Mapa kontra území. Petr Agha o knize Budoucnost levice bez liberalismu

V prvních dekádách 21. století jsme ale svědky rozpadu představ, které malovaly texty transitologů a projevy reprezentantů polistopadového zřízení v Evropě. Stránky novin i akademických časopisů se plní stovkami textů popisujících tlak populistických politických hnutí a programů na instituce liberální demokracie. Vznikl tak fakticky nový žánr, který lze nazvat o krizi demokracie a jehož hlavními tématy jsou Trump, Čína, brexit či Orbán.

Tento žánr pak má pouze jednu osvědčenou zápletku. Autoři, kteří za sebou mají jména zvučných institucí a značný kredit ve veřejném prostoru, vstupují do těchto debat jako hlas rozumu, který čerpá svou legitimitu z opakování osvědčených frází o hodnotách liberální demokracie. Všichni tito autoři samozřejmě uznávají, že současné uspořádání společenských vztahů s sebou nese některé problematické aspekty, například růst společenských nerovností, jedním dechem však dodávají, že ten, kdo zpochybňuje současnou ideologickou, institucionální a kulturní hegemonii, tak činí buď z nevědomosti, nebo ze zlého úmyslu.

Jakýkoliv pokus o překonání současné hegemonie je označován za návrat nebezpečných ideologií 20. století, což jen potvrzuje správnost víry v liberalismus.

Jako nejčastější recept na záchranu liberální demokracie se skloňují různé formy technokracie – přemístění co největšího počtu rozhodovacích procesů do rukou odborníků, již budou v souladu se zásadami liberální demokracie lépe než neinformovaní a nevědomí voliči rozhodovat o podstatných otázkách. Jenže stačí, když se podíváme, jakým způsobem odborníci, kteří by měli být uchráněni před politickými a finančními vlivy, dokázali vyřešit nedávné politické, finanční nebo environmentální krize.

Příběhy vyprávěné hlavními postavami současného mainstreamu přestávají působit věrohodně především proto, že v nich nenacházíme odpovědi na podstatné otázky, které se v poslední dekádě vynořují napříč Evropou.

Co víc, nenacházíme v nich dokonce ani tyto otázky. Většinou si totiž vystačí s tím, že volební výsledky stran, které se profilují v kontrastu s mainstreamovou ideologií liberální demokracie, jde nejlépe vysvětlit jako přímý důsledek nevědomosti, frustrace, zloby nebo neschopnosti voličů takzvaných populistů pochopit své vlastní nejlepší zájmy. Tyto instantní odpovědi pouze odkazují na status quo jako výlučný horizont našeho přemýšlení.

Kniha Budoucnost levice bez liberalismu (MDA 2021) editorů Petra Druláka, Jana Kellera, Matěje Stropnického a Ilony Švihlíkové představuje pokus vykročit z této unavené, zacyklené a neproduktivní debaty. Vznikla spoluprací výrazných postav českého veřejného prostoru a představuje vítanou alternativu k analýzám většiny politických a akademických komentátorů. Hledá alternativy k příběhu, který vznikl koncem 20. století, i k jeho současnému institucionálnímu vyjádření – liberální demokracii.

Knihu můžeme asi nejlépe charakterizovat termínem antiliberální, jejž si vypůjčím z repertoáru populistických studií. Rozbíjí zažité narativy a ostře komentuje pilíře současné vládnoucí ideologie. V tomto smyslu je její antiliberalismus mimořádně relevantní, stojí totiž v přímém kontrastu s výše zmíněným příběhem, který vyprávějí hlavní postavy současného mainstreamu.

V řadě pasáží se autorům daří vyvracet liberální metafyziku tím, že opouštějí jak levicové, tak pravicové konvence politické debaty. Díky tomu mohou klást řadu důležitých otázek a vytvářejí prostor pro argumentaci ve prospěch potřeby restrukturalizovat politické a ekonomické vztahy uvnitř společnosti. Krize, které dnes pociťujeme, nejsou totiž důsledkem nějak chybujícího managementu, ale přímým dopadem liberální ideologie na globalizující se společnost.

A to je také hlavní poselství, které si kniha přeje sdělit; koneckonců navazuje na diskusi nad překladem Michéovy knihy Tajnosti levice, jež před časem proběhla i v Salonu.

Autoři Budoucnosti levice bez liberalismu představují liberalismus jako ideologii, která se definuje v opozici vůči jakékoliv tradici. Její podstata podle nich spočívá v odstranění co největšího počtu překážek v toku kapitálu, a proto je liberální filosofie pro mezinárodní kapitál vhodným partnerem, neboť umožňuje hladce prosazovat zájem finančního centra na úkor celých segmentů společnosti, které kniha nazývá souhrnně jako lidové vrstvy.

