Článek
V posledních dvaceti letech píšete zároveň básně i romány. Jak se rozhodujete, který námět je zralý na román a který „jen“ na báseň?
Básně se mi dějí pořád. Každý den, od brzkého rána. A prózy už také píšu dlouho, takže jsem klidná – nějaký nápad přijde. Doposud to fungovalo. Stejně nelze náměty nijak popohánět nebo přivolávat.
Zpočátku jsem chtěla v románech zpracovávat zejména osudy své rodiny. Příbuzní z matčiny strany uprchli na sklonku druhé světové války z Východního Pruska, prošli Polskem i Českem do Saska a pak se přestěhovali dále do Durynska. Podobné příběhy byly pro mě o to přitažlivější, že se o nich v časech NDR nemluvilo. Oficiálně k žádnému útěku před sovětskou armádou nedošlo. Lidé by přece museli prchat před našimi nejbližšími spojenci a nejlepšími přáteli. Už jako dítě jsem se snažila poskládat si dohromady, co to asi bylo za útěk. Byť ani za zavřenými dveřmi naší domácnosti to se mnou nikdo neprobíral. Můj otec říkával, že bych tomu nerozuměla. A tak to bobtnalo a bobtnalo – až vznikl můj první román Expedice Gunnar-Lennefsen.
Dalším námětem pro mě bylo dlouhé otcovo věznění. Zatkli ho v roce 1946 jen proto, že byl členem CDU. V pouhých devatenácti byl odsouzen k pětadvaceti letům vězení a deset z nich si v Budyšíně skutečně odseděl. Ani tento druhý příběh mi jako dítěti nikdo moc nevyprávěl. Podrobnosti jsem se dozvěděla až jako dospělá – a vznikl z toho můj druhý román.
Kdo vám o těch věcech řekl jako první?
Měla jsem prababičku, s níž jsem do svých čtrnácti sdílela pokoj. Vyslechla jsem toho od ní spoustu, aniž bych si to uměla zařadit. Někdy se mnou mluvila v polospánku, pletla si mě s mou matkou, s níž po válce prchala… Část historek jsem tedy znala od ní – a zbytek jsem si musela dohledat a domyslet.
I za vaším nejslavnějším dílem stála životní zkušenost – cévní mozková příhoda, která vás postihla v roce 2002. Má pro vás román Neumřeš proto, že popisuje tak osobní příběh, zvláštní význam?
Má. Původně jsem o celé věci vlastně psát nechtěla. Dlouho jsem ani nevěděla, jestli se budu moct k psaní vrátit. Trpěla jsem afázií, zcela jsem přišla o řeč. Až po třech čtyřech letech jsem si uvědomila, že sice všechno nebude jako dřív, ale že to nějak půjde. Napsala jsem tehdy o své nemoci asi třicet stránek dlouhou zprávu, strčila ji do šuplíku a chystala se ji tam pohřbít. Aby to jednoduše bylo pryč.
Pak jsem ten text ale poslala kamarádce. Řekla mi, ať z toho udělám román, v němž hrdinka zápasí s vlastní pamětí, zpětně odkrývá svůj příběh, až si nakonec vzpomene, jak k osudné příhodě došlo. A přesně tak jsem tu knihu vystavěla.
V původní zprávě byly všechny osobní údaje, odpovídal počet dětí i povolání. Spolu s nakladatelstvím jsme přemýšleli, zda a jak to máme změnit. Jestli máme hrdince přiřknout méně potomků a jinou práci. Ale nějak to nešlo. Příběh mi byl příliš blízký a špatně by se mi vyprávěl. Až postupně během psaní se ode mě hrdinka románu odpoutala. Vše, co se týká nemoci, rehabilitace či opětovného učení řeči, vychází z mých vzpomínek, zbytek je ve finále spíše fikce. Jestli to zafunguje, jsem netušila.
Odezva byla velká, za román jste obdržela Německou knižní cenu a jde mimo jiné o jedinou vaši knihu, která byla přeložena do češtiny…
Byla to doba, v níž vycházelo hodně podobných knih. Většinou ale byly plné děsu a smutku. Můj román je jiný. Při psaní jsem už za sebou měla dlouhou rekonvalescenci, takže jsem se za vším mohla ohlédnout uvolněněji, dokonce s humorem.
Když si na tu dobu vzpomenete – co pro vás bylo nejtěžší? Ztráta řeči, obavy z budoucnosti, tělesné obtíže?
Zpočátku jsem dostávala psychofarmaka. Byla jsem jako obalená ve vatě, řadu věcí jsem nevnímala. Nikdy jsem si třeba nepoložila otázku, proč se to muselo stát zrovna mně. Nevědomky jsem se svým stavem docela dobře zacházela. Brala jsem ho jako skutečnost, s níž se budu muset nějak srovnat. Poté, co jsem ztratila řeč, jsem se celkem snadno rozloučila i s psaním. Byla to pro mě uzavřená kapitola…
Kathrin Schmidtová
Mnohem bolestněji než jazyková omezení jsem prožívala ta tělesná. Věděla jsem, že v hlavě mi ještě něco zůstalo. Některé věci jsem mohla v jednoduchých větách napsat do počítače, psaní mi ostatně ze začátku šlo lépe než mluvení. Ale byla jsem – a dodnes částečně jsem – jednostranně ochrnutá. Můžu psát jen levou rukou, byť si toho dnes už nikdo nevšimne. K fyzickým aktivitám jsem navíc vždy měla velmi rozporuplný vztah a musela jsem se při fyzioterapii pořádně přemáhat. Ale opravdu jsem makala a zlepšovala se. Když mě propouštěli z nemocnice, lékařka mi řekla, že pravou rukou už nikdy nepohnu. Řekla jsem si: To teprve uvidíme! A teď už to nějak jde.
