Článek
Je to zároveň kniha americká, a nejen proto, že zprvu byla určena pro čtenáře ve Spojených státech – používá optiku jednoznačných hodnot a rozlišování mezi „dobrými“ a „špatnými“ chlapci. Což možná někomu se středoevropskou perspektivou, která dovede zrelativizovat kde co, bude připadat trochu příliš optimistické, neřku-li naivní.
Popis dějinných událostí má v podání Albrightové pečlivě dodržovaný historický – a etický – koncept. Vyvstává z něj obraz Čechů jako dovedného národa oddaného demokracii, jenž v podstatě bez vlastního zavinění zabředl do několika dějinných šlamastyk. V tomto je možná blízký úhlu, z něhož bychom chtěli nazírat sami sebe. Pražská zima je zkrátka protipólem kupříkladu Osudů dobrého vojáka Švejka, které se v ní mimochodem objevují taky – spolu s biblí figurují v pasáži o posledních okamžicích Jana Masaryka.
Nit středoevropské pochybnosti, vědomí alternativ v pamětech bývalé americké ministryně zahraničí chybí. Proto se trochu podobají podkladům k politickému jednání. Pro zámořského čtenáře ale musí fungovat skvěle, protože neobsahují podivné detaily ze života zvláštních národů, nad kterými cizincům zůstává rozum stát. Jak píše Madeleine Albrightová: „Byla jsem vychována ve víře v dějiny své československé vlasti a ty byly daleko méně spletité a mnohem srozumitelnější než skutečnost.“