Článek
Smrt Šimona Abelese leží pod nánosy různých propagand a mýtů. Myslíš, že se ti je v tvém pátrání povedlo odkrýt všechny? Jak podle tebe zemřel?
Myslím, že přesně tak, jak zprvu jeho rodina vypovídala – při epileptickém záchvatu. Vyšetřující komise a tehdejší „média“ to ovšem od začátku pokládaly za výmluvu. Nepravděpodobná pravda vypadala v jejich očích jako lež. A samozřejmě také hrálo roli, že se vyšetřovatelé sami snažili, aby tak vypadala dál. Podobalo se to politickým procesům 20. století, v nichž také nebylo o vině pochyb. A různě se ohýbala osobnost a skutky obviněného, aby to vše sedělo.
Když jsi pronikl vrstvami dobové ideologie, nebylo naopak těžké oprostit se od představ současné společnosti?
Ani dnes není ten případ vykládán jednotně. Stačí se podívat na internet, aby bylo jasné, že abelesovská legenda dosud žije mimo jiné i ve své původní formě: že šlo o případ malého křesťanského mučedníka sprovozeného ze světa krutým židovským otcem. Nebyl tady jeden „správný“ výklad události, se kterým bych se musel nějak vypořádávat.
V doslovu píšeš, že literární vědec Daniel Soukup sleduje stopy tehdejší oficiální protižidovské politiky až do současných učebnic dějepisu.
Šlo, doufejme, o ojedinělý případ, který ale Daniel Soukup zaznamenal, a do mého doslovu tedy patří. Autorka učebnice dějepisu pro druhý stupeň základních škol a odpovídající ročník víceletých gymnázií vylíčila Abelesův případ s negativním osobním zaujetím vůči judaismu a s použitím nepodložených informací.
Je fakt, že dění kolem smrti Šimona Abelese zapadá do dlouhé historie konfrontací židovství a křesťanství, souvisí s „krevní pověrou“ a všemi těmihle hrůzami, živě přítomnými v naší společnosti po celá staletí. Ty věci stále zůstávají pod povrchem, jak v knize ukazuju v pasážích ze současnosti, kde se hraje prapodivná počítačová hra, založená na křesťansko-židovských konfliktech.
Tvůj doslov je taková teorie prozaické skladby, kde dáváš nahlédnout do autorské kuchyně, a zároveň kapitola z učebnice historie. Je cílem tvého psaní i buditelství a osvěta?
Jsem vášnivý čtenář doslovů a poznámek – doslova s rozkoší si na konci knihy porovnávám přečtený text s tím, „jak to ve skutečnosti bylo“. Chtěl jsem to dopřát i svým čtenářům. Případ smrti Šimona Abelese je navíc relativně pozapomenutý, takže mi připadalo nutné vysvětlit, co je v knize realita a co fikce. Už z ohledu na skutečné postavy, protože jejich osudy jsem trochu pozměnil. Ty informace tam prostě musejí být – a zároveň vzniká jakási hra, protože je zřejmé, že původní příběh a ten můj se liší. Mělo by tam být napětí mezi oběma rovinami.
V nakladatelství se vedla diskuse, jestli tam doslov vůbec dávat, aby knihu netáhl k odborné literatuře, když je to román. Odborná publikace to není, s relevantními odborníky od antropologa přes policistu až k patoložce jsem se ale sešel. A také jsem byl ve spojení s potomky Abelesovy rodiny.
Zajímají se Abelesovi příbuzní ještě o tak dávnou rodinnou historii?
Chovali se ke mně zdvořile a vstřícně, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že celou dobu mluvíme o traumatu – byť vzdáleném několik století. Žijí v cizině pod změněným jménem, což o něčem vypovídá. Sdělili mi ale, co se v rodině traduje o důvodech Šimonova příklonu ke křesťanství. Docela mi vyrazilo dech, že to odpovídalo tomu, co jsem si vyfabuloval sám. Chystám se ještě teď v říjnu za jedním z Abelesových příbuzných do Izraele. Jsem na to velmi zvědavý.
Spisovatel Marek Šindelka se nedávno v Salonu vymezil vůči velkým příběhům a „knihám o historických traumatech“. Podle něj historii ve výsledku devalvují. Co si o tom myslíš ty?
Pravý opak. Podle mě tzv. velký příběh zasazuje jednotlivosti do širšího nadčasového kontextu, o kterém jsem přesvědčený, že tady existuje. A že pokud se dají najít analogie mezi mediální senzací 17. století a současným bulvárním psaním o lidském neštěstí, není to náhoda. Ve své knize jsem se pokusil najít ještě další analogii mezi minulostí a současností – dnešního teenagera z mého příběhu dělí od otce nikoli náboženství, jako v případě vztahu otce a syna Abelesových, ale hraní počítačových her.
Považuješ tedy počítačové hry, nebo obecněji nová média a technologie, za tak významnou sílu naší společnosti, jakou bývalo náboženství?
To ne – ale ta míra odcizení může být podobná, ať už se syn noří do jiného náboženství, nebo do počítačové hry. Otec si v podstatě zoufá, že se mu ztrácí někam, kam za ním nemůže. Jako by se syn prostřednictvím hry ubíral kamsi do podsvětí – zkrátka ten přesah to má. Je to jakási světská konverze, probíhající přímo před otcovýma očima. Mířím tím k tomu, že určité příběhy mají tendenci vyplouvat v historii pořád znovu – a jestli tohle není velké téma, tak už nevím.