Současná levice, již autoři pro změnu označují slovem progresivní, vytvořila pohodlné spojenectví s novými sociálními hnutími (feminismus, antirasismus, multikulturalismus a práva LGBTQ), a pomáhá tím dále demontovat společenské tradice a hranice, co dosud stály v cestě toku finančních operací. Tento proces probíhal ve dvou vlnách: sociální liberalizaci v šedesátých a sedmdesátých letech následovala ekonomická liberalizace v letech osmdesátých a devadesátých. Výsledkem bylo rozbití sociální solidarity. Dogma politické korektnosti a politiky identity, které liberální elity prosazují, rozpouští solidaritu a kulturu v multikulturním moři a podporuje transfer pracovních příležitostí do zahraničí.

A tak namísto obrany tradičních myšlenek levicového hnutí zradila progresivní levice své původní poslání pracovat ve prospěch obyčejných lidí a uhladila cestu nadnárodnímu kapitálu.

Kniha čerpá sílu především z toho, že výslovně označuje samotnou ideologii liberalismu za hlavního původce krize, jíž současná společnost čelí. Proto je podle autorů třeba odmítnout falešné nabídky progresivního liberalismu k emancipaci jednotlivce – a využít rozšířené nespokojenosti k radikálnímu redefinování samotných podmínek debaty.

Za klíčové Drulák a spol. považují znovuustavování řady hranic v různých aspektech současného politického, ekonomického a kulturního uspořádání, které jsme postupně opouštěli. Dokážeme-li myšlenky levice oprostit od dnešní ideologické hegemonie a vrátit se ke kořenům, vznikne levice „bez liberalismu“, která bude opět schopna kapitalismu úspěšně čelit. Tím, že přerušíme propojení mezi levicí a liberalismem, sice automaticky k porážce kapitalismu nedojde, nicméně autoři knihy mají za to, že levice bez liberalismu dokáže proměnit k lepšímu principy jeho praktického fungování.

Autoři navrhují jak alternativu teoretickou, tak konkrétní kroky, které by měly postavit účinnou hráz proti tlaku mezinárodního kapitálu. V tomto bodě se však značně rozjetý vlak jejich myšlenek ocitá na slepé koleji, neboť podobně jako mainstreamoví autoři staví svou analýzu především na sadách zastaralých a neproduktivních dichotomií.

Pokus vztyčit důsledné hranice mezi třídami, národními státy nebo tradicí a „progresivisty“ sice stačí k zajištění velkého množství praktických politických konfliktů otevírajících otázky, které současný mainstream považuje za uzavřené, samotná existence politického konfliktu však ještě nepřináší nějakou vizi pro budoucnost.

Tento stínový boxerský mač se značně stylizovaným „liberalismem“ utápí potenciál knihy v symbolických bojích proti imaginárnímu nepříteli.

Pokud opravdu chceme hledat funkční alternativu, nelze ve finále přijmout ani diagnózu, ani lék, který autoři nabízejí – tedy obranu různých úrovní suverenity, případně ukazování vztyčeného prostředníčku takzvaným liberálním elitám.

Ano, základní rozpory v kapitalistické společnosti způsobují řadu krizí a institucionální, ekonomické i kulturní vzorce nepřiměřeně dopadají na různé segmenty společnosti. Skutečně jsou ale tyto jevy přímým důsledkem aliance mezi liberalismem a levicí? Nebo dochází k tomu, že dlouhodobý historický útlak různých segmentů společnosti nachází v liberálním kapitalismu nový výraz?

Kniha Budoucnost levice bez liberalismu je smysluplná, přesvědčivá a koherentní, ale pouze uvnitř antiliberálního tábora, mimo jeho hranice představují autoři spíše obecnou interpretaci historické podstaty konkrétního historického období než analytický nástroj, jenž by dokázal vysvětlit proměnné v současném světě. Abychom se vyrovnali s krizemi, které kapitalismus a jeho ideologie vyvolaly, potřebujeme více než návrat do minulosti, do světa starých hranic a dichotomií.

Kniha Budoucnost levice bez liberalismu se více než cokoli jiného snaží oživit zapomenuté bojové linie a zcela zapomíná, že mapa, do které chce tyto hranice zakreslovat, už dávno neodpovídá území, na němž se pohybujeme.

Autor je právní teoretik, působí v Ústavu státu a práva AV ČR a na katedře politologie a sociologie PF UK.