Článek
Česká literatura zaznamenala v loňském roce dva velmi výrazné úspěchy. Prestižní Usedomer Literaturpreis získala Radka Denemarková a Tomáš Zmeškal si společně s dalšími dvanácti laureáty odvezl z Bruselu Cenu Evropské unie za literaturu. Tuzemská média to sotva zaznamenala a kritici nepřestali čekat na „nového Kunderu“.
V laudatiu Hellmutha Karaseka, který zasedl s proslulým kritikem Marcelem Reichem-Ranickým v porotě Usedomer Literaturpreis, se mimo jiné píše: Radka Denemarková není jen česká autorka, díky intenzivnímu tónu, který její tvorba rozeznívá, jde přinejmenším o autorku evropskou. Její prózy jsou ostatně přijímány v celém evropském prostoru. A vyvolávají v něm diskusi. Tvůrčí a hluboce vzdělaný duch se tu pojí s osobní angažovaností. Její texty jsou v mimořádně vysoké míře součástí evropského dialogu o historii a současnosti, její dílo se zasazuje podstatnou měrou o spravedlnost a porozumění, její touha riskovat v přiblížení se k zamlčovaným momentům a falešným mýtům je uhrančivá. Zabývá se tématy paměti a dějin, hovoří o tom, co z kolektivní paměti mizí, vše nově a nekompromisně nasvěcuje, a patří tak k intelektuálním autorům, kteří přes minulost směřují k pojmenování duchovních rozměrů moderního života. Navíc tak činí intenzivním a výsostně uměleckým způsobem.
Jistě, jde o laudatio, čili oslavný text, ale stejně je s podivem, že ani jedno naše médium neprojevilo o přetištění tohoto textu zájem. Což se kupříkladu v Německu v momentě, kdy tamní spisovatel získá významnou zahraniční cenu, běžně děje. Naším prostorem proběhly pouze zprávy o udělení ceny převzaté z agentury ČTK. Na slavnostní vyhlášení se osobně nikdo z českých novinářů nedostavil, což mimochodem ostatní účastníky ceremonie notně překvapilo.
A podobné to bylo i s Cenou Evropské unie za literaturu. Na jejím vyhlašování byl přítomen pouze zpravodaj Českého rozhlasu a český velvyslanec, přičemž za ostatními laureáty stáli členové královských rodin, ministři kultury a velká spousta europoslanců. Když se pak Tomáš Zmeškal vrátil domů, zájem o rozhovor s ním projevily pouze televize Prima a Český rozhlas.
„Nechci přehánět význam té ceny,“ říká literární agent Tomáše Zmeškala Edgar de Bruin, „ale EU díky ní zařadila knihu do preferenční kategorie, což znamená, že nakladatelství, která ji budou chtít vydat a zažádají si o grant na překlad, dostanou před ostatními přednost. Právě díky této ceně chtějí Tomášovu knihu Milostný dopis klínovým písmem vydat v Srbsku, Makedonii, Maďarsku, Bulharsku a Lotyšsku.“
Mimochodem ještě před udělením ceny byla práva na stejný román prodána do Polska, Chorvatska, Itálie, Nizozemska, Spojených států a Velké Británie.
Tyto úspěchy jsou ale v Česku často bagatelizované. Takže když tuzemským spisovatelům vyjde na překlad jejich knihy velká recenze třeba v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo ve španělském El País, dozvědí se z pera literárního kritika Jiřího Trávníčka: „Jakkoli jsem rád za každou českou knihu přeloženou do ciziny, stejně jako za každou recenzi, ba i oko čtenáře, které na ní spočine, tak ani mě moc nedojímají výčty toho, kde všude byla ta a ta kniha recenzována.“
I kdybychom význam obou zmíněných cen i všech velkých recenzí násilně umenšili, stejně jednoho prokazatelně významného autora evropského formátu máme. Jmenuje se Jáchym Topol a definitivně pronikl do okruhu autorů, které chtějí mít ve svém portfoliu nakladatelé z různých koutů evropského prostoru, a to bez ohledu na prodejnost jeho knih. Každý Topolův nový román je zároveň s českým vydáním překládán do několika dalších jazyků a v zahraničí očekáván – německý Die Welt zařazuje Topola do „velké evropské literatury“, zmiňovaný španělský El País zase „k nejzajímavějším současným autorům“.
Jenže pak si Jáchym Topol otevře tuzemské noviny a přečte si titulek recenze Ondřeje Horáka: Flašinet pořád hraje. Proč?
Místní kritika se o zahraniční úspěchy českých spisovatelů příliš nezajímá i proto, že sama zůstává v zajetí nostalgie po celosvětové pozornosti, které se české kultuře dostávalo v šedesátých letech. Čekají na nového Kunderu a nový Žert. Zlatá šedesátá nebyla z globálního hlediska nic neobvyklého, v současné době vrcholí celosvětový zájem o asijskou literaturu, v letech sedmdesátých zase byli v kurzu spisovatelé z Latinské Ameriky, kteří často patřili do tábora odpůrců vojenských diktatur. Astejně tak není nic neobvyklého, že se pak tyto „zlaté časy“ dlouho nevrátí.
Současní čeští autoři nebrojí proti společnému domácímu nepříteli, nemají z jaké výlučné společenské atmosféry těžit, a tak s většími či menšími obtížemi hledají témata na poli globalizovaného kontextu, do nějž dnes jako země patříme. A nikdo mi nevymluví, že by to šlo lépe, kdyby jim doma někdo aspoň občas fouknul do zad. Protože pokud necítíte podporu na domácím hřišti, těžko se prosadíte jinde. Ať jste venku úspěšní, jak chcete, ze všeho nejvíc toužíte po tom, aby vám rozuměli doma.