Článek
I proto se teď často říká, že technika dnes dokáže zázraky. A i když mluvit o zázracích je v každé době nebezpečné, v jistém smyslu to platí, neboť technice věříme a víra a zázrak jdou ruku v ruce.
Technika je do té míry běžná, že už její zázračnost ani nepřekvapuje; vyvolává zvědavost, nikoli údiv. Není obtížné věřit v něco, co je tak samozřejmé; je to víra snadná, neboť v ní nejsme zkoušeni. Stačí, když víme, čeho se dotknout prstem, a program běží, navigace nás bezpečně vede k cíli a k tomu, abychom nezbloudili, potřebujeme jediné: nahlédnout do manuálu a ráno se nezapomenout updatovat.
Kdo by si před pár lety dokázal představit přímý přenos z povrchu Marsu, kdo by mohl předvídat, že jednou bude možné uložit celou knihovnu do zařízení o velikosti krabičky od cigaret, a kdo mohl tušit, s jakou rychlostí se budou po informačních sítích šířit fotografie odvážného rozparku či nečekaně vyhřezlého ňadra z hlubokého výstřihu jemu zcela neznámé celebrity z opačného kon ce světa? Tablet je generátor zázraků, který nosíme v tašce; automobil, jenž úzkostlivě dbá na bezpečí nespolehlivého řidiče, zapomínajícího zapnout bezpečnostní pásy a zavřít dveře, je běžná věc.
Důvěřujeme, protože věříme. Zvykli jsme si, a jestliže se stále nedaří propojit elektroniku přímo s lidským organismem, neznamená to, že ji nemáme v hlavě, že už ji dokonce nedokážeme odlišit od životního prostředí. Neboť se nám zcela jistě může zdát, že žijeme v kouzelném světě, „tam za tou duhou“, jak jej známe z pohádek: ocitneme-li se v nesnázích, máme přece v každé kapse kouzelného superdědečka, který splní všechna naše přání, protože zázraky jsou obsaženy v jeho programu: nejsou nemožné, nemožná je naopak realita, která nám brání zázraky nerušeně užívat. Jsme popuzeni, když se nedějí. Proč nás bolí hlava? Proč prší? Proč už nejsme nesmrtelní? Proč to nefunguje?
Protože zázraky nejsou od toho, aby zaručovaly fungování čehokoli. Ty pravé se dějí jen výjimečně, pokud vůbec, a poznáme je podle toho, že všechny programy, pravidla i normy ruší. Pokud se nám tedy zdá, že žijeme v pohádkovém světě, který nám zařídil technologický pokrok, je to sice pravda, ale ve zcela jiném smyslu, než si myslíme, protože pohádky jsme až dosud četli špatně. Těšili jsme se, až z řeky vykoukne zlatá rybka a začne bezodkladně plnit nejrůznější lidská přání. Kdybychom ale byli vnímavějšími čtenáři, nemohli bychom si nevšimnout, že se lidé v pohádkách obracejí ke zlaté rybce výhradně s naprosto pitomými žádostmi.
