Malá úvaha Miroslava Petříčka: O novinkách

Zjevné je toliko, že mistři mezinárodních intrik znovu a znovu posílají své nejznámější postavy do boje proti terorismu. Jason Bourne se stále ještě nezbavil své amnézie a ve stopách Jacka Ryana, jenž se zase stal prezidentem, kráčí už i jeho syn. Některé zápletky jsou slabší, jiné silnější, a pokud nás netrápí jejich naprostá nepravděpodobnost, máme se stále na co těšit.

Tento zvláštní, pouze zdánlivě okrajový jev je však velmi zrádný, pokud se začneme ptát: Kdo je vlastně skutečným autorem všech těchto příběhů? A v čem spočívá přitažlivost výtvorů vznikajících podle schématu, jehož vlastníkem je nakladatelský dům? A proč mají takový komerční úspěch?

Nakonec nelze nevidět paradox, který je v tomto případě víc než očividný: vše nové je přijatelné, jen pokud je již ověřené. Clancy a Ludlum v tom nejsou sami: úspěšné filmy, jež vznikly v době, kdy se za nové ještě považovalo nové, jsou v pravidelných intervalech obohacovány o sequely a prequely – a jsou-li do té míry notoricky nové, objevují se po čase i jejich divadelní verze. Agent 007 je zavedená značka, kterou je možné čas od času a podle přesných regulí variovat. Co bylo natočeno ve dvou rozměrech, je možné přetočit do formátu 3D. Znovu se vydávají staré knihy, které se staly předlohou úspěšných filmů.

Jean Baudrillard by řekl, že toto vše je možné a nezbytné, protože jsme vstoupili do éry simulace a simulaker: kopie nejsou kopie, protože neexistují originály, jimiž by se měřila jejich odvozenost. Originály se prostě v procesu recyklování ztratily, Jason Bourne pořád neví, kdo je, a Jack Ryan starší je replikou Jacka Ryana mladšího. Počátek každé řady opakování je na jejím konci, jenž je ovšem v nedohlednu. A vlastně to dává smysl – tím, že jej všechny příběhy odkládají na později, tušíme, že tu někde je.

Jinak řečeno: máme strach z toho, co se nepodobá něčemu jinému, co již známe. Z pohodlné vily se stala jeskyně, pračlověk se bojí opustit své doupě a uklidňuje se nekonečnou řadou mytických příběhů. Tak jako se má syrové maso k přírodě, má se vařený pokrm ke kultuře: tak jako se má terorista ke zlu, má se vlastenecký agent tajemné polostátní organizace k dobru. To, co je v této rovnici nalevo, je analogické tomu, co je vpravo, a protože jde o rovnici, kterou lze rozvíjet donekonečna, nemáme čas si všimnout, že pod analogií se skrývá neřešitelný protiklad. Právě proto ale musí stále stejné příběhy následovat rychle jeden za druhým a právě proto jsou jejich údajní autoři nadáni ne snad nesmrtelností, nýbrž nezničitelností.