Mainstream – skeptikové a těšitelé. Seriál Jana M. Hellera Čekání na velký román, díl třetí

Vieweghův spor s „literárněkritickou kavárnou“ v devadesátých letech by přitom mohl dobře ilustrativně posloužit k debatám ohledně členění literatury na jaksi vyšší, elitní vrstvu a vrstvu nižší, populární. Druhá jmenovaná měla ve Vieweghovi nejen nejúspěšnějšího protagonistu, ale také nejhlasitějšího zastánce. Ironické je, že například jeho Výchova dívek v Čechách (1994) není žádné kratochvilné čtivo, nýbrž plnokrevný iniciační román o přechodu od socialistické zatuchlosti, reprezentované školním prostředím, do postkomunistické reality gründerského kapitalismu.

Zmíněné členění nejen nebývá zpochybňováno, ale dokonce se stalo opakovaně uváděným charakteristickým rysem české prózy posledních desetiletí. Už méně se reflektuje skutečnost, že se s opozicí mezi beletrií s vyššími uměleckými ambicemi a nižším literárním patrem pracuje jako s hotovým faktem. Není vidět potřeba tento fakt postavit na nějaké pevnější základy, nabídnout definici – snad s výjimkou Ondřeje Horáka, který s pojmem „spotřební literatura“ spojil i vysvětlení, že jde o literaturu, která se čte jen jednou, protože je jedním čtením spotřebována, a není tedy již nutné se k ní vracet.

Poněkud shazující a zároveň nepřesný je termín „oddechová beletrie“, protože vytlačuje tuto literaturu kamsi k jejím vlastním periferním pozicím, na hranici, kde se její okraje rozpouštějí v blogosféře a žánrové literatuře. Mimo záznam se lze setkat také s pojmy „lexaurinová literatura“ a ještě s dalšími, obtížně publikovatelnými.

Jako nejpřijatelnější se nakonec ustálil termín „mainstream“, přičemž vcelku převládá vůči tomuto „hlavnímu proudu“ despekt. Jako by tu stále probíhala nějaká variace na spor „skeptiků a těšitelů“, jak jej už v šedesátých letech pojmenoval Umberto Eco. Debata se pravidelně vrací k tomu, zda je nutné mainstreamovou literaturu rovnou vykázat ze slušné společnosti umělecké beletrie někam mezi periferní žánry, nebo jí přece jen lze v celku literatury vymezit nějaké jakžtakž důstojné místo, případně jaké; to pak vede ke komickým výrokům, jako například že z pohledu zájmu literární historie se „mainstream ocitl na okraji“ – což skutečně zaznělo na jedné z debat o současné literatuře pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR.

Stanovisko skeptiků se dá shrnout tak, že na rozdíl od jiných evropských literatur máme slušný mainstream, ale už nic světoborného nad ním, takže za hodnotnou beletrii pokládáme díla, která jsou ve skutečnosti pouhé vrcholky mainstreamové vrstvy – a to je samozřejmě špatně.

Takto to vyjádřil v roce 2015 v časopise Host jeho šéfredaktor Miroslav Balaštík: buď je česká próza tak špatná, že její elitní složka „zábavnému čtivu“ bez boje vyklidila pozice, nebo se mezi zábavné čtivo přesunul nejvýznamnější epický žánr, tedy román, anebo jsme v důsledku zrelativizování všech měřítek fikční próze úplně přestali rozumět.

Na straně těšitelů se argumentuje buď prodejností, či Elenou Ferrante. Obojí je mimoběžné. Myšlenková konstrukce, že kniha se prodává, tedy ji někdo čte, a kdo jsme my, abychom čtenářům říkali, co mají číst, se míjí se samotnou funkcí literární kritiky, a navíc má až nebezpečně blízko k jistému profesorskému poučování o tom, že o hodnotě (včetně té umělecké) přece rozhoduje trh.

A k druhému bodu: proč bychom se měli srovnávat zrovna s italskou literaturou, která prošla – hlavně pokud jde o románovou epiku – dost odlišným vývojem a některé tradice, jež jsou pro pochopení fenoménu mainstreamu poměrně důležité, prostě nemá?

Než budu obviněn z demagogie, budiž mi dovoleno vysvětlit, že samozřejmě nehodlám hájit žádné preskriptivní poslání kritiky a je mi známo, že „současná oddechová beletrie“ zaujímá podle posledního výzkumu Národní knihovny a Ústavu pro českou literaturu na žebříčku čtenářských preferencí 49 procent, kdežto „současná beletrie s literárními nároky“ pouhých 14. (Pro zajímavost, na „klasickou literaturu“ připadlo 28 procent.) Jenže už v terminologii použité ve výzkumu je příslovečný ďábel skrytý v detailu. Vždyť co to má být: beletrie „s literárními nároky“? Existuje beletrie, která literární nároky nemá? Nebo má nějaké jiné, neliterární?

