Hlavní obsah

Marek Toman: Za trampským generálem Packardem

Právo, Marek Toman, SALON

„Je neděle. Lije jako z konve. Nahoře na Brdech u jezírka se tři mládenci snaží zapálit oheň. Dva trampové s řádnými kanadkami, noži, sekyrkami a očmouděnou dýmkou a jeden astrachan čili mastňák, což značí cizince. To jsem já… A když poprvé v životě smažím si řízek na pánvi, do níž prší, promoklý jako myš, uslzený od kouře, ale šťastný tou hezkou podzimní robinsonádou, vidím, že je to pěkné zažíti i nepohodu, byť za cenu rýmy… Asi mi chybí ta vážnost, s kterou milý Packard… zadním zubem přidržuje dýmku.“

Foto: Retrofoto.net

Jerry Packard (vlevo) s kamarádem na Padrťských rybnících v Brdech

Článek

Tak líčí autor novinového článku Muž mezi muži z konce dvacátých let setkání s legendární trampskou postavou – Jerrym Packardem. Ten představuje pro trampy uctívaného průkopníka, ale také hrdinu docela jiného zápolení, než je to „s divočinou“. Packard, vlastním jménem Jaroslav Krsek, se totiž za druhé světové války zapojil do protinacistického odboje a zahynul v únoru 1943 v Osvětimi.

Packard (narozený v roce 1909) patřil mezi ty, kteří začali trampovat ve dvacátých letech – po prvních odvážlivcích, putujících nejdřív do okolí Prahy (do Prokopského údolí za Zlíchovem, do Károvského údolí u Zbraslavi a na tamní Jarov). První trampská osada Ztracená naděje vznikla v roce 1918 u Svatojánských proudů nedaleko Štěchovic. A trampové postupně „objevili“ a „obsadili“ Povltaví, Posázaví a vydali se proti proudu i dalších řek.

Vzniklé hnutí se výrazně vzdalovalo hodnotám a pravidlům měšťanské společnosti. Sruby neboli „boudy“ se stavěly společně, trampové se na ně skládali a dělili se o první poslední. V době hospodářské krize podporovali nezaměstnané kamarády, kteří žili na osadách celoročně.

V časopise Tramp byl zveřejněn dopis trampa, jenž chodil s dcerou majitele nemovitostí. Ten se zařekl, že pokud bude dcera pokračovat v pletkách s „trempířem“, nedá jí činžák. „Na činžák kašlu,“ sděluje v dopise tramp hrdě.

Hnutí, které mělo podobu zábavy, ale také sociálního snu – v něčem šlo o předchůdce hippies, mělo obdobné rysy s anarchisty i s punkery –, narostlo do takového rozměru a nabylo takového významu, že to z něj dodnes dělá světový unikát, úzce prorostlý s českou kulturou. Ozvala se v něm snad ozvěna dávných husitů a jiných sociálních buřičů?

Jerry Packard už zažil tramping v plném rozkvětu, ovšem na rozdíl od trampů budujících sruby si zvolil jinou cestu. Řadil se mezi takzvané „ohníčkáře“, kteří jezdili pod širák. Vydával se navíc z údolí řek do kopců; s jeho legendou se tradičně spojují Brdy. Patřil do tvrdé party Brdských supů, nocující pod širým nebem celoročně a za každého počasí. Takové táboření vzbuzuje úctu, zvlášť pokud si uvědomíme, že outdoorové vybavení tehdy ještě neexistovalo. Trampové používali přebytky armádní výstroje z první světové války, a pokud s sebou jako Brdští supové nebrali stany, proti chladu je chránily jen sešité deky.

Foto: archív Marka Tomana

Vlastnoruční Packardův „podpis“ na stromě nedaleko jednoho z jeho oblíbených středočeských tábořišť.

Packard byl prý dobrým gymnaziálním studentem, kterého však rodiče pro jeho přílišnou živost nechali vyučit knihkupcem. Pracoval v Mazáčově nakladatelství, kde se stal vedoucím propagace (nešlo tedy o žádného chudáka, jenž neuspěl v sociálním soupeření, a oddal se proto romantice). A příslušné organizační schopnosti uplatil i v přírodě.

