Hlavní obsah

Markéta Pilátová: Ten krásný mužský svět

Právo, Markéta Pilátová, SALON

Když minulý týden zemřel Gabriel García Márquez, zanechal po sobě unikátní styl magického realismu a pověst literárního titána. Byl to muž, který zviditelnil Latinskou Ameriku a dostal ji do světových čítanek. A taky to byl prototyp latinskoamerického muže, co obdivoval jiné silné latinskoamerické muže a jejich svět neopomíjel na stránkách svých knih opěvovat.

Foto: EFE/David de la Paz, ČTK

Gabriel García Márquez (6. 3. 1927–17. 4. 2014)

Článek

Márquezovy hrdinky jsou většinou krásné, nadané zázračnými schopnostmi, příkladné manželky, znásilněné oběti, vlasy jim rostou i v hrobě a muži, silní muži se pro ně zabíjejí a marně je milují klidně i padesát let. Jsou to ženy, které si nenárokují být skutečnými hybatelkami děje.

Zato mužští hrdinové jsou zpravidla obdaření mohutným knírem, pocitem fatálního osamocení, co pramení z moci, které se jim dostalo, kterou si během života vybojovali. Jsou to patriarchové, stárnoucí diktátoři, muži své doby.

V Latinské Americe je machismus stejně reálný jako magický a bohužel i mýtotvorný. S tímto mýtem, který Márquez tak výtečně popisoval, dosud nikdo ani nehnul. To, že má hned několik latinskoamerických zemí ve svém čele ženu-prezidentku, je optický klam. V místech, která Márquez vykresloval, v městečkách utopených v zeleni hlubokého pralesa, kam se dá dostat jen na parníku po několika dnech plavby, se dodnes najdou spíše hrdinové márquezovského ražení. Mají onen pověstný, pečlivě udržovaný knír, v otlučeném sekretáři pálenku z cukrové třtiny a pro ránu nejdou daleko. Někdy ale končí jinak, než jak to popisoval slavný spisovatel. Před několika dny, v malém tropickém městečku velmi podobném bájnému Macondu ze Sta roků samoty jeden takový silný muž po více reálném než magickém nářezu své ženě usnul. Jeho manželka léta snášela znásilňování a bití. Žila s ním na farmě, z níž neměla mnoho možností uniknout. A tak vzala nůž a svého muže ubodala. Soud ji potom, na základě lékařských posudků, osvobodil.

Svět márquezovských vztahů, to je svět, v němž ženy vyprávějí příběhy a uvádějí muže v úžas, oni pak pro ně bojují ve válkách a chodí se za nimi zpovídat do tropických bordelů. I tohle nám pomalu vymírající titáni světové literatury zanechali, Hemingway, Kundera nebo Márquez jsou obdivovatelé mužského světa a espritu. Je to jejich pojetí, je bravurně a obdivuhodně zvládnuté a v něčem nesnesitelné. Po jejich odchodu se ale možná i ve spisovatelském vesmíru zrodí titánky. A tak jako Úrsula Iguarán ze Sta roků samoty převezmou vládu nad Macondem.

Související témata:

Související články

Markéta Pilátová: Nejasné místo

Pod štíhlými palmami se v mírném větru vlní bleděmodré okvětní plátky divokých hortenzií. Levandulové keře plní večer mýdlovou vůní. Na domech a restauracích...

Markéta Pilátová: Poslední pražská Němka

Eliška je pražská Němka. Má osmdesát tři. Když skončila válka, podařilo se její rodině dostat do americké zóny a pak do Brazílie. Chodila do české školy, ale...

Markéta Pilátová: Babalu

Čtení v pyžamu. Pohádková medicína. Jiné místo. Zdravotní čtení. Čtení v posteli. Pilulkové čtení. Návštěva s knihou. Kniha v županu. Už měsíce přemýšlím, jak...

Výběr článků

Načítám