Loučení jednoho mudrce. Petr Zídek nad knihou Stanislava Komárka

Šíří svých zájmů připomíná Komárek spíš učence z doby osvícenství než dnešního profesora Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Wikipedie jej charakterizuje jako biologa, filosofa, spisovatele, autora esejů, básníka, romanopisce, etologa, antropologa a historika biologie. A tento výčet je ještě redukovaný. Za posledních dvacet let vydal Komárek téměř čtyři desítky knih, z nichž asi polovina jsou soubory novinových článků různých žánrů. To je i případ Zápisků z pozdní doby, kde najdeme texty z let 2014 až 2017.

S tím kontrastuje Komárkova absence na trhu vědeckých prací: databáze Scopus a Web of Science neevidují žádný jeho článek publikovaný v nějakém recenzovaném časopise, takže podle současných pravidel by se na své fakultě nemohl ani habilitovat.

Komárkovy novinové sloupky prokazují téměř bezbřehou erudici v řadě oborů. Přestože pravidelné psaní do deníku tlačí ke komentování aktuálních problémů, Komárka nechává „pěna dní“ lhostejným a soustředí se na reflexi hlubších trendů, posunů a fenoménů. Efemérnosti jako pády vlád ho nezajímají, věnuje se třeba srovnání lidské společnosti s termitištěm nebo významu ochlupení.

Komárek není jen hluboce sečtělý, ale také velmi zcestovalý. Jeho „zápisky“ ze zemí jako Čína, Indie, Madagaskar nebo Turecko, které mnohdy propátrával opakovaně, jsou skutečnými eseji učence na cestách: autor si všímá přírodních zajímavostí, podnebí, flóry a fauny či organizace lidské společnosti. Komárek tady často zůstává sympaticky v rovině návštěvníka, který se cizokrajnému prostředí snaží přiblížit, aniž by mu nutně musel zcela porozumět. Například svůj cestopis z Turkestánu z roku 2017 uzavírá těmito slovy: „Když jsem se vracel z první čínské cesty, myslel jsem, že Číně jakž takž rozumím, při návratu z té šesté mne tento dojem již opustil. Čínu nelze pochopit – jenom se s ní sžít…“

Při pravidelném psaní sloupků i jiných novinových textů se nelze vyhnout opakování. V Zápiscích z pozdní doby vystupují do popředí dvě témata, k nimž se autor vrací, a která tedy zřejmě považuje za důležitá.

Prvním je „vymírání Evropy“. Podle Komárka jsme plození dětí stejně jako výrobu mobilů či oceli „outsourcovali“ do chudých zemí. „V Čadu či Súdánu to za nás dokonce nedělají ani za dumpingové ceny, ale zcela zadarmo.“ Děti nám pak posílají v podobě přistěhovalců. „Je jen otázkou času, kdy muslimské obyvatelstvo v Evropě přeroste dnešní postkřesťanskou většinu,“ píše Komárek.

V této citlivé otázce jako by ale hodil za hlavu všechnu uměřenost. Není pravda, jak tvrdil, že Německo je spolu s Rakouskem a Českem z evropských států „na špičce vymírání“. Sloupek je datovaný rokem 2014, kdy byly k dispozici údaje Světové banky k roku 2012. Podle nich byly jmenované tři země v úhrnné plodnosti sice pod průměrem EU, ale nikoli nejhorší (Česko 1,45; Německo 1,41; Rakousko 1,44 dítěte na ženu; unijní průměr byl 1,53). Hůře na tom byly v roce 2012 – stejně jako dnes – jižní státy Unie: Malta, Španělsko a Itálie, kde se úhrnná plodnost v současnosti (údaje z roku 2018) pohybuje mezi 1,23–1,29 dítěte na ženu. Česko má nyní dokonce šestou nejvyšší úhrnnou plodnost v EU a Německo je zhruba na úrovni evropského průměru, který aktuálně činí 1,54 dítěte ženu.

Stejně tak je pochybná i autorova teze, že „relativně slušná natalita Francie a Švédska je podmíněna naturalizovanými muslimy“. Příslušná data to nepotvrzují – plodnost žen narozených v zahraničí je sice v obou těchto zemích o něco vyšší, ale ne tak, aby to mělo statisticky významný dopad.

Komárek také opomíjí fakt, že i muslimské země procházejí demografickým přechodem, plodnost tam dlouhodobě klesá: kolem koeficientu 2,1 dítěte na ženu, který zaručuje jen přirozenou reprodukci populace, se dnes nalézá Turecko (2,07), Írán (2,14), Tunisko (2,20), Libye (2,24) i další muslimské státy, včetně toho nejlidnatějšího – Indonésie (2,31).

Komárkovo tvrzení, že je jen otázkou času, kdy budou v Evropě dominovat muslimové, je neudržitelné, protože onen „čas“ znamená celá staletí, u nichž nemůžeme tušit, jaké události a fenomény demografický vývoj ovlivní.

Druhou až obsesivně opakovanou Komárkovou tezí je přirovnávání dnešní Evropské unie k Sovětskému svazu. Evropa se prý „fatálně začíná podobat brežněvovskému impériu“. Tuto podobnost vidí Komárek v tom, že se jedná „o velké etnicky různorodé impérium, byrokraticky spravované, s obrovskou inercií“, které se „věnuje bizarně detailnímu řešení marginálních problémů, už proto, že na ty centrální si prostě netroufne a přechází je mlčením“. Podobně jako SSSR i dnešní Evropa dle Komárka „omezuje konkurenci“.

Tyto paralely ovšem nepůsobí úplně přesvědčivě. Zrovna konkurenci EU zřízením společného trhu neomezila, ale naopak zcela bezprecedentně rozšířila. Stanislav Komárek je velmi inteligentní, takže ví, že „je vždycky důležité, zda při srovnávání dvou jevů mezi sebou položíme důraz na rozdíly, nebo na podobnosti“. Není ovšem zcela jasné, proč v případě EU a SSSR staví právě na podobnostech, když se rozdíly jeví mnohem důležitější.

Z jistých vyjádření by se dalo usuzovat, že patří k těm staromilcům patriarchálního rázu, kteří odmítají novoty: například v jednom textu označil genderová studia za „jakousi moderní analogii lysenkismu“ a pravidelně se naváží do „politické korektnosti“, která prý ochromila diskusi o řadě témat – zejména o těch, o nichž on sám tak často a „nekorektně“ píše.

Ve sloupku na rozloučenou odůvodňuje Komárek svůj odchod z médií takto: „Sluší se, aby člověk dělal za dětství bábovičky, za mlada sledoval řekněme etologii mravenců, v úplné dospělosti se zajímal o záležitosti obce a na stáří myslel na duši a její spásu, ať si pod tím už představuje cokoli.“ Po vzoru východních mudrců tenduje Komárek ke klidnému sjednocení protikladů a spočinutí v nirváně. Diskuse v podobě střetu a prosazování různých pravd je mu cizí, ostatně své sloupky přirovnává ke kázání. A o kázáních se nediskutuje, v nich posvěcená autorita sděluje lidu schválené pravdy, které ovšem mívají občas povahu bludů.

Bez Komárkových pravidelných sloupků bude český tisk chudší. Autorů, kteří by byli inspirativní, byť se mýlí, mnoho není. Jak se ale ukázalo v posledních měsících, rozhovory novinářům bude poskytovat i nadále, stejně jako psát eseje – buďme za to rádi.

Autor je novinář a historik.