Byl zástupcem šerifa v osadě Hobart Camp, a když skoro všechny její členy odvedli v roce 1928 na vojnu, vymyslel projekt, který neměl v tehdejším živelném trampském hnutí obdobu. Pospojoval jednotlivé trampské party do Brdské zimní armády, o níž se uvádí, že měla až 157 členů. Jednotlivé skupiny vedli seržanti a Packard stál v čele. Tehdy se stal generálem – inspirací byl zřejmě „generál Kelly“, jenž vedl protestní pochod armády nezaměstnaných ve Spojených státech na konci 19. století (zkušenost z pochodu popsal i oblíbený spisovatel českých trampů Jack London).

Brdská zimní armáda vystupovala organizovaně nejen při trampování, ale také při honech, kde její příslušníci pomáhali jako honci. Autentický rukopisný Denník Brdské zimní armády popisuje počty zajíců a bažantů i odměnu v podobě potravin, peněz a „panáčků“. Tehdejší trampové vůbec žili s venkovským okolím v podstatně větší harmonii než pak v době socialismu. V novinovém článku Muž mezi muži se doslova píše o „lásce trampů k venkovánkům, se kterými popíjejí v hospodě a zpívají starostovi Ohnivý táborák“.

Ostatně některé hospody, které packardovci navštěvovali, existují dodnes. Například populární hostinec U Zrzavého paviána v Halounech. Původní prkna na podlaze v „malovaném sále“ pamatují doby, kdy tady packardovci přespávali, pokud bylo opravdu mrazivo. (A pokud zrovna nepořádali zimní přechod Brd.) Další proslavenou destinací je hostinec U Menclů v Hatích u osady Westend, tehdy známý jako U Kaňků.

Hospoda tvořila přirozenou součást pobytu „v divočině“. V Denníku Brdské zimní armády se píše o jejích členech jako o „mužích silné vůle, avšak veliké žízně“ a pisatel deníku si také zažertoval, že „armáda je zimní, ale divise má pivní“. Eskapády popisované v Denníku zachycují nejen počty zastřelených ušáků; dokumentují i množství vypitých půllitrů a tupláků. Trampové z nich vycházejí jako veselá parta, jež si dovede užít dobrodružství ve všech jeho podobách. Však se Brdské zimní armádě přezdívalo Brdská pivní brigáda…

Foto: archív Marka Tomana

Denník Brdské zimní armády

Koncem dvacátých let se trampování začalo překrývat s oddechovým chatařením a romantiky, která tu dosud byla jen pro kamarády, se chopil zábavní průmysl. Trampské písně zpopulárněly, vydávaly se na gramodeskách; v divadlech vystupovaly trampské sbory. Vznikly filmy s trampskou tematikou. Třeba Osada mladých snů byla tak strašlivě sentimentální a kýčovitá, že trampové proti ní pořádali v kinech výtržnosti. Pro Brdské supy to všechno znamenalo, že samota, za níž se vydávali do lesů, byla náhle obtížněji k mání. Packardovci proto opouštěli svá tábořiště a stahovali se do odlehlejších částí Brd.

Packard píše v článku Soumrak romantiky, vydaném v časopise Camping v roce 1933: „Paní radová byla s Věruškou na osadě a zalíbilo se jim to. Pan rada kupuje pozemek a architekt staví chatu s verandičkou. Aby jim nebylo večer smutno, hraje se na gramofon nebo radio… Soumrak romantiky a trampingu začal jeho zveřejňováním. Stal se atrakcí na prknech revuálních divadel a nalezl své příznivce mezi turisty, služkami a domovnicemi, které po celé týdny odrhovaly odposlouchané trampské písně. Tehdy se dostal tramping na scestí… Za pár stříbrných byl prodán veřejnosti – přišel do módy.“

Přes zmíněnou „lásku trampů k venkovánkům“ nebyly vztahy mezi trampy a většinovou společností vždy a všude idylické. Úřady se sice v řadě případů stavěly k jednotlivým přestupkům proti veřejnému řádu benevolentně (například když byli chudí domkáři obviněni, že pronajali půdu na trampské boudy načerno), ale na druhou stranu vznikl také tzv. Kubátův zákon. Šlo o vyhlášku zemského policejního prezidenta Huga Kubáta z roku 1931, která mj. zakazovala společné táboření neoddaným párům. Měla za následek vpády četnických hlídek do trampských srubů a stanů s kontrolou dokladů a oddacích listů… Protesty byly bouřlivé, jejich vrcholy se staly Trampské obranné výbory a patnáctitisícová demonstrace v Praze.

