdo totalizující zkušenosti nesdílí, respektive neuznává, bude ono propojení pociťovat jen jako útlak, jako útok společnosti na svou svobodu – jako „novou totalitu“. Bude všemi silami bojovat za svobodu ve smyslu práva „nenechat si kecat do života“. Paradoxně je tento individualistický boj často spojen s nacionalismem, který zde však není ani tak projektem účasti na společné práci pro vlast jako spíše povýšením sobectví na vyšší rovinu. Národ je natolik povědomá a rutinizovaná entita, že není třeba přemýšlet, co vůbec znamená, a snadno pak poslouží k popření všeho, co onu rutinu narušuje.

Popřením totalizujících zkušeností a jejich „kolektivistického“ nároku se staneme svobodnějšími jen v negativním smyslu práva na ignoranci. Takové „osvobození“ neposiluje naši schopnost účinně jednat, naopak ji dlouhodobě vyprazdňuje a vede k bezmoci. Vzniklé prázdno pak může vyplnit lžimesiáš Putin.

Jakkoli je to u diktátora paradoxní, Putin ztělesňuje především odpor proti „nové totalitě“ – dokáže se postavit tlaku Západu, hájit alternativní model postavený na konzervativním respektu k tradičním hierarchiím. Vyvolává dojem, že komplexní výzvy dneška lze zahnat zákazem pochybností o národu a jeho vůdci. A za žádnou cenu nepřiznává a nereflektuje své chyby – je etalonem odporu vůči jakékoli (sebe)reflexi. Putin je garance, že každou totalizující zkušenost lze ignorovat.

Naše odpověď proto nemůže zůstat u produkce zbraní pro Ukrajinu. Konflikt jde daleko hlouběji.

Jako hledá mnich Kristián počátek české státnosti ve křtu knížete Bořivoje z rukou Metoděje ve staré Moravě, tak bývá hledán počátek ruské státnosti ve křtu kyjevského velkoknížete Vladimíra.

A zatímco Morava je dávno pevně integrována do Česka, jádro někdejšího Vladimírova knížectví dnes leží na Ukrajině – a ta se čím dál méně hlásí k osudovému sepětí s Moskvou.

Ukrajina je tak pro Putina tím nejbližším bližním, kterého je třeba chránit, je to svým způsobem to „nejruštější“ Rusko. A současně je nejcizejším protikladem, něčím, co je třeba zničit, aby bylo Rusko zachráněno. Ukrajina je to nejčistší, a současně to, od čeho je třeba provést očistu.

Řešení tohoto paradoxu je samozřejmě v tom, že jednu z těch dvou Ukrajin Kreml označí za falešnou, a to v důsledku unesení Západem, který je falší a ztrátou autenticity už ze své podstaty. Podobně zachraňují údajnou národní a kulturní autenticitu íránští islamisté. Není náhoda, že rétorika některých představitelů Putinova Ruska nápadně, dokonce doslovně připomíná propagandu ajatolláhů líčících Západ, respektive USA jako Velkého Satana. Vražedné íránské drony jsou jen hmotným vyjádřením hlubší blízkosti obou režimů.

Coby obyvatelé „kolektivního Západu“ se stáváme spoluviníky „satanistické“ civilizace. V této totalizující zkušenosti se naše individuální i skupinové identity ukazují jako neoddělitelné od spletitého světa západních filosofií, na nichž stojí moderní demokracie, i od geopolitického rámce, v němž jsou tyto ideje chráněny teritoriálními státy a jejich ústavami. Západ jsou myšlenky, které nás činí tím, kým jsme; a současně je to země, má svá pobřeží a své mare nostrum (naše moře).

K čemu všemu ale zavazují „severoatlantické“ ideje? K proměně tváří v tvář novému poznání. K otevření se totalizující zkušenosti, jež ukazuje, že náš dosavadní způsob života je neudržitelný.

V úleku z radikality této zkušenosti však například u klimatické krize smlouváme: Nestačilo by vyměnit spalovací motory za elektromotory? Nestačilo by vyhloubit pár tůní a vztyčit pár větrníků? Nestačil by nový jaderný blok (raději dva)? Nestačilo by nechat to na rok 2050? A vůbec, co je nám po klimatu, měnilo se přece vždy.

Až na to, že u toho někdy vymíraly celé druhy, protože se nedokázaly adaptovat na nové podmínky. A změna je dnes děsivě rychlá. Ještě jsme nestihli opustit paradigma růstu a už musíme opouštět paradigma udržitelnosti.

