Loïc Wacquant o Pierru Bourdieuovi: Pokud je tohle sociologie…

Jednoho šedého večera v listopadu 1980 na École Polytechnique. Měl tam přednášku „k otázkám politiky“. Připadala mi náročná a těžko pochopitelná. Na ni pak navázala neformální debata v kavárně, která se protáhla až do časných ranních hodin. Tam Bourdieu, s bravurou chirurga, pitval vztah mezi francouzskou politikou a společností, a to v předvečer voleb v roce 1981, které pak vyhrál Mitterand. Fascinovaně jsem poslouchal a říkal si: „Pokud je tohle sociologie, tak to chci dělat.“

Bourdieu byl encyklopedickým sociologem. Napsal třicet knih a téměř čtyři sta článků zabývajících se různými tématy od příbuzenství venkovských komunit přes školství, sociální třídy, kulturu a intelektuály po vědu, právo a náboženství, maskulinní nadvládu, ekonomii či stát – a seznam by mohl pokračovat dál. Ale pod povrchem tohoto matoucího množství empirických témat se nachází nevelké množství principů a konceptů, které dávají jeho dílu pozoruhodnou jednotu a koherenci.

Bourdieu rozvíjel vědu o lidském jednání, která poskytuje materiál pro kritiku nadvlády ve všech jejích formách: třídní, etnické, sexuální, národnostní, byrokratické atd. Tato věda je antidualistická, agonistická a reflexivní. Antidualistická, neboť se vyhýbá antinomiím klasické filosofie a sociologie, jako např. mezi tělem a myslí, individuálním a kolektivním, materiálním a symbolickým, a propojuje interpretaci (pátrající po důvodech) s vysvětlením (odhalujícím příčiny), podobně jako propojuje mikro a makro úrovně analýzy. Tato sociologie je agonistická, neboť předpokládá, že ve všech sociálních světech, i v těch na první pohled mírumilovných, jako jsou rodina nebo umění, probíhají mnohastranné a nekonečné boje. A nakonec se Bourdieuova sociologie odchyluje od ostatních – včetně otců zakladatelů, jako byli Marx, Durkheim či Weber – v tom, že je reflexivní: sociologové musí, imperativně, otáčet nástroje svého řemesla na sebe samotné a snažit se redukovat vliv sociálních determinantů, které je zatěžují jakožto společenské aktéry.

Podle Bourdieuho existují dvě formy jednání: vtělené a institucionalizované, sedimentované v tělech a konkretizované ve věcech. Na jedné straně se jednání subjektivizuje tím, že se ukládá v individuálních tělech jako kategorie vnímání a rozumění, resp. jako škála trvalých dispozic, které nazýval habitus. Na druhé straně se jednání objektivizuje pod pláštíkem distribuce vzácných statků, které Bourdieu nazývá kapitály, v rámci mikrokosmů obdařených specifickými logikami fungování – těmto pak říkal pole (politické, právní, umělecké atd.).

Programem Bourdieuovy sociologie je objasňovat dialektiku historie, která je tvořena vzájemnou souhrou mezi habitem a polem, dispozicí a pozicí, čímž nás přivádí k jádru tajemství společenského řádu. Bourdieu předpokládal, že mentální struktury (habitus) a sociální struktury (pole) si vzájemně odpovídají a korespondují, neboť jsou spojeny genetickým a rekurzivním vztahem: společnost formuje dispozice, způsoby života, cítění a myšlení typické pro nějakou třídu osob; jejich jednání je pak těmito dispozicemi směřováno, čímž tito stejní lidé zpětně formují společnost.

K tomu je nutné přidat klíčovou myšlenku plurality a vzájemné převoditelnosti jednotlivých druhů kapitálu. V soudobých společnostech nevyplývají nerovnosti jen z ekonomického kapitálu (bohatství, mzda), nýbrž také z kulturního kapitálu (výsledek vzdělávacího sys tému), ze sociálního kapitálu (využitelné sociální vztahy) a symbolického kapitálu (prestiž a uznání). Všechno to zamíchejte dohromady a máte recept pro flexibilní a agonistickou sociologii schopnou sledovat materiální a symbolické boje, prostřednictvím nichž si my sami vytváříme svou historii.

