Literatura a tichá ideologie dneška. Esej Romana Polácha

Přihlášené příspěvky se tematicky zhruba z poloviny týkaly individuálních existenciálních lidských zkušeností, drtivých i více či méně znejišťujících setkání s mezní situací, která nás jednou provždy vrhne doprostřed života, kdy si uvědomíme vlastní tragický podíl na existenci, kdy najednou stojíme uprostřed světa nazí. Nejčastěji šlo o setkání se smrtí druhého, uvědomění si vlastní smrtelnosti, křehkosti života či o rozchod s blízkým člověkem, se kterým jste měli do té chvíle jistotu, že je svět takzvaně v pořádku, a najednou – není.

Druhá polovina příspěvků zpracovávala aktuální témata, jež se dotýkají nejen individua, ale společnosti obecně. Ekonomická krize, environmentální problémy či problematika kulturních válek přinášejí existencialitu takzvaně z druhé strany, neboť nejsme rozrušováni zevnitř, ale zvnějšku.

Estetická úroveň příspěvků se samozřejmě lišila, ale to teď není důležité – vypovídající je ona obecná potřeba podělit se o svou individuální existenciální zkušenost se světem formou básně.

Dokonce i těch několik přihlášených textů, které byly jakoby zavinuté do sebe, které prověřovaly možnosti a mohutnost jazyka, které se o svět zdánlivě nezajímaly, byly vlastně rovněž reflexí toho, nakolik náš jazyk unese realitu, nakolik ji skrze jazyk lze pojmenovat a možná i poznat. Tyto básně tak nebyly ve výsledku o nic méně vázané na svět než ty ryze existenciální.

Jistě by se tato má zkušenost dala zabalit do tvrzení, že kontakt se světem je vlastně konvenční básnické téma. A dále bychom mohli namítnout, že se to všechno týká hlavně takzvaně vysokého umění a že podobná témata nejsou přenositelná například do současné populární kultury.

Jenže když se podíváme třeba na právě populární píseň Falešný od rapera, který si říká Sensey, narazíme na čistě existenciální téma: „Realita versus iluze. (…) Ale já miluju svůj svět, i když to možná není real svět.“ Sensey tu zažívá „mezní“ deziluzi z nejbližších přátel („Myslel jsem si, že mám kámoše, ale jsem sám.“), aby následně utekl do světa drog: „V poslední době kámoši jedou kokain, doufám, že ti nevadí, lásko, že jsem high, doufám, že ti nevadí, že jsem pár dní nespal.“

V tomto nejsoučasnějším domácím rapu můžeme spatřit téma, jímž se nejtřaskavěji zabývali Schopenhauer a Nietzsche – téma nepoznatelnosti světa, deziluze z iracionální skutečnosti, která nás drtí, z povrchnosti společnosti a útěk do umění i umělých dionýsovských, opojných a divokých rájů.

Puzením neustále reflektovat vlastní existenciální klopýtání životem zjevně není nasycena pouze „vysoká“ literatura v podobě poezie, ale právě i současný český a slovenský rap zažívající vlnu jakési „nové upřímnosti“. Ta navíc nevychází jen ze subkulturní značky a nezbytných žánrových propriet. Objevují se zde mimo onu existencialitu témata například feministická či texty upozorňující na sexismus v rapu nebo značný vliv raperů na mladé lidi.

V hudebním žánru, který byl dlouho nejen ve své středoproudé podobě vnímán vedle bezduchého a volnočasového popu jako prostor, kde se maximálně navzájem kdosi vydissuje a co žádnou „nadhodnotu“ nepřináší, se ona velmi zajímavá proměna udála díky internetu. Žánr rapu se rozšířil a diverzifikoval, vstoupili do něj lidé jako Arleta nebo Luisa – podobně jako mnohé fascinují společensky a zároveň intimně nesmlouvavé, přímé, básnické texty, jež přinesla do elektronické hudby Katarzia.

Tento „existenciální obrat“ v rapu (a ona současná široká potřeba v poezii) připomíná jednak expresionistický obrat do sebe po první světové válce, jednak negaci poetismu, která se udála na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. V obou případech šlo o dobu, kdy byl člověk existenciálně otřesen (hrůzami velké války, respektive velkou hospodářskou krizí) a kdy vzniklo jakési ideové vakuum.

V první světové válce proti sobě bojovali ideologičtí hegemoni, aby vytvořili jeden z největších světových masakrů (jenž je reflektován iracionální estetikou dadaismu a expresionismu), a následně se novým ideologickým hegemonem stala na východě triumfující rudá revoluce. Na konci dvacátých let se potom rozpouští iluze o možném liberálním blahobytu a stupňují se tendence k radikálnímu vypořádání se s kapitalismem.

V době, kdy dochází v kolektivním myšlení k reflexi toho, že kapitalistická ideologie není samospasitelná, se člověk buď dává celý kolektivu se silným vůdcem, jenž slibuje nové uspořádání světa (v Německu nastupuje Hitler, Stalin střídá Lenina), nebo se naopak obrací dovnitř a zkoumá existenciální šev, který se v nové situaci otevírá.

Potvrzením tohoto tvrzení budiž například další ortenovsko-bednářovská existenciální vlna, která probíhá po roce 1938, a také vlna současná, jež je připravena reflektovat svět i díky událostem a diskusím v literatuře, které se udály za posledních třicet let, a jež se rozděluje na ony zvnitřňující, či naopak angažované tendence.

Záhy po roce 1989 se čeští spisovatelé v souladu s historickou logikou odvrátili od angažované literatury, která byla zneužita nejprve stalinismem a poté normalizací, k literatuře „zvnitřnění“. Nastává návrat k Bohuslavu Reynkovi a katolickým autorům, k Janu Skácelovi a Oldřichu Mikuláškovi, vrací se v plné síle dědictví surrealismu a pokračuje nesmlouvavá vlna undergroundu.

V roce 1990 vychází článek Šimona Formánka O permanentním národním obrození v českých dějinách a o dva roky později přebírá takřka doslova Formánkovu argumentaci Jiří Kratochvil ve stati Obnovení chaosu v české literatuře.

Formánek i Kratochvil poukazují na dlouhodobou sevřenost české literatury v úkolech, které ji historicky obklopovaly: od „národních povinností“ za obrození přes stalinistické budovatelství, osmašedesátkové naděje nejrůznějších spisovatelských organizací až po normalizační zneužití literatury. Zdůrazňují, že má soudobá literatura konečně šanci na osamostatnění a obrat k tomu, co je jí nejvlastnější – na obrat sama k sobě, i když to bude mít třeba za důsledek solipsismus.

Tato situace spisovatele logicky odvedla od společenských problémů k existenciálním záležitostem nitra, do kuchyňských zákoutí a společně obývaných pokojů, či k postmodernistické nezávazné hravosti.

Na pozadí tohoto ústupu a naopak při nástupu komerčního čtiva a komerčních televizí, tedy při velice tichém nástupu (neo)liberální kulturní hegemonické