Hlavní obsah

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O prasklinách

Právo, Miroslav Petříček, SALON

Kvílení sirén nejrůznějších záchranných sborů je běžná kulisa každého většího města. Žijeme v bezpečném, nebo nebezpečném světě? Chybně položená otázka; platí jedno i druhé. Skutečnost je taková, že žijeme ve světě, v němž se stále snažíme nebezpečí předejít a odvracet. Ruku v ruce s blahobytem přicházejí katastrofy. To je fakt, který můžeme jen s obtížemi popírat, proto se naše společnost ve chvíli prozření sama označila jako riziková.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Miroslav Petříček

Článek

Příkladů, které to potvrzují, je víc než dost: zdroje, které nezbytně potřebujeme, se vyčerpávají, a technologie, které se snaží nedostatek zdrojů nahrazovat, jsou potenciálně nebezpečné. Solární energie je vrtkavá, atomové elektrárny jsou oblíbeným hrdinou nejrůznějších thrillerů. A někdy kolabují dokonce i v reálném světě.

Bezpečí je jenom tam, kde se chráníme před nebezpečím. To je nepříjemné, protože velmi dvojznačné zjištění, z něhož jednoznačně vyplývá, že nebezpečí je tu vždy nějak dřív než bezpečí. Dokážeme ubránit počítač před počítačovými viry, avšak teprve tehdy, když už se nějaký objevil, zničil fungující přístroj, byl rozpoznán a antivirová ochrana si stáhla jeho parametry. Dokonce i tam, kde jsou potenciální hrozby předvídatelné, je možné jim čelit teprve tehdy, když se skutečně projeví: stavíme hráze proti padesátileté vodě, které zničí voda stoletá, protože až do té doby se nestalo, aby záplavy vyvolala voda větší než dvacetiletá. Výtah pro čtyři osoby o celkové váze pět set kilogramů uveze osob šest, a přesto se díky únavě materiálu utrhne právě tehdy, když se v něm veze jediný člověk.

Můžeme se jen snažit nebezpečí odvracet, nikoli odstranit a ze světa zcela vymýtit. Bezpečí je stav, který pokulhává za nebezpečím. Vše, co funguje hladce a bez poruch, je podezřelé: se zkušenostmi, které máme, moc dobře víme, že své zdraví pouze předstírá.

Svět je plný prasklin. To nemusí nic znamenat, dokud je prasklina na povrchu a nešíří se dál. Lze si ale představit, že takovou prasklinou kdysi byl i Grand Canyon. Talíř svou nepatrnou rýhou naznačuje, že by se nejraději rozbil. Což také znamená, že zkáza přichází právě v té chvíli, kdy se na lícové straně objeví rub trhliny a povrch se začne propadat do hloubky. Zabránit tomu není možné, proto je lépe počítat s tím, že k tomu jednou dojde. Praskliny se nedají zrušit a není rozumné popírat, že pod povrchem je hloubka.

Je tedy docela dobře možné, že snaha dosáhnout bezpečí dementováním trhlin je zdaleka nejnebezpečnější faktor lidských dějin – cosi jako dosud nepostřehnutý aspekt oidipovského komplexu: pokus zabezpečit se před svým vlastním příběhem.

Související témata:

Související články

Fejeton Miroslava Petříčka: Bleskovka

Slova mají své dějiny, zejména dějiny sociální a kulturní. Lysá hlava se kdysi podle určitého typu petrolejové lampy označovala lidovým výrazem bleskovka. Byl...

Fejeton Miroslava Petříčka: Paměť

Zní to možná neuvěřitelně, ale je to tak: zapomínáme přímo úměrně tomu, jak se nám nad zapomětlivostí daří vítězit.

Výběr článků

Načítám