Dostáváme se tak zpět na těšitelský pól. Z ničeho zatím nevyplynulo, že mainstream musí být špatná literatura. Příkrých odsudků na jeho adresu najdeme přitom v současné diskusi více než dost. Kromě toho samozřejmost, s jakou se zapomíná, že i uvnitř hranic mainstreamu existují kvalitativní rozdíly, je dechberoucí. Třeba Hodinky od Ašera Zuzany Dostálové jsou z literárního hlediska ve srovnání s takovými povídkami Lidmily Kábrtové o několik tříd níže.

Co tedy spojuje Alenu Mornštajnovou, Patrika Hartla, Radku Třeštíkovou, Petru Soukupovou a řadu dalších, o nichž by se daly vést nekonečné debaty, zda jsou, nebo nejsou součástí mainstreamu?

Kdybychom měli zobecnit, jak o nich mluví kritika, půjde především o určitou jednorozměrnost: prózu tohoto typu dnes produkují „idealističtí, poslušní a plaší jedničkáři“, kteří „jako by se báli cokoli sdělit“, a tedy píšou „nezávazným, soukromým způsobem“ (Eva Klíčová); výsledkem je bezkrevná, anemická, „bledničková“ literatura (Ondřej Horák).

Jinak řečeno, mainstream je prostě denotační psaní, které není znakové ani komplexní, třebaže literární reprezentace taková být může a snad taková i být má – nebo aspoň takto: je škoda, když není.

Mainstream často parazituje na románových podžánrech, na románu historickém (o něm už byla v tomto seriálu řeč), profesním (Petra Dvořáková, Jiří Charvát), společenském (Anna Bolavá) či rodinném (Petra Soukupová, Viktorie Hanišová) nebo i kriminálním (Jiří Hájíček – pokud se ovšem lze shodnout, že sem patří i on), exploatuje nekonečně kolabující dysfunkční mezilidské, především partnerské vztahy či outsiderství hrdinů. Bývá to psaní jazykově ploché a silně individualizované, často je vypravěčem dítě či postava nějak „divná“.

Zpravidla se mainstream také nesnaží předstírat, že je něčím jiným než tím, čím je. Horší případ nastává, když autor podlehne pokušení vpašovat dovnitř nějaké morální či metafyzické poselství. V takovém případě dochází přímo k učebnicovému rozpojení formy a obsahu a výsledkem je kýč.

Mainstreamová literatura nemusí být vždy kýč, ale vposledku splňuje všechny předpoklady, aby se jím mohla stát. Umožňuje vnímateli snadnou identifikaci, neklade na něj přílišné intelektuální nároky a poskytuje mu silný emocionální náboj a proslulé kunderovské „popření hovna“: každodenní i dějinné hnus a bahno jsou tu přítomné jen tak, aby neznejišťovaly a nerušily otázkami, které nejsou předem zodpovězeny. Nejspíš je to také další z podob interiérového eskapismu popsaného v minulém díle.

Debaty o terminologické vhodnosti pojmenování tohoto ne zcela jasně vymezeného pole by tak nakonec asi vyřešilo převzetí pojmu „populární realismus“, používaného v německé literární vědě pro beletrii, která nedává na odiv svou literátskost a intelektualismus, není hermeticky uzavřená, udržuje si čtenářskou atraktivitu realistického typu, avšak nerezignuje na to, co se ve skutečnosti myslí výše uvedeným nešťastným souslovím „literární nároky“.

V tom totiž, myslím, spočívá základní nedorozumění. Mainstream a textocentrické post-postmoderní psaní nejsou ve skutečnosti binární opozice a nutnost volby mezi postmoderním artificialismem a pádem buď do kýče, nebo do „relaxační“ žánrové literatury je falešné dilema: psát čtenářsky přístupně a současně tak, aby toto psaní překračovalo simplicistní, referenční rovinu, je zajisté možné a přesvědčivě to ukazuje třeba literatura maďarská, kde lze dnes napsat plnokrevný román historický (Viktor Horváth, Gergely Péterfy) či společenský (Attila Bartis, Ferenc Barnás a mnozí další), aniž by bylo nutné slevit z esence těchto žánrů.

(A nic na tom nemění fakt, že Péter Esterházy, pokládaný za kapitána maďarské postmoderny, nazval jednu ze svých prvních próz Budovatelský román proto, aby dokázal přesně opačnou tezi – postmodernistickou dekonstrukci žánru. Nejspíš by tento paradox dnes považoval za výborný vtip; bohužel v roce 2016 zemřel.)

Autor je literární kritik. 

Text je třetím dílem autorova salonního seriálu Čekání na velký román o české próze z let 2016–2020.