Marek Toman a jeho průvodce Černínským palácem: Ne, papuče nedostanete

Ne, papuče nedostanete.

Co je to vůbec za zvyk, tohle přezouvání? Něco tak plebejského… jezdecká, vojenská či společenská obuv ano, tu uvítám, ale aby se mi tady někdo proháněl v láptích?! Samozřejmě že se podíváte do bytu Jana Masaryka. Ano, i do té koupelny.

Vítám vás tedy v Černínském paláci, největším a nejvýznamnějším barokním paláci v Praze, s nejdelší fasádou… vidím, že to na vás žádný zvláštní dojem nedělá. Ta současná doba! Velikost nějak nedokáže ocenit, což? A co když řeknu: Vítám vás v nejambicióznějším paláci barokní Prahy?

Ambice – tomu byste mohli rozumět. Ambice navíc sehrály u mnoha příběhů z paláce zásadní roli. Naneštěstí roli povýtce smutnou. Například hned jeho zakladatel, Humprecht Jan Černín z Chudenic. Původně byl císařským vyslancem v Benátkách a po návratu do vlasti očekával další poslání. Jenže ono jaksi ne a ne přijít. Po nějakém čase si musel připustit, že císař se nevyjádřil, a ani nevyjádří, situaci bylo zapotřebí řešit.

Kolik já jsem viděl bývalých vyslanců i velvyslanců, jak pokorně vcházejí služebním vchodem! Opěšalí jezdci, šermíři bez rapíru, rváči, jimž nezbyla ani ta lidová, zápasnická hůl. Ano, velvyslanec může být již jenom velvyslancem. Nejradši by už nedbal na zkostnatělou mašinérii centrálního úřadu a založil si velvyslanectví vlastní… a podobně postupoval i Humprecht Jan. Rozhodl se, že si takové velvyslanectví sám vystaví.

Půjdeme dále. Po pravé straně máme nádvoří, ano, je to ono nádvoří, kam v noci z 9. na 10. března 1948 dopadl Jan Masaryk. Ne, dláždění není původní. Ano, ta cedulka připomíná místo jeho dopadu. Ne, není to ono skutečné místo.

Vystoupáme po schodišti… a už jsme ve velkém sále, kde pan zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich přednesl svůj zásadní projev o budoucnosti českého národa. Disponoval nepřirozeně vysokým hlasem, ale ta jeho autorita – nikdo ani nedutal. A kdyby mu to vyšlo…, mám tušení, že bych se nemusel trápit s papučemi. Jeden by měl umět ocenit grandióznost plánů na přestavbu Evropy, no ne?

Víte, Heydrich se mi líbil. Na první pohled bylo vidět, že nepřichází jen tak někdo. A nemyslím pouze jeho vzhled; tu vysokou postavu s podlouhlou, úzkou tváří, která mi okamžitě připomněla některé postavy z gobelínů na mých zdech. Tedy, upřímně řečeno, nejdřív jsem si vzpomněl na jednoho oblíbeného koně Humprechta Jana…, ale když jsem zahlédl chladný, panovačný pohled těch velitelských očí, veškerý pochybný humor mě přešel. Omlouvám se dodatečně. Snad si to necháte pro sebe.

A co že se tu stalo důležitého v moderní době? Byla zde rozpuštěna Varšavská smlouva. Že to jaksi nezní? Že by se mělo spíš slavit něco, co vzniklo? Inu, taková je česká historie, ber kde ber.

Stoupáme do patra, kde už nás čeká hlavní lákadlo. Vidím vám to na očích. Kdeže stavitelské a osobní rozměry. Kdeže osudové projevy. Vás zajímá ten pochmurný příběh, který zabrnká na strunku vaší vlastní konečnosti.