Je pozoruhodné, že ve vás ztráta řeči, vašeho profesního nástroje, nevyvolala paniku…
Jsem s tím, jak jsem se s nemocí dokázala vyrovnat, spokojená. Na nikoho jsem to neházela, nezoufala si. Nejsem věřící, takže nevím, komu přesně mám být za to vděčná, ale zkrátka jsem. Je to zvláštní pocit. Měla jsem také velkou podporu ze strany rodiny. Manžel se postaral o všechny věci, které jsem nebyla schopna zařídit sama. Okamžitě mě třeba nechal přeložit z interny na oddělení pro lidi po mrtvici, kde se mnou cvičili. Takhle dopředu bych v tu dobu nedohlédla…
Kromě nemoci je důležitým tématem románu Neumřeš i dalších vašich knih historie NDR. Proč si myslíte, že bychom se k této době měli vracet?
Nevím, jestli bychom měli. Pro mladé lidi už to vůbec není důležité. Ale ve své době jsem byla minulým režimem hluboce ovlivněná a nedovedu si zpětně představit svět jinak než prizmatem této zkušenosti. Zkrátka jsem v té zemi vyrostla. A dnešním věcem se můžu přiblížit jen tak, že se vracím do minulosti a snažím se hledat souvislosti.
Vysvětlím to na jednoduchém příkladu: My jsme jako děti vyrůstali v kolektivu. Bylo pro nás důležité, aby skupina fungovala jako celek. Byli jsme zvyklí upozaďovat své vlastní zájmy ve prospěch ostatních. Tak to bylo od první třídy až do konce studia. Dnes to funguje úplně jinak. Každý je odkázaný jen sám na sebe. Všímám si toho u svých dětí. Jsou velmi soustředěné na sebe, přestože jsem je tak nevychovávala. Přijde mi zajímavé, že já mám tendenci se krotit, zatímco mladá generace se dere do popředí. Nevadí mi to. Jen mě baví pozorovat, jak mohou být lidé jiní a jaké to má následky. Dnešní osamocenost a individualismus je cosi úplně jiného než to, co jsme poznali my.
Řekla byste, že v nových spolkových zemích něco z té mentality přežilo a že stále ještě existují dvě různá Německa?
Každopádně jsou to dvě odlišné země, co se týká jejich reprezentace. Východoněmecká elita byla do značné míry vypuzena a nahrazena západoněmeckou. A dodnes platí, že se východní Němci v nejvyšších společenských patrech prakticky nevyskytují. I ve státní správě jsou určité pozice téměř výlučně obsazeny západními Němci. Přirozeně to vede k tomu, že se lidé, kteří přijdou na východě na úřady se svými každodenními starostmi, nesetkají s pochopením. Ani pochopeni být nemůžou, mají za sebou zcela jinou socializaci než ti, kteří mají jejich záležitosti řešit. Myslím, že je to velký problém.
Žijete v Berlíně, kde lze německé srůstání sledovat z první ruky. S jakými pocity pozorujete proměnu tohoto města za posledních třicet let?
Momentálně jsem hlavně znechucená nárůstem cen nájmů a bydlení obecně. To, že si dnes mladý člověk v Berlíně nemůže dovolit pronajmout byt, by pro mě bylo dříve nepředstavitelné. Hrozná mi přijde i gentrifikace, to, co se stalo z Prenzlauer Bergu. Dříve v té čtvrti žili mladí i staří a za doby NDR i intelektuálové a umělci. Žili skutečně pohromadě. To je vše pryč. Přistěhovali se lidé ze západu, kteří měli peníze, aby si tam koupili byty a zrekonstruovali je. Vůbec nic proti nim nemám. Možná bych bývala přišla stejnou cestou, kdybych na to měla. Ale vyhánění původních obyvatel a jejich vytlačování na okraj mi přijde hrozné.
Co s tím?
Nevím, v současném systému žádnou cestu ke změně nevidím. Politika by se musela zcela obrnit proti zájmu peněz. To v dnešním Německu není možné. Politici to zkrátka nechtějí.
Existují další témata, která vás fascinují a chtěla byste je zpracovat?
Momentálně mě nejvíc zajímá problematika původu – snažím se ji zpracovat i ve svém chystaném románu. Nejen původ lidí mé generace, ale i těch mladších. Pro ně už není rozhodující, jestli jsou z východu nebo západu, ale mnohem víc řeší, proč vypadají jako Asiati nebo mluví urdsky. Zajímá mě, odkud pocházíme a jak se to promítá do našeho pozdějšího života.