Klíčová bude schopnost rychle se adaptovat v situaci, kdy začnou systémy koncipované jako udržitelné kolabovat (podobně jako centralizovaná energetická síť po bombardování – její „stabilizace“ je ve skutečnosti režimem snesitelné nestability).

Ačkoli se ekologie a sociální ohledy často stavějí proti sobě, je pro lidstvo tato „darwinovská“ výzva především sociální. Schopnost adaptovat se na nenadálé situace je závislá na kontrole čím dál vzácnějších zdrojů. Vše bude záležet na tom, kým jsou vlastněny a podle jakých pravidel spravovány. Má miliardář právo vypnout bojující armádě internetové připojení? Má právo vypnout ho nám? Co všechno lze vlastnit, koho a za jakých okolností lze vyloučit z užívání určitých statků? Jaký je rozdíl mezi miliardářem a autokratem?

Zrovna klimatická otázka je nutně i otázkou sociální – a to v širokém slova smyslu. Zvyšování množství skleníkových plynů v atmosféře je výsledkem kolektivního, avšak neuvědomělého jednání, je to nezamýšlený důsledek činností, z nichž každá jednotlivě má zanedbatelný dopad, fatální jsou teprve v kolektivním souhrnu.

Koncentrované emise, byť lidského původu, se transformují v nelidské monstrum, jakýsi hněv přírody, která nás ohrožuje hurikány, suchem a ničivými požáry.

V této „přírodní“ síle musíme rozpoznat sílu sociální, odcizenou svému původu v lidské činorodosti. A neuvědomělou kolektivitu nezamýšlených důsledků politicky proměnit v kolektivitu uvědomělou, ve společné jednání, kterým lze do našich životů, smýkaných (geo)historickými silami, vrátit naději na sebeurčení.

Nestačilo by Ukrajincům, že osvobodili Cherson? Nestačily by jim prošlé zbraně, které vyřazujeme z našich arzenálů? Není celé to (z)brojení proti Putinovi výrazem rusofobie a kulturních válek, ve kterých heteronormativní alfasamec z Kremlu ztělesňuje snad všechno, co progresivisté (jako jsem já) nenávidí? Nestačilo by vrátit se k sociálně-ekonomickým tématům, která mají být pro levici definující?

Putinova válka není „obyčejná“ válka s omezenými cíli (územní ústupky, práva ruské menšiny), je to válka absolutní, omezená jen operačně, tedy mírou odporu a vyčerpáním zdrojů.

Putin proměnil všechno, včetně jazyka, ve zbraň. Jeho úspěch závisí na slabosti Západu, na diskreditaci demokracie s jejími rovnostářskými přísliby a na krachu klimatické politiky. Jeho největším spojencem je naše touha vrátit se k „normálu“.

Takřečené kulturní války jsou klíčové. Ne pro konkrétní formulace, ale kvůli smyslu pro rovnost a sebeurčení, který v nich vyjadřujeme – a kvůli ochotě změnit své chování, jestliže oněm ideálům nevyhovuje. Levicové sociálně-ekonomické otázky by ani nebylo možné položit, kdyby neexistoval specifický kulturní rámec, ve kterém srovnatelně záleží na každém lidském životu a kde je pěstována citlivost k jeho tělesnosti, ohrožované materiálním nedostatkem stejně jako zneuznáním.

Aby byl prožitek přináležitosti k celku vůbec možný, nemůže současně vést k nevratnému „rozpuštění“ a naprostému podřízení jednotlivce, k jeho redukci na majetek státu; musí zde stále být vědomí, které ono pouto zakouší jako obdarovávající vztah k druhým, a svědomí, které ho dosvědčí. Jednotlivec vždy někam patří, ale vždy tam patří skrze svůj jedinečný příběh.

Ruský disident Ilja Jašin prohlásil pro magazín Meduza: „Vězení jednou skončí, ale má sebeúcta mi zůstane.“ Na otázku, proč neodešel do exilu, bývalý moskevský zastupitel odpověděl: „Já bych to nedokázal. Musím stát na této zemi a dýchat tento vzduch, abych cítil svou zemi.“

Slova jako mávnutí motýlích křídel v řevu bombardérů. Je Jašinovo darování se zemi aktem naděje, nebo už jen útěchy?