Lukáš Tichý: Islámský stát jako „stát“

Příčiny dnešní silné role IS je třeba hledat v kumulaci čtyř hlavních trendů: Za prvé to byly různé politické, náboženské, ekonomické a vojenské otřesy, které vedly ke kolapsu řady arabských národních států, jež se následně dostaly do stavu tzv. zhrouceného státu. Za druhé ideologické vakuum vyvolané rozčarováním z panarabismu a neschopností politického islámu toto vakuum zaplnit. Za třetí neochota Západu intervenovat a zasáhnout ve vážných případech v kombinaci s nedostatkem globálního vedení a irelevantní americkou strategií. A konečně za čtvrté dlouhodobý odpor umírněných opozičních skupin v Sýrii ke spolupráci.

IS není první teroristickou organizací, která se zmocnila nějakého území, ale od většiny předchozích islamistických skupin se liší schopností ho kontrolovat a založit na něm uspořádaný a legalizovaný systém vládnutí. Rostoucí touha po vytvoření islámských státních institucí se odráží i ve vývoji názvu skupiny – od Al-Káidy v Iráku přes Islámský stát v Iráku až po Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS) a v současnosti jednoduše Islámský stát, který oznámil 29. června 2014 vytvoření chalífátu.

I když IS nemá všechny charakteristiky, které se obvykle připisují státům, postupně naplňuje některé rysy státnosti a vykonává řadu funkcí spojených s vládnutím. Formuje tak nejen životy lidí, kteří žijí na daném území, ale ovlivňuje také chování vnějších aktérů.

Proces vládnutí IS je založen na třech vzájemně propojených konceptech: ideologii, užitku a nátlaku, ty jsou zaváděny do praxe pomocí existujících či nových institucí s cílem dosáhnout konsolidace moci nad obyvatelstvem ovládaného teritoria. V první fázi IS usiluje o vojenské ovládnutí území formou nátlaku. Jakmile má teritorium pod kontrolou a je schopen na něm uplatňovat svou moc, začne rozvíjet základní sociální služby s cílem získat si důvěru obyvatel. Poté přichází ideologický tlak (například skrze výstavbu billboardů, které deklarují důležitost náboženství, džihádu a šaríe), dále převzetí a nové definování stávajících institucí, vytvoření donucovacích náboženských mechanismů a ustavení vzdělávacího systému.

Aby IS usnadnil lidem proces přizpůsobení se novým situacím, nabídne jim humanitární pomoc jako utilitární opatření. Teprve v pozdějším stadiu, po konsolidaci moci na ovládaném území, přidá složitější služby, jako jsou elektřina a voda. A až poté stupňuje IS své donucovací mechanismy a hrozby. Násilné vynucovací agentury se utvářejí až v tomto pokročilém stadiu, protože nadměrným zastrašováním už na začátku by IS riskoval, že ztratí podporu veřejnosti.

V neposlední řadě je jednou ze strategií IS použití místních představitelů a kmenových vůdců k obsazení byrokratických pozic a provozování různých institucí v oblasti jejich odborných znalostí typu zdravotní péče, vzdělávání, managementu či účetnictví. To umožňuje zvýšit legitimitu IS integrováním potenciálního soupeře, minimalizováním zdrojů potřebných pro výcvik nového personálu a vytvářením závislosti mezi organizacemi a lidmi. IS tak dokáže plnit řadu funkcí skutečného státu v rovině ekonomické, energetické, politické, sociální i bezpečnostní.

V rovině ekonomické každý schopný stát rozvíjí a využívá prostředky k extrakci bohatství a práce od svých občanů. IS je velmi efektivní při vybírání daní na ovládaném území, ty tvoří polovinu příjmů jeho rozpočtu. V roce 2016 bylo takto vybráno 200–400 miliónů dolarů, byť je to v porovnání s předešlým rokem propad. Jedinečnost IS, jako nejbohatší teroristické organizace na světě, spočívá právě v jeho ekonomické nezávislosti. Na rozdíl od Al-Káidy či Hizballáhu je schopen generovat významné příjmy a obejít se bez závislosti na vnějších zdrojích. V listopadu 2014 dokonce zavedl vlastní měnu. IS se také daří pomocí sociálních médií přilákat potenciální bojovníky z celého světa, včetně západních zemí. Stejně tak rekrutovat potřebné pracovníky z různých odvětví, například dělníky a odborný personál ropného průmyslu.