Ano, vstupujeme do někdejšího bytu Jana Masaryka, ministra zahraničních věcí nejprve v exilové vládě za druhé světové války a pak v československé vládě v letech 1945–1948. Tomu říkám naplněná ambice! Nejprve vyslanec, pak ministr. Tak by to mělo být. Až na ty konce. Stará legenda vypráví, že pán paláce, který v něm přespí po tři noci, tragicky zemře. Kdože byl ministrem po Janu Masarykovi? Inu, Vlado Clementis. Proces se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, vzpomínáte si? Pěkných pár rozsudků smrti.

Ach, Jan Masaryk. Jakpak se mu tady bydlelo? Pohříchu, Jan Masaryk kráčel po zdejších chodbách zběžně až nedbale, kouzla mých chodeb si nevšímal a ve velkém sále vždy sklonil hlavu, jako by ho velkolepý prostor nad ním tížil. A v bytě nechal přestěhovat část zařízení do ložnice a do předpokoje. Nevyužíval jídelnu, do pracovny nevkročil. V předpokoji si nechal postavit stolek a křesla, takže s návštěvami jednal tam, popřípadě je přijímal vleže v posteli. To se mi zase líbilo. Vypadalo to tak – velkovezírsky.

Ovšem celkový dojem, který budil, jak se tak choulil v pokoji, odkud už se nedalo couvnout nikam dál, byl zároveň poněkud tísnivý; jako by byt představoval jádro opevnění, poslední okrsek pevnosti, kam se uchýlil její jediný zbývající obránce…

A kolikrát jsem si od něj musel vyslechnout, že mu bydlení v Černínském paláci nevyhovuje? „Co já bych dal za to, kdybych mohl bydlet ve dvoupokojovém bytě s koupelnou!“ Konec citátu.

Ne. Zdejší vybavení není původní. Zato koupelna původní je, to vám zaručuji.

Trochu se smáčkneme, abychom se vešli. Pokud se o vás pokoušejí mdloby, je to v těchto místech vzhledem k atmosféře zatěžkané významem zcela přirozené. Dovolil bych si vás upozornit na zdejší ozdobu, nádhernou masážní sprchu s tryskami. Všechno zařízení je zde původní, všechno je funkční. Nechte ty kohoutky na pokoji!

Okno? Prosím? Ach ano. Samozřejmě. To je ono okno. Neotvírejte ho! „Za blíže nezjištěných okolností,“ tak to říkáme. „Tragicky zahynul za blíže nezjištěných okolností.“ Cože? Vražda? Podívejte se, já se poctivě snažím, abych onu dávnou historii rozmotal, a hysterický nátlak někoho, kdo si ani nedokáže nazout patřičnou společenskou obuv, k mému soustředění nikterak nepřispívá…

Opravdový pán je vždycky jenom jeden. Pořád mám Humprechta Černína před sebou, jak si vystouplými očky prohlíží rostoucí stavbu. Ví, že při diplomatickém jednání nemůže prozradit všechno naráz, nýbrž musí směnit informace za informace, tudíž se rozhlíží, pokyvuje hlavou a dává si na čas, než se vysloví. Zároveň v jeho nitru hoří oheň uspokojení, jehož je stavba paláce krbem. To jeho choť tu byla od toho, aby ze sebe vydala nadšené výkřiky, stavitel se polichoceně uklonil a Humprecht Jan se konečně usmál, což bylo signálem, že účty za materiál a práci, na nichž se skvěla kolosální čísla, o nichž si šuškala celá Praha, budou akceptovány.

Už podle těch čísel bylo jasné, že na Loretánském náměstí se rodí největší palác v Praze.

Palác paláců. Urozený pán, pan Palác z Palácova.

Já.

Marek Toman

Marek Toman Chvála oportunismu

Torst

Na křest románu Marka Tomana Chvála oportunismu přijďte dnes 21. října od 19.30 do pražské Vily Štvanice. Autor pohovoří mimo jiné o tajemství razítka Jana Masaryka. Hudební část večera pak obstará DJ Boldrik.