Článek
Bylo to rok po tzv. Černém jaru, kdy bylo pozatýkáno a uvězněno 75 členů kubánské opozice. A my jsme jednomu z nejdůležitějších tamních disidentů přivezli humanitární pomoc pro manželky uvězněných. Šlo hlavně o antibiotika, které pak ony rozpouštěly do umělohmotných láhví s vodou a pašovaly do vězení. Paraleny taky zapékaly do nemastných, neslaných koláčů.
Pan Opička nám tehdy vyprávěl o hlavním sporu mezi kubánskými disidenty: Má Kuba směřovat k neoliberálnímu kapitalismu, nebo se poučit z vývoje ve východní Evropě po pádu komunismu a snažit se, aby se z Kuby nestalo druhé Haiti? Tedy nedopustit, aby se po případném pádu Castrova režimu vrátil všechen státní majetek navrátilcům z Miami a došlo k nějaké další, nevypočitatelné revoluci nebo příliš drastické sociální nerovnosti. Jeho názory byly v tomhle jasné a mnohým nevoněly. Byl to totiž mimo jiné křesťan, kterému šlo především o sociální smír. Taky, na rozdíl od mnoha kubánských disidentů, nebyl nikdy komunistou. Navíc ho nezavřeli do vězení, přestože jeho projekt Varela, kubánskou Chartu 77, podepsalo téměř 14 tisíc Kubánců. Zato mu vyhrožovali přímou likvidací.
Připadala jsem si tenkrát nepatřičně. Sama jsem žila ve svobodě, přestože jsem se o ni nijak nezasloužila. Při sametové revoluci mi bylo sedmnáct a s komunistickým režimem jsem na rozdíl od Kubánce, jenž se teď houpal naproti mně, nechtěla bojovat, ale co nejdřív emigrovat. Mohla jsem mu teď alespoň předat povzbuzující vzkazy a pomoc.
Nikdo na Kubě příliš nevěří, že auto, v němž před nedávnem zemřel, nevytlačil jiný, mnohem větší vůz ze silnice. Oficiální verze je samozřejmě jiná. Jedno je však jisté: Oswaldo Payá svůj ostrov nikdy neopustil. Jako prominentní disident šestkrát nominovaný na Nobelovu cenu míru by snadno dostal v každé demokratické zemi politický azyl. Jenže on chtěl za svobodu bojovat doma. A takováto odvaha se na Kubě trestá.