V rovině energetické si IS zvolil už zpočátku ropu a plyn jako zásadní nástroj pro vlastní přežití a následně i jako nástroj financování prostředků na vytvoření a rozšíření chalífátu. Hlavním zájmem energetické strategie IS, jenž se pokouší spustit svůj vlastní ropný průmysl způsobem podobným mezinárodním ropným korporacím, je snaha o maximální využití energetického bohatství na svém území. V důsledku stovek leteckých útoků proti nalezištím ropy a plynu, energetické infrastruktuře a pašeráckým trasám spolu s postupem irácké a syrské armády ale IS ztratil většinu ropných a plynových polí. V současné době se tak musí spokojit pouze s výkonem 20–25 tisíc barelů ropy za den a finanční příjmy z prodeje ropy klesly na 150–250 miliónů dolarů za rok.

Poté, co byl vyhlášen chalífát, objevily se náznaky další funkce státu – definování pravidel pro občanství a výčet práv a povinností občanů. Občanství IS je založeno na náboženské příslušnosti k islámu a je extrateritoriální. Prvořadou povinností těch, kdo patří k IS, je pak věrnost chalífovi.

Následně došlo i na zřízení islámských soudů, přičemž zavádění islámského práva jako jediného zdroje autority je hlavní složkou vize chalífátu. Ačkoli mnozí obyvatelé na ovládaném území nesdílejí přesvědčení IS, považují často jeho soudy za „efektivnější“ a méně náchylné ke korupci. IS je proto zavádí i v oblastech, které zatím zcela nekontroluje. A podle řady vyjádření místních obyvatel po zřízení těchto soudů mnohdy výrazně klesá kriminalita.

IS rovněž vedle poskytování sociálních a zdravotních služeb a organizace humanitární pomoci na získaném území zavádí nebo transformuje vzdělávací instituce – další stavební kámen svého vládnutí a indoktrinace obyvatelstva, především dětí. Hlavní motivací podpory vzdělávacího programu spojeného se znovuotevíráním či zakládáním nových škol je vychovat novou generaci členů IS jako skutečných občanů chalífátu. IS pak sám sebe nevidí jako teroristickou organizaci „očkující“ děti, ale jako suverénní stát vzdělávající své občany.

V rovině bezpečnostní se státy nejčastěji zaměřují na vyvinutí efektivního monopolu násilí, zajištění své vnitřní a vnější bezpečnosti a zavedení právního státu na svém území. IS často používá explicitní strategii založenou na soustavném vystavení některých místních skupin extrémním a veřejným trestům s cílem vyvolat strach u širší populace a zlomit její odpor. Za účelem naplňování svých soudních rozhodnutí IS udržuje lokální policejní síly. Vedle toho má k dispozici také náboženskou policii, která má mandát k „prosazování ctnosti a předcházení neřesti, postihování zdrojů zla, předcházení projevu neposlušnosti a vyzývání muslimů k pohodě“. Mezi hlavní povinnosti náboženské policie patří zejména připomínat muslimům, aby se účastnili pátečních modliteb, dohlížet na demolici historických památek, dokumentovat údajná porušení práva šaría a případně zjednat nápravu.

Vzhledem k uvedenému výčtu lze IS charakterizovat jako nelegitimního (politického, náboženského, militantního) aktéra, který reprezentuje novou formu totalitního (hybridního) režimu, jenž postupně naplňuje některé rysy státnosti a vykonává řadu funkcí státu při užití jak institucionálních nástrojů, tak nástrojů státního terorismu. Na jednu stranu IS usiluje o konsolidaci moci a realizaci vládnutí na ovládaném teritoriu za využití sady nástrojů běžně státy využívaných. Na stranu druhou k tomu používá i donucovacích prostředků vůči vlastnímu obyvatelstvu.

Dnes je ovšem jasné, že jakmile v následujících týdnech či měsících znovudobude irácká armáda a její spojenci Mosul, největší irácké město držené IS, a současně s tím arabsko-kurdské Demokratické síly Sýrie znovu ovládnou syrské město Rakka, jež je označováno za baštu IS, dojde k jeho výraznému oslabení, či dokonce k jeho částečné porážce. Zůstává otázkou, co bude následovat. Nabízejí se minimálně dva možné scénáře budoucího vývoje.

Podle prvního, zřejmě pravděpodobnějšího, přijde po ztrátě Mosulu a Rakky IS postupně také o zbytek území, kde se rozpadne jeho systém vládnutí spojený se státními funkcemi a zbývající státní instituce přejdou zpět do rukou irácké a syrské vlády. Současně bude zabit vůdce IS. Nicméně v první fázi se podaří ztrátu al-Bagdádího nahradit vůdcem novým, nejspíš Turkim al-Binalim. Zároveň se část radikálů přesune do okolních zemí a provincií IS, zejména na Sinaj a do Libye, a někteří zahraniční bojovníci se budou snažit vrátit do svých mateřských zemí.

