Článek
Přítomnost je vždy současná se svou minulostí: chceme-li začít od začátku, zjišťujeme, že vždy už začínáme zprostředka. Proto se tak často stává, že předtím není možné odlišit od potom.
Spasitelé přivolávají zkázu a naopak, účinky předbíhají příčiny, vynález vlaku vynalézá vykolejení, a jakmile je zkonstruován automobil, je nezbytné čelit karambolům a zácpám na silnicích. Nehody, jak říká Paul Virilio, jsou skrytou pravdou našich úspěchů.
Není to začarovaný kruh, nýbrž prostý důsledek toho, že začínáme zprostředka: ve světě existují stále nevysvětlitelné a nepředvídatelně náhodné jevy a události, které nelze odsunout za žádnou tlustou čáru, a technika, jejíž pomocí se snažíme nevyzpytatelnou realitu přelstít, je znakem toho, že věda je plná mezer.
Přesné určení jedné veličiny znemožňuje, aby byla stejně přesně změřena nějaká jiná. Technika není aplikace vědy, možná by se dokonce dalo obhájit tvrzení, že věda se dnes do značné míry stává aplikovanou technologií a technika se stále více sbližuje s uměním. Právě proto, že jsme neustále uprostřed problémů, z nichž většina nemá jednoznačné řešení, lze se jich zbavovat jen tím, že se pro nějaké z možných řešení rozhodneme a zkoušíme, co se stane.
Vynalézáme sice přitom nové typy nehod, k jejichž odstraňování je třeba mobilizovat lidskou vynalézavost, čemuž říkáme pokrok. Pokrok však není nic jiného než vědomí, že za realitou nelze udělat „tlustou čáru“, stejně jako ji nemůžeme udělat za minulostí. Není nám přáno dívat se na skutečný svět z druhé strany. Jak již před více než čtyřmi sty lety napsal Michel de Montaigne: Stálého není naprosto nic, a to ani v bytí našem, ani v bytí věcí mimo nás. I my, i náš soud, i veškeré věci smrtelné ustavičně plyneme a kolotáme. Podle jednoho o druhém nelze tudíž stanovit bezpečně nic jistého: i posuzující i posuzované jsou totiž ve stavu nepřetržité proměny a pohybu.
Na druhé straně: kdybychom žili ve světě, který by se nehýbal a jemuž bychom dokonale rozuměli, nebylo by v něm místo ani pro nehody, ani pro lidskou svobodu.