Ve skutečnosti se Bourdieuova angažovanost datuje už k době alžírské krize v letech 1955–1962, kterou zažehlo národní povstání proti francouzské správě. Jako čerstvý absolvent École normale supérieure konvertoval od filosofie k antropologii, čili od čisté reflexe k empirickému výzkumu, jednak aby zmírnil emocionální šok z té příšerné války, a také aby rozvinul analytický pohled na proces dekolonizace, kvůli němuž se zhroutila Čtvrtá francouzská republika.

Být sociálním vědcem bylo pro Bourdieua způsob, jak přispívat k veřejným debatám. Jeho stěžejní díla se všechna snaží vypořádat s hlavními dobovými sociopolitickými otázkami. Co se průběhem času měnilo, byl způsob, jakým se jeho občanské závazky projevovaly. Zprvu byl plně ponořen do vědecké práce, teprve později a postupně vycházel se svými názory před širokou veřejnost.

Došlo k tomu ze dvou důvodů. Zaprvé se změnil Bourdieu sám: zestárl, nabyl vědeckou autoritu a lépe pochopil fungování politických a mediálních světů, a tudíž získal lepší schopnost v nich vyvolat odezvu. A zadruhé se změnil i svět sám: v devadesátých letech přišla diktatura trhu, jež začala přímo ohrožovat kolektivní výdobytky demokratických bojů, a intervence se tak stala společenskou povinností. Co však zůstalo konstantní, byla Bourdieuova obrovská vášeň pro výzkum a jeho oddanost vědě, kterou zuby nehty bránil jak před zásahy „žurnalistické filosofie“, tak před iracionalismem takzvaných postmodernistů.

Umožňuje nám spatřit Bourdieua jako učitele v praxi, který hledá svůj vlastní přístup ke státu, u něhož jsme nabyli zdání takové všednosti, že si už ani neuvědomujeme způsoby, jakými této „neviditelnosti“ dosáhl. Hledá ho tím, že nám vysvětluje, jakým způsobem se snaží ke státu přiblížit, že ukazuje na nástrahy, jimž se snaží vyhnout, že odhaluje svou nešikovnost a chyby, své pochybnosti a dokonce i svůj strach. Tím vším nás Bourdieu zve do své sociologické laboratoře.

Co se týče obsahu, znovuoživuje teorii státu, když jej charakterizuje jako „centrální banku symbolického kapitálu“. Stát je podle něj aktér, který si monopolizuje nárok na užití nejen fyzického násilí prostřednictvím policie a armády (jak před sto lety formuloval Max Weber), ale také na užití symbolického násilí. Symbolické násilí je schopnost vštěpovat kategorie a přisuzovat identity zejména prostřednictvím školského systému a práva. Má tedy moc nad pravdivostí světa.

Stát je podle Bourdieua na jedné straně „strojem“, prostřednictvím něhož ti, kteří tvoří a ovládají jeho páčky, odklánějí „to univerzální“ ve svůj vlastní prospěch, a na straně druhé je možným nástrojem pro pokrok a rozvoj v oblasti „toho univerzálního“, a tím i pro prosazení spravedlnosti.

V knize O státu najdete drahocenné nástroje pro lepší pochopení rizik, jakož i významu politických bojů způsobených hospodářskou krizí, která otřásá současným světem. Připomíná nám, že to jsou státy, kdo tvoří trhy, a proto jim státy mohou vládnout, ovšem pod podmínkou, že ti, kdo stojí v jejich čele, mají politickou vůli tak činit. Bourdieu chápe zdánlivě vědecká prohlášení, do kterých se stávající ekonomický řád halí, jako řadu „státních převratů“, které nestojí na ničem jiném než na kolektivní víře v jejich platnost, kterou dobrovolně přijímají ti, kdo jí jsou podřízeni (počínaje mainstreamovými médii).

Zde by bylo prospěšné si znovu přečíst kapitolu Prohlášení k podpoře odporu vůči neoliberální invazi z Bourdieuovy krátké knihy Opětovaná palba (Contre-feux, 1998), ve které autor napadá to, co nazývá „tietmeyerovské myšlení“ (Hans Tietmeyer byl prezidentem Deutsche Bundesbank a hlavním mluvčím jednotné evropské ekonomiky – pozn. red.), jež prezentuje diktaturu finančního kapitálu jako nevyhnutelnou, byť je tato ve skutečnosti arbitrární a přetrvává pouze díky dobrovolnému otroctví politických vůdců.