Jádro džihádistů se pak pravděpodobně přemístí do Jemenu zasaženého občanskou válku a buď ve spolupráci, nebo spíše na úkor Al-Káidy se zde pokusí ovládnout část území. IS pak bude v Jemenu i v dalších zemích, kde se udrží, usilovat o politickou, sociální, náboženskou a vojenskou konsolidaci moci a o vládnutí na kontrolovaném teritoriu a současně s tím bude realizovat teroristické útoky s cílem dále tyto země destabilizovat a následně je aspoň částečně ovládnout.

IS samozřejmě ztratí některé zdroje příjmů, zejména z prodeje ropy, a přestane být ekonomicky nezávislou organizací, takže bude odkázán na finanční pomoc svých podporovatelů. Hrozí tak především, že se pomocí svých odnoží v provinciích zaměří na teroristické útoky jednak v zemích Blízkého východu a severní Afriky, ale daleko více v Evropě a USA ve snaze tyto země zastrašit. Ve druhé fázi pak proto bude následovat široká mezinárodní vojenská intervence do Jemenu, jež v konečném důsledku povede k definitivní porážce IS.

Podle druhého, pro IS optimistického scénáře se islamistům i přes ztrátu Mosulu a Rakky podaří za podpory stávajících bojovníků na území Sýrie a Iráku a ze všech provincií povolaných radikálních džihádistů udržet část svého stávajícího teritoria, včetně několika málo státních institucí. Pod vedením al-Bagdádího bude pak IS nadále vládnout na tomto kontrolovaném území a plnit některé politické, sociální, ekonomické, náboženské a bezpečnostní funkce státu. Následně se v první fázi pokusí získat zpět některá ztracená území v Iráku a Sýrii a bude se na nich snažit rozšířit svou moc a zajistit legitimitu vládnutí. Zároveň pomocí svých odnoží a ideologicky napojených teroristických skupin bude IS usilovat o rozšíření území ve svých provinciích, zejména v Libyi, na Sinaji, v Jemenu a Chorásánu, kde bude docházet jak k častým teroristickým útokům s cílem destabilizovat tyto země a ovládnout zde co největší část teritoria, tak k vojenským výpadům do okolních zemí. Současně s tím budou pokračovat teroristické útoky na území západních států, ale jejich intenzita bude menší; IS se zaměří spíše na budování a konsolidaci chalífátu než na ideologické odstrašování Evropy a USA.

Širokou mezinárodní koalici států, která by v druhé fázi uskutečnila potřebnou vojenskou intervenci s cílem definitivně porazit bojovníky IS, se zřejmě sestavit nepodaří. Důvodů bude více: neochota západních států poskytnout své vojáky pro pozemní operace, rozdílné zájmy velmocí, angažovanost a územní nároky Turecka v Sýrii, obava, že IS zatlačený do kouta by mohl ve větší míře nasadit chemické zbraně – a v neposlední řadě konkrétní rozpory mezi spojenci.

Právě tyto rozpory mohou představovat největší brzdu dalšího vojenského postupu proti IS. Vedle dlouhodobého negativního postoje Turecka vůči kurdským milicím YPG, představujícím efektivní vojenskou sílu v boji proti IS, oslabují koalici v Iráku také boje mezi samotnými Kurdy o vliv a moc v regionu. Zatím nejvážnější konflikt mezi stranami bojujícími proti IS se pak objevil minulý týden, kdy Spojené státy v reakci na chemický útok na syrské město Chán Šajchún, z něhož byl obviněn režim Bašára Asada podporovaný Ruskem, odpálily z vojenských lodí střely Tomahawk na syrskou leteckou základnu nedaleko Homsu. Rusko následně akci USA tvrdě odsoudilo jako porušení mezinárodního práva a pozastavilo dohodu o letech nad Sýrií.

Tento konflikt mezi USA a Ruskem hraje IS do karet; může zbrzdit vojenský postup spojenců, a oddálit tak porážku islamistů v Iráku a Sýrii. Není proto vyloučeno, že by se IS mohl nějakým tahem v budoucnu pokusit využít tuto kartu a vyvolat mezi spojenci další krizi.

Nicméně jak to u podobných scénářů budoucího vývoje bývá, vývoj reálný se většinou přesně nedrží žádného z nich, případně je jejich kombinací.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.