Hlavní obsah

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O přiléhavosti slov

Právo, Miroslav Petříček, SALON

Je mnohem méně jmen než toho, co by bylo třeba správně pojmenovat, a nadto z běžné řeči neustále mizí slova, protože stárnou, vycházejí z módy a upadají do zapomnění. Ne vždy si to uvědomujeme, avšak čas od času tuto nouzi o slovo pocítíme velmi silně.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Miroslav Petříček

Článek

Například chceme-li vystihnout určitý povahový rys či způsob chování, k jehož popisu standardní slovník najednou zjevně a bolestně nedostačuje. Chová se kdosi nadutě? To je řečeno až příliš knižně a ne zcela vystihuje protivnou zpupnost namyšlené osoby. Chtělo by to nějaký silnější výraz. A což třeba zpovykanej puchejř? Jakkoli patří do slovníku našich prarodičů, je takové slovní spojení, včetně své nespisovnosti, až překvapivě aktuální. Původně nejspíš označovalo rozmazlené dítě, avšak až tehdy, kdy mu jeho zhýčkanost nějak přešla do krve a těla; slovo puchejř není jen obrazné označení nafoukanosti: je to také obličej, z něhož namyšlenost doslova vyzařuje, tvář, které hrozí, že nafoukaností pukne. Tedy nic, co by – na rozdíl od slov – zmizelo ze světa. Možná se to jinak obléká, ale tvář ani povahu pod šaty neschováš. A rozhodně se to nevytratí s pubertou.

Sebeprosazování je ovšem ve světě globální rivality holá nezbytnost. Odtud i různé úskočné strategie, které mu slouží, neboť nikdo z nás nemá dost síly, aby se řídil výlučně rozumem a vkusem.

Ta nejjednodušší metoda je ta nejstarší: nemám-li, nevadí; důležité je, abych vypadal, že mám, abych se druhým jevil jako ten, kdo má, kdo může a kdo umí. Neboť – jak praví François de La Rochefoucauld – „abychom získali určité postavení ve světě, snažíme se ze všech sil vypadat, jako bychom ho už získali“.

Odborně se tomu říká konkurenční výhoda. Jakkoli tento způsob prosazování lze v krajních případech označit rovněž lidovým výrazem voprsklost.

A tu si staromilec jistě povzdechne, že morální zásady jsou dnes ve psí. Lze mu však odpovědět zdánlivým paradoxem: není to proto, že společnost zvlčila, nýbrž proto, že se v záchvatu politické korektnosti zbavila výstižných slov. Bez přiléhavého výrazu pro nectnost prostě nelze nejen jasně vyjádřit vlastní postoj, ale ani jej zaujmout.

Možná že právě v tom spočívá tajemství francouzských moralistů: nemoralizovali, ale užívali přiléhavá slova. Když o nějakém nařvaném hulvátovi řeknu, že je snad až příliš asertivní, neříkám nic než to, že se vcelku chová podle obecně uznávané normy, byť by snad mohl být poněkud uměřenější. A přitom si takové individuum počíná jako utržené ze řetězu a jeho neotesaností by se daly přitloukat hřebíky. Vyjádřímli se ale v tom smyslu, že je to voprsklej zpovykanej puchejř, je sice veta po korektnosti, ale jinak není takové charakteristice co vytknout. A blahý pocit ze skutečné správnosti našich slov také není k zahození.

Související témata:

Související články

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O trapnosti

Náruživé konzumenty kávy je možné časem přesvědčit, aby používali správná slova, aby napříště neobjednávali velké a malé preso nebo pikolo, protože to jsou...

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O vyvažování

Bylo vědecky dokázáno, že v průměru žije více průměrných lidí než podprůměrných či nadprůměrných. Avšak ti průměrní i ti neprůměrní nejsou stále stejní –...

Výběr článků

Načítám