Článek
Takto se ten, kdo se naučil číst v polštině, mohl snadno dostat v překladech k existencialistům, fenomenologům, sociologům a dalším knihám v češtině v té době nemyslitelným, a nakonec četl i polskou literaturu té doby: Marek Hłasko anebo Edward Stachura, Witold Gombrowicz či Tadeusz Konwicki a jiní a jiní pomáhali přežít. Nebylo v tom nic symbolického, bylo to běžné, normální – takříkajíc sousedská výpomoc v nouzi.
Co naopak normální už není, je stav, který nastal poté, co normalizátoři tak neslavně skončili. Knihy zmizely, protože se otevřely hranice a nastal volný pohyb osob i zboží – jenže knihy nejsou zboží. Knihy jsou mosty: slouží sdílení jako zvláštní formě směny, která sbližuje a která patří ke každodennosti. Hezká představa, že mohu kdykoli odcestovat do Polska a probírat se tamními knihkupectvími, je jen představa. Její uskutečnění odcizuje, protože její předmět vzdaluje a mění jej na komoditu. Ale tím právě přicházíme o blízkost, kterou každá polská kniha zakoupená třeba v Praze na Václavském náměstí zpečeťovala. Polsko bylo tady, za rohem, v Jindřišské ulici.
Odtud paradoxní situace: dnes, kdy si takto v každém větším knihkupectví mohu koupit anglické, německé či francouzské knihy (ač výběr je chatrný), jsou mi Paříž, Berlín, Londýn či New York bližší než Varšava a Krakov. Fyzicky blíž, ale právě proto i jinak. Co dnes víme o současné polské literatuře a vůbec i kultuře? Polsko, které je naším geografickým sousedem, se stalo exotickou zemí, jejímž králem je otec Ubu vyznamenaný řádem svatého Václava.
Překlady to nezachrání ani nenahradí; kdo je na ně odkázán i tam, kde nejde o příbuzné jazyky, objevuje očima překladatele a leniví, ukolébán falešným pocitem spříznění. Je ochuzen o přehrabování v kupě knih, ve které stále hledá ten svůj poklad. Angličtina, která v západním světě převládá, ba dominuje, překlenuje dálku jen na oko, protože ji jenom neutralizuje a v mnoha případech pouze vytváří nepohodlné či nespolehlivé zkratky.
Nestěžuji si, protože – jak se říká – stejně nemám komu. Je to ale smutný příklad toho, jak i v globalizovaném světě existují země zcela exotické a země blízké, aniž toto dělení jakkoli souvisí se zeměpisem. A také příklad toho, že všechno špatné nejde svádět na globalizaci. Za tohle si můžeme my sami.
