Marek Toman: Lovkyně hlasů

Rozhovor s ní vzniká na pražském Festivalu spisovatelů v roce 2014, o dámě proti mně se tehdy ještě jen spekuluje jako o možné příští držitelce Nobelovy ceny za literaturu. Tou se nakonec stala minulý čtvrtek.

Jak mluví, tak i píše. Ona sama říká, že hlavně loví „hlasy“. Poslouchá spolucestující v trolejbuse, zapisuje si útržky dialogů z ulice. A mimo to podniká rozsáhlý výzkum. Po mnoha letech má ke zvolenému tématu sesbíráno sedm set osm set rozhovorů – vybere z nich stovku a vznikne kniha. Výsledkem ale nejsou za sebou poskládaná „novinová“ interview, ne, Aleksijevičová dokáže zpovídaným propůjčit svou řeč. Kdo někdy přepisoval cizí monolog, ví, kolik v něm bývá zbytečných slov. Aleksijevičová je všechna odstraní, takže vznikne tichá, skromná – a drtivá výpověď. Její „jazykové“ dokážou mluvit o tragických událostech zcela věcně, a proto působivě. Autorka dbá na to, aby mezi zpovídanými byly různé věkové kategorie, různé profese; jejím cílem je, jak sama říká, portrét člověka.

I proto se po jedenácti letech v exilu vrátila do rodného Běloruska, odkud odešla kvůli způsobu vlády tamního prezidenta Lukašenka. Jak mi přiznala, chyběla jí v cizině rodina – a potřebovala slyšet „své hlasy“. Hlasy svých lidí. Dnes je tak zpátky v zemi, kde nemůže publikovat.

Když s ní dělám „novinové“ interview, logicky se ptám na politiku. Ona se sice pustí do chmurných prognóz, které se týkají ruské imperiální rozpínavosti – ale zároveň mnohokrát zdůrazní, že je hlavně spisovatelka a že jí jde o literaturu. A její texty jako by snímaly politické břemeno z lidí, kteří byli zpracováni politikou natolik, že ztratili možnost ovlivňovat svůj život. Je lovkyně hlasů a zároveň hlas vrací jeho majitelům. Jedná se o pravý opak propagandy. A pravda není v podání Aleksijevičové ani bezbranná, ani nudná.