Článek
Žije v něm početná německá kolonie a také tzv. Bohemios – tedy Češi a Rakušané, kteří sem odcházeli za Rakousko-Uherska. Ale i ti, kteří utekli po osmačtyřicátém roce před komunisty a po osmašedesátém před Rusy.
Martin Musel, honorární konzul a ředitel zdejšího českého spolku, mi vypráví svůj příběh. Je potomkem hned dvou emigrantských vln. Nejdříve v Brazílii strávila ještě za Rakousko-Uherska deset let jeho babička jako manželka důlního experta a pak sem utekli po osmačtyřicátém i jeho rodiče. Na stole jsou rozložené pasy, vlaková jízdenka z pařížského nádraží Gare d’Austerlitz do přístavu a lodní lístek jeho matky Jany Muselové. Taky její občanka z protektorátu a maturitní vysvědčení z obchodní školy. Paní Jana má krásný, úzký obličej a tmavé vlasy. Její muž Jiří Musel i ona byli členové lidové strany a po osmačtyřicátém jim bylo jasné, že doma je nečeká nic dobrého. Už za války oba pomáhali Židům dostat se na zaoceánské parníky a během války nosili těm, kteří nestačili utéct, jídlo. „Šlo po nich gestapo,“ říká mi jejich syn, úspěšný obchodník, inženýr v důchodu. „A jak se z toho dostali?“ toužím po napětí, útěku a šťastném konci. „Utekli do Německa, vzali se v Norimberku,“ ochotně vysvětluje pan Musel. „Tak to asi těžko, byla válka, přece neutíkali před gestapem do Německa…“ namítám. Pan Musel to uznává, vytahuje ale jejich oddací list z Norimberka. Jenže tam je datum 3. května 1951. Kroutí hlavou. Přerovnává dokumenty. „Oni se o válce neradi bavili,“ krčí rameny.
Trpělivě asi dvě hodiny přehrabujeme složky plné dalších a dalších dokumentů. Nejasné místo v rodinném příběhu ale zůstává bez kontur. Pak už si jen povídáme. Martin Musel urovnává prsty voskovaný papír, na kterém je inkoustovou tužkou nakreslený genealogický strom jejich rodiny. V každé větvi několik drobných, tvrdošíjných prasklin. Beru je tedy pod svou ochranu. Ten příběh o jeho rodičích za války pro Martina vymyslím. Všechno dobře dopadne.
