Martin Dokupil Škabraha: Bastardi Západu. Ke stému výročí Velké říjnové socialistické revoluce

Bolševické nebezpečí se stalo pro 20. století tím, čím byla 19. věku Velká francouzská revoluce. Snaha zastavit šíření leninistické nákazy pomohla k moci fašistům a později vedla ke vzniku studené války.

S pádem sovětského bloku krátké 20. století končí a nastává věk triumfu neoliberální globalizace. Na první pohled se zdá, že v tomto okamžiku se z Aurory definitivně stává muzeum. Co když ale tenkrát v Petrohradu začalo ještě něco jiného?

Velkou říjnovou socialistickou revolucí začal proces, který dosud probíhá a jehož vyústění je vysoce nejisté. Nejprve se jevil jako doba poevropská (takto jej v sedmdesátých letech nazýval Jan Patočka), dnes můžeme v jeho pokročilejší fázi hovořit o době pozápadní. Moderní světové dějiny byly až do 7. listopadu 1917 dějinami, jejichž subjektem byla atlantická Evropa a objektem zbytek světa. Překonáváním odporu, který jejímu šíření kladly různé domorodé kultury, se osvědčovala údajná univerzálnost západní civilizační mise; lokální tradice se měly ukázat jen jako nedozrálé varianty ducha světových dějin, definovaného evropskými filosofy.

O duchu je však známo, že vane, kudy chce. A ne všechna jeho vtělení odpovídají představám otců o vlastních dětech. Evangelium získává šířením přízvuk, který původním mluvčím může trhat uši. Ne všichni následovníci jsou pak uznáni za právoplatné dědice radostné zvěsti; řada z nich se stává odstrčenými levobočky. Vznik Sovětského svazu byl vzpourou jednoho takového „bastarda“. Byl prvním výrazným dokladem toho, že dějiny, rozpoutané jako proměna světa pod taktovkou Západu, se svým tvůrcům vymkly a strhávají je do dějů, které už nemohou řídit.

Příběh ruského bastarda ovšem začíná daleko dříve, než „poslední bitva vzplála“. Jedna jeho podstatná kapitola se psala i na našem území. Když se moravští Slované snažili začlenit mezi politické dědice Karla Velikého, jehož vojska jim pomohla osvobodit se od Avarů, dostali se do obtížného dilematu: coby pohané mohli sotva být více než levobočky, přijetí křesťanství však znamenalo závislost na franckých církevních strukturách. Řešením se měla stát vlastní suverénní církev. Poté, co pomoc odmítl samotný Řím, dostalo se jí Mojmírovcům z byzantské říše.

To mohl být teoreticky ještě silnější zdroj legitimity než latinské papežství. Zatímco Karel Veliký si titul římského císaře uzurpoval jako poněkud samozvaný obnovitel stovky let přerušené tradice, na východě zůstala i po dobytí Říma „barbary“ státoprávní kontinuita zachována. Byzantští císaři tak byli přímými následovníky Konstantina, panovníka naprosto klíčového pro teologickou stabilizaci a politickou emancipaci křesťanství.

Jenže v 9. století byly vztahy mezi Římem a Konstantinopolí napjaté; pomalu se blížilo velké a dodnes trvající církevní schizma (1054). Začala se rýsovat hranice mezi Západem a Východem ne jako dvěma správními celky, ale jako dvěma velkými pravdami. V této situaci přichází na Rostislavovo a Svatoplukovo panství cyrilometodějská mise a s ní slovanská liturgie. Ta bývá pochopitelně hodnocena jako duchovní odkaz Velké Moravy. Byla ale opravdu tím, o co Mojmírovci stáli?

Pro politické cíle Moravanů bylo klíčové mít církev nezávislou na franckých (arci)biskupech, dosažení tohoto cíle však bylo paradoxně závislé na ochranné ruce římského papeže. A jakmile se zdálo, že by se slovanská liturgie mohla stát něčím víc než lokální záležitostí, římská ochrana byla v ohrožení. Přeložíme-li pravdu do jiného jazyka, je to ještě ta samá pravda?

Mojmírovci stáli o vlastní hlas, pravdu však chtěli mít stejnou jako karolinští vládcové. Ze staroslověnské liturgie se proto stal nechtěný levoboček. Metodějovi žáci byli vyhnáni a v našich končinách zůstala slovanská pravda jen komunitou paměti, pěstovanou zejména ve zdech Sázavského kláštera. Ten se sice dočkal přízně i ze strany Karla IV., usilujícího o zažehnání církevních rozkolů, monumentální sloupoví nedostavěné gotické síně v areálu kláštera však dodnes dokumentuje, že na tohoto potomka se při rozdělování dědictví mnoho nedostalo.

Zato na východě někdejší mojmírovský levoboček prosperoval pod záštitou Rurikovců. Po pádu Kyjevské Rusi postupně převzala pochodeň Moskva. Ta se pasovala do role třetího Říma, který má poté, co latinské centrum ovládla hereze a byzantské Turci, zůstat baštou pravé víry. Jednoho dne Moskva spasí materiálně prosperující, duchovně však stále upadající Západ a pravda zvítězí. Že jde původně o pravdu bastardů, ne princů, je jenom ku prospěchu: Ježíš se přece narodil ve chlévě, a kdo byl jeho otec, bylo poněkud nejisté.

Jakkoliv chtěla Říjnová revoluce zničit nejen samoděržaví, ale i s ním spjatou moc pravoslavné církve, její civilizační mise se v něčem podobá mýtu Třetího Říma. Zvlášť když je to zase tak trochu příběh levobočka. Filosofické počátky marxismu souvisí s tzv. mladohegeliány, kteří se zrodili v opozici ke konzervativním „pravým“ hegeliánům, a proto se jim někdy říká „leví“. I od těch se však Marx a Engels záhy odrodili, aby se zbavili i posledních zbytků filosofického idealismu; sežrali otcovskou figuru velkého Hegela a strávili ji na materialistický způsob. Komunistického bastarda pak vznešená Evropa starých pořádků ani nemohla vidět jinak než jako strašidlo.

Ani zde se ale bastardizace nezastavila. Nejproslulejší hvězda marxismu totiž zazáří na východě. V Komunistickém manifestu, vydaném v roce 1848, se přitom s Ruskem nepočítá. Země byla ještě nohou a půl ve feudalismu a rozpory, které měly zrodit proletářskou revoluci, logicky předpokládaly rozvinutý kapitalismus: těžko stavět antitezi, jestliže se teze teprve píše. Když ale v roce 1890 sepisoval osiřelý Engels (Marx byl sedm let mrtev) předmluvu k novému vydání obávaného textu, k Rusku už vzhlížel s respektem. A to z důvodu, který připomíná mýtus Třetího Říma, chránícího duchovní čistotu před postupujícím nihilismem západního liberalismu.

Nouze zaostalosti, tedy nedostatku modernity, se stává ctností nezkaženosti, a tedy základem pro jinou, alternativní cestu k modernizaci. Nerozvinutost ruského kapitalismu skýtala naději, že zde – v převážně vesnické a rolnické zemi – ještě zůstaly zachovány hodnoty původního pospolitého života, oné legendární občiny coby souboru sdílených komunitních statků. Země průmyslově nejpokročilejší, tedy Británie, bývá ne náhodou uváděna jako příklad regionu, kde v počátcích kapitalismu docházelo k tzv. ohrazování, tedy privatizaci občin, často i násilné. Rusko, představující jakýsi zrcadlový protiklad, jako by umožňovalo vrátit se v čase, do doby před spácháním onoho prvotního hříchu, a nasměrovat dějiny na pravou cestu dřív, než kapitalismus způsobí společenský rozvrat.

Lenin sám byl příliš věrný Marxově učení na to, aby podlehl idealizaci údajně nezkaženého venkova, ale zároveň dostatečně odrodilý na to, aby si troufl vytvořit vlastní verzi učení. Zatímco otec zakladatel v polemice s hegeliány zdůrazňoval, že vědomí je určováno bytím, Lenin se rozhodl změnit společenské bytí prostřednictvím fanatického politického vědomí. Když se na jaře 1917, po abdikaci Mikuláše II., přiřítila do jeho švýcarského exilu lokomotiva dějin, neváhal nasednout do legendárního zapečetěného vlaku, nabídnutého německými agenty, a nechat se odvézt tam, kde podle vědeckých předpokladů světová revoluce neměla nikdy začít.

Snad se německá vláda domnívala, že se spolu s ruskými armádami, jež Lenin slíbil dostat z fronty, zbaví i komunistického strašidla, které se vyzuří někde v barbarských stepích Eurasie. Bylo to takové vyvážení toxického odpadu. Zabij dva bastardy jednou ranou. Jenže dějiny mají nezamýšlené důsledky – a to je to skutečné strašidlo komunismu.

S komunismem se nevyhnutelně zrodil i antikomunismus. A vzhledem k logice našeho vyprávění asi nepřekvapí, že zakladatelem nejmilitantnější formy antimarxismu je odrodilec samotného revolučního hnutí.

Benito Mussolini byl předním představitelem Italské socialistické strany, než byl v roce 1914 vyobcován pro podporu imperialistické světové války. Znovuzrození italského národa, které chtěl samozvaný vůdce podnítit, bylo vlastně vzpourou Říma – toho prvního, originálního a jediného pravého – proti pozici, do níž se během novověku Itálie dostala. Bylo to přihlášení se o rodičovská práva: vždyť Apeninský poloostrov není žádným apendixem Evropy, ale kolébkou Západu; právě odtud se civilizace šířila do temných zaalpských lesů a bažin, jejichž vládci pak ukradli Římu nejen císařský titul.

Jenže jak ukázala poněkud rozpačitá vystoupení Mussoliniho armád, bylo zapotřebí právě té „barbarské“ germánské krve, aby fašistický podnět dostal Evropu, a nakonec i samotnou Itálii, do kolen. Podstatu nacistické vzpoury dobře

vystihl Bohumil Hrabal, když hlavního hrdinu románu Obsluhoval jsem anglického krále pojmenoval Dítě: jde o malého, odstrčeného a přehlíženého outsidera, kterému účast na budování nové Evropy umožní stát se velkým a respektovaným Herr Ditiem, tak jako Rakušákovi Hitlerovi umožnila stát se opravdovým Němcem. Bastardi získávají šlechtické postavení šlapáním po jiných údajných bastardech.

Árijská vojska však nedostanou čas zbavit Evropu rasových „zmetků“. Daleko na východě vykrvácí v boji s údajně méněcennými Slovany. Odpoutaná rudá síla se následně valí na západ a na hlavních tanků veze kdysi vyhnanou revoluci.

V této chvíli se doba poevropská stává definitivně realitou. V Normandii, odkud kdysi levoboček vévody Roberta, dnes známý jako Vilém Dobyvatel, vyplul obsadit Anglii, totiž přistála jiná protihitlerovská vojska. Není to přitom poprvé, co Američané jako vzorní vnukové přispěchali zachraňovat rodné kraje svých pradědů před německým expanzionismem.

Po první světové válce se však stáhli zpět do izolacionistické kukly a Evropě zanechali danajský dar v podobě principu národního sebeurčení, který prosadil americký prezident Wilson a jehož dítkem bylo i Československo (a jeho etnické menšiny). Teprve po svém druhém evropském vylodění se Spojené státy ujímají role světové velmoci a v tandemu se Sovětským svazem odsuzují Evropu do role vedlejší.

Při pohledu od atlantických břehů se ovšem spojenci zpoza oceánu jeví daleko přijatelněji než spojenci zpoza Karpat. Ti sice geograficky patří částečně do Evropy (na jejíž přesné hranici dodnes neexistuje shoda), bolševismus ale podtrhl jejich kulturní jinakost. S relativním oslabením Evropy tak na významu získává společná identita severoatlantického Západu, která někdejším koloniálním metropolím umožňuje schovat se pod deštník americké vojenské moci.

To vše za zcela nových podmínek, jež souvisely také s děním na pacifickém bojišti války. Tady se Západ střetl s protivníkem ještě vzdálenějším a cizejším, než byli ruští komunisté. A k jeho porážce musel použít zbraň, která je vůbec tím nejméně chtěným, zároveň však nejméně opominutelným zplozencem 20. věku.

Když byly v Japonsku v roce 1868 zahájeny reformy Meidži, mohlo se zdát, že se plní přání nejednoho západního imperialisty – do země začali proudit západní poradci a civilizační atributy, včetně gregoriánského kalendáře (jehož přijetí bude později symbolizovat konec tradičního režimu i v Rusku). Na rozdíl od jiných asijských zemí, kde byla modernizace zpravidla spojena s jejich kolonizací, se však v japonském případě podstoupená změna stala projevem vlastní silné vůle a způsobem, jak si uchovat nezávislost a specifičnost.

Přijetí západních impulsů zde tedy nevedlo k podřízení se Západu. Naopak. Jen zdánlivě je to paradox. Je-li základem modernity osvícenství, a tedy vyvedení člověka z jím samým zaviněného stavu nesvéprávnosti (Kant), pak se nelze stát opravdu moderním jinak než spoléháním se výhradně na svůj rozum místo poslušného následování autorit. Je tedy třeba umět se kriticky distancovat od autority vlastní domácí tradice a být připraven přestavět svou identitu na nových základech. Pro distanci od vlivu vlastní tradice mohou posloužit cizí autority, ani ty ovšem nelze následovat bez pochyb a prověřování – a zde mohou jako opora kritické distance naopak posloužit autority domácí. Moderními se stáváme skrze tento zápas mezi starým a novým, domácím a cizím, lokálním a globálním.

Symbolem starých japonských ctností je do dnešních dnů samurajský meč. Co jsou ale starobylé dovednosti a ctnosti proti hlavním pušek a děl? Modernost znamená i tuto nemilosrdnou technickou brutalitu: sebevznešenější krása tradice neobstojí proti ocelově studenému diktátu účelnosti a účinnosti. Jak přijmout tuto realitu a zároveň se nenechat zredukovat na zaměnitelnou obsluhu strojů?

Důstojníci císařské armády budou i ve druhé světové válce stále nosit do bitev samurajský meč coby výraz specifické kulturní identity a bojovnického kódu. Hrůzu protivníků ale vyvolá jiná kombinace moderního a tradičního válečnictví. Božský vítr kamikaze uskuteční jeden z nejradikálnějších modernistických snů: spojení člověka a stroje. Pilot sroste se svým letadlem, narvaným výbušninou, v (sebe)vražednou samonaváděcí střelu, jejíž zásah může vyřadit z provozu celou letadlovou loď.

Ztráty způsobené letkami kamikaze nebyly tak fatální, aby významně zbrzdily rozjetou válečnou mašinu USA. Jejich psychologický dopad byl však obrovský. Ztělesňovaly fanatické odhodlání, s nímž byli Japonci připraveni bránit svou domovinu. Tváří v tvář ztrátám, které závěrečná fáze války hrozila přinést, nakonec americké velení našlo únik v dalším bezohledném triumfu technologie: atomové pumě, která byla odloženým dítkem Hitlerových světovládných vizí. Nacističtí vědci naštěstí jaderný oříšek nerozlouskli, obava, že by se jim to mohlo podařit, však motivovala úspěšné pokusy Američanů. Někteří iniciátoři a účastníci projektu záhy pochopili, že přivedli na svět satana. Jenže už nebylo – a dodnes není – cesty zpět. A to kvůli stejné obavě, která stála u stvoření bomby: Co když ji použijí ti druzí?

Přímo mezi vědeckými pracovníky Oppenheimerova týmu se nacházel minimálně jeden Stalinův agent. Americké bomby Hošík (shozená na Hirošimu) a Cvalík (Nagasaki) tak záhy získaly nechtěné sourozence. Vlastizrada, v podobě předání vojenského tajemství arcinepříteli, byla paradoxně jediným způsobem, jak vrátit světu jakous takous rovnováhu, díky které se dalo aspoň doufat, že k další Hirošimě nedojde. Zrodil se ovšem nebezpečný svět červeného tlačítka, ve kterém žijeme dodnes, i když na to rádi zapomínáme.

Přes Hitlerův apokalyptický odkaz se mohlo půl století od konce války zdát, že Západ přece jen naplno zvítězil. Sovětský svaz se zhroutil politicky i ekonomicky a ruské finanční problémy otevřely dveře dalšímu dítěti severoatlantické civilizace: víře, že hospodářské problémy zaostalejších zemí vyřeší privatizace a volný obchod.

Počátky Putinova revanšistického Ruska, plného zášti vůči Západu, jsou právě v chaosu této neoliberální transformace.

Až do 11. září 2001 to nicméně vypadalo, že Západ má svět víceméně pod kontrolou. Když ale do věží Světového obchodního centra narazili kamikaze Al-Káidy, tedy organizace, které kdysi sami Američané pomohli na svět v rámci boje proti SSSR, všechno bylo jinak. Adekvátní odpověď na vzniklou situaci jsme dodnes nenašli a afghánský levoboček mezitím zplodil další bastardy, mezi nimi Islámský stát, vyvolávající v mnoha Evropanech takový děs, že jsou ochotni hodit přes palubu lidi prchající před válkou.

Řešení můžeme začít hledat až poté, co se končící nadvlády Západu vzdáme i ve svých myslích, a to včetně její zrcadlově převrácené flagelantské varianty, která klade Západu vinu za všechno zlo světa. Západ není ďábel, ale není ani spasitel. Je to jen privilegovaný kout planety. Jeho obyvatelé však musí najít cestu, jak se o svá privilegia co nejlépe podělit s ostatními dětmi našich světových dějin.