Malá úvaha Miroslava Petříčka: O fotbale

Je vcelku pochopitelné, že jazyk, jímž dnes experti hru glosují, není jazykem Mužů v ofsajdu, neboť i konvence se časem mění. Přitom však změny, k nimž dochází v různých oblastech společnosti počínaje politikou a třeba právě fotbalem konče, nejsou na sobě nezávislé, spojuje je určitý princip, zrcadlí logiku, jež vládne společnosti jako celku a prostupuje všemi jejími součástmi, protože se šíří formou epidemie. Jednou z odrazových ploch, kde ji lze rozpoznávat, je i jazyk, a vůbec nejnápadnější projevy jejího šíření můžeme vysledovat ve slovech, která infikují řeč na všech rovinách toho, co se dnes označuje jako sociální komunikace. Tedy i v tak marginálních žánrech, jako je fotbalový komentář.

Nejčastější výrazy, jimiž dnes většina televizních komentátorů popisuje dění na fotbalovém trávníku a jimiž hodnotí výkon hráčů, jsou „vyhodnotil“ a „řešil“ (ně -kdy správně, někdy chybně). Fotbalista je prezentován jako počítač: jeho mozek „přečte“ situaci, zjistí její možná řešení, zváží výhody a nevýhody a rozhodne se pro to nejlepší. Takto vyhodnocený problém – je lepší vystřelit na branku, nebo přihrát? – si sám vynucuje své řešení, protože jen nemehlo bude realizovat špatnou variantu. Z pohledu komentátora pak fotbalový zápas vypadá jako šachová partie, v níž spolu soupeří dva inteligentní stroje.

Neznáme fungování lidského mozku tak dobře, abychom mohli tvrdit, že to tak není. Avšak při pohledu na zpoceného fotbalistu přece jen máme právo váhat. Jak to všechno dokáže stihnout? Nepamatuji si, že bych kdy na hřišti viděl hráče připomínajícího Rodinova Myslitele, a nezdá se mi, že trenér je od toho, aby do myslí hráčů implementoval nějaký rozhodovací software. Spíše se přikláním k tomu, že komentátory zachvátila epidemie a nakazila je slovníkem, jenž mimovolně vyzrazuje logiku, které se dobrovolně podřizujeme, protože nám vyhovuje. Vyplývá z ní totiž, že problémy jako setrvalý stav světa neexistují: stačí je přece jen vyhodnotit a poté zlikvidovat řešením. Není třeba se v té které situaci rozhodovat, protože správná volba vyplývá z jejího vyhodnocení. Za chybná řešení tak neodpovídáme my, nýbrž chybný program. Ve fotbale, stejně jako kdekoli jinde. Ideálem státních maturit je dokonalý stroj testující jiné, ne tak dokonalé. Stát se už nevěnuje vládnutí, nýbrž vyhodnocování auditů předchozích auditů, protože i on je obětí této pandemie řešitelnosti.

Naštěstí nikoli většina fotbalistů. Což je fakt, který vysvětluje, proč cena, za kterou lze získat špičkového hráče, řádově přesahuje cenu počítače. Fotbal se hraje rozumem i intuicí. Slovo intuice je nepopulární, experti se ošívají, sotva ho zaslechnou, ale není na něm nic mystického. Chce říci, že fotbalista nic nevyhodnocuje a nic neřeší, protože na to nemá při hře čas. Stojí-li za něco, má čich na góly a ví, kam se před brankou postavit – hraje fotbal. Neřeší situace, protože jejich řešení se ukáže teprve pak, až je vyřeší. Není, nač by si mohl stěžovat, když něco zkazí: k fotbalu patří i hrbolatý trávník a rozhodčí, jehož soudnost je ochromena kalkulováním. Fotbalové utkání, jinak řečeno, je permanentní krize, jejímž následkem je nepředvídatelná výhra jednoho či druhého mužstva či ženstva.

A jestliže jsou pro ekonoma hospodářské krize nepochopitelné, pro fotbalového fandu je krize denním chlebem a důvodem, proč chodí na fotbal.