Tehdy se také mezi trampy pokusilo prosadit politické, komunistické křídlo. Proti se ale postavili ti, kdo tvrdili, že politika do přírody nepatří. Obecně byli tehdejší trampové spíše nalevo. Ostatně i Julius Fučík píše v korespondenci o svém „trampském manšestrovém obleku“. Vyhláška přestala být brzy uváděna do praxe a později byla zrušena.

Foto: archív Marka Tomana

Marek Toman

V březnu 1939 sledoval Packard na Příkopech příjezd wehrmachtu do Prahy a spolu s dalšími trampy si řekl, že „půjde do toho“, tedy do odboje.

Trampský odboj je nezmapovaný, i vzhledem k tomu, že trampování jako takové se organizaci spíše bránilo. Jaroslav Krsek se, zřejmě na základě své knihkupecké profese, podílel na falšování osobních dokladů a vydávání ilegálního Rudého práva.

Gestapo nepočkalo, až se v neděli večer vrátí z lesa, a vydalo se ho zatknout přímo na camp. Packard, v té době otec dvouleté dcery, při výsleších mlčel. Poslali ho do koncentračního tábora, kde brzy onemocněl. Čtyřiatřicetiletý muž, který kdysi vyhrál dálkový plavecký závod ze Štěchovic do Libřic u Davle, zemřel v horečkách, když ho dozorci polili ledovou vodou.

Jeho památka si nenašla cestu do knih (kromě několika letmých zmínek), trampové na něj ale nezapomněli. Výrazem jejich úcty se stala každoroční vzpomínková slavnost na jednom z mála původních dochovaných campů Brdské zimní armády, na legendárním Zlatém dně, v roce 2014 bohužel vykáceném k nepoznání.

Vzpomínka na Packarda zůstala živá během temného období tažení proti trampům v padesátých a na začátku šedesátých let (kdy se trempířské cítění od levice radikálně odvrátilo), během uvolnění v druhé půli šedesátých let i během opětovného policejního tlaku za normalizace – trampové byli tehdy považováni za nekontrolovatelné radikály, kteří ohrožují patřičné ideové působení na mládež. I někdejší venkovská idyla vzala za své – v leckteré venkovské hospodě odmítli trampy vůbec obsloužit. V roce 1977 policie vyhazovala trampské chaty v Brdech dynamitem do povětří.

Pohříchu, informace o Packardovi dnes máme útržkovité. A legenda dovede být sentimentální. On sám přitom ve vlastních dochovaných článcích nemluví o ničem tak patetickém, jako je „boj za svobodu“, o politice už vůbec ne, zato o kamarádství a o romantice ano. Svoboda se přece rozumí samo sebou – tedy v normálních časech.

„Ale nejvíc je toho kamarádství. Bratrsky trpět, bratrsky se rozdělit a bratrsky si nechat vynadat od zrzavého hajného, jenž tam straší, mlátí holí do čajníků, a teprve když urazí jednomu ucho, odejde a nadává na tu trampskou holotu,“ stojí v článku Muž mezi muži.

Jeho autor uzavírá svůj sloupek o setkání s packardovci během jedné listopadové neděle roku 1928 takto: „Bylo to večer a bylo nás již pět. Jen já, ovce prašivá s kravatou a s holí (dva přestupky proti pravidlům trampingu), jsem kazil tuto symfonii trampské souhry. Ťapání v blátě, nekonečné louže a klikatá cesta. A pak již vlak – a zase vše obyčejné… Stisky rukou – sbohem trampové. Jste hodní kluci a je mezi vámi dobře. A vlastně ne sbohem – na shledanou!“

Autor děkuje za poskytnutí fotografie serveru Retrofoto.net.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám