Článek
Župan mi totiž někde vzadu v hlavě rozepne jednu mrazivou svorku. Rozpustí tu mimozitu všech pilných Ferdů Mravenců, co pobíhají ze schůzky na schůzku, ze schůze na schůzi, z obchodu do obchodu, z kanceláře do kanceláře a přeskakují z úkolu na úkol v open space, co šéfíkům šetří tolik místa a platy dozorců. V těch chrámech produktivity, kde ženy rozhodně nechodí v županech, ale označkované dress codem, kde je třeba být přátelský, pěkný, konstruktivní a kolektivní a kde se neupravenost, nevrlost a introvertnost trestá smrtí, v horším případě vyhazovem. Župan mi rozpustí v hlavě, že tohle všechno je užitečné, že tohle je práce, že to tak musím dělat, abych mohla v našem krutém světě přežít.
Žena v županu má jiné starosti. Je jí teplo, župan je hebký a jít v něm nakrmit do zahrady plné sněhu ptáky je čirý doušek živé vody excentrismu. Župan taky produkuje zvláštní kyseliny, které se v mozku mění na zápletky, zárodky příběhů a ty pak jeho teplo a měkkost zahřívají a hýčkají. Mou jedinou starostí tak je udržovat župan při správné teplotě, což se dělá nejlépe v posteli. Někdy ležím naprosto nehybně jako katatonický brouk, hodiny hledím do stropu a skutečně pracuju. Zatímco znechucená rodina chce jít na túru, do hospody nebo se dívat na film, já marně vysvětluju, že ležím a bouchám love.
Občas se mě čtenáři ptají, co je potřeba k tomu, aby taky začali psát. Odpovídám, že důležité je se stát ženou v županu. Mít svůj vlastní fetiš, rituál, skrýš, kde jste jenom vy, kde děláte jenom to, co chcete, kde vám nikdo do ničeho nekecá. Ani pracovní doba, ani šéf.
Škoda že můžu být ženou v županu, jenom když mám v práci volno.
