Hlavní obsah

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O informačním designu

Právo, Miroslav Petříček, SALON

Existuje cosi, co se nazývá výtahová hudba: ozývá se to však nejen ve výtazích a na toaletách, v hotelích a podobných veřejných místech, ale především všude tam, kde hrozí, že by člověk znejistěl.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Miroslav Petříček

Článek

Odtud taky pocházejí její charakteristické rysy: má zbavovat stresu a navozovat příjemnou atmosféru. Je to zvukový design, jak se také někdy říká. Nemá rušit, proto je možné přehrávat ji stále dokola, aby nevznikla obava, že to skončí, a většinou je zkomponována důmyslně tak, aby si ten, kdo je jí vystaven, neuvědomoval, že slyší stále totéž. Anebo to podprahově vnímá, ale právě proto na něj tato hudba chodeb působí jako prášek proti bolení hlavy. Nemá překvapovat: má být slyšet, aniž by člověk vnímal, co slyší: je rozředěna do té míry, že se stává průslyšnou tak, jako je sklo průhledné.

Připusťme, že to není nic více než neškodný lék na sociálně podmíněné úzkosti či deprese. Věc je ovšem na pováženou tehdy, když se princip výtahové hudby prosazuje také jinde než jen na toaletách. Například infikuje-li to, čemu se říká zpravodajství – v novinách či televizi.

Zprávy, které přinášejí média (což je mimochodem strašné slovo), jsou pak dvojího druhu: jedny, jež přečteme či vyslechneme, aniž čtení či poslech vnímáme, druhé, které si přinejmenším po určitou dobu pamatujeme, protože se nějak vtiskly do paměti. Ty nás ale znervózňují: nosíme je v hlavě, protože si klademe otázku, co bude dál, kde to skončí, proč se něco takového vůbec děje a co to znamená.

Ty první jsou naproti tomu naprosto očekávatelné, a je proto úplně jedno, kdy a kde se staly, anebo že se vůbec staly. Budí-li rozruch, pak jen kvůli své formě, nikoli pro svůj obsah, což ale platí nejen o skandálech celebrit, ale často i o přírodních katastrofách, pokud se zpráva o nich neliší od reportáží paparazziů.

Ať jakkoli působí hřmotně a lomozně, uklidňují: vše je stále při starém, je to takové, jaké to bylo a jaké to bude, a k vystižení tohoto stavu bohatě dostačuje pár smajlíků. Byť slyšíme hluk, nemusíme věnovat pozornost tomu, co jej způsobilo. Tento hluk je stále stejný a víme, že nikdy neskončí, že nebude ani větší, ani menší, slyšíme stále totéž. A v tomto monotónním hluku se pak rozřeďují i zprávy prvního typu.

V této postupné proměně informací do podoby výtahové hudby však má svůj pramen nanejvýš pozoruhodný paradox: „zprávy“ zveřejňované privátně pomocí blogů, Twitteru či čehokoli jiného podobného, YouTube nevyjímaje, nemají v krajním případě jako informace hodnotu pro nikoho jiného než právě jen pro toho, kdo je vysílá do světa, avšak tato bezcennost je nějak činí zajímavější a povyšuje je do roviny zpráv prvního typu. Uvíznou v hlavě, třeba i proto, že se ptáme: Je jejich původcem nějaký trotl – anebo génius?

Související témata:

Související články

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O literatuře

Stačí více či méně pozorně sledovat různé knižní ceny, kritické žebříčky nebo třeba seznamy nejprodávanějších knih a brzy se začne vtírat nepříjemná otázka.

Výběr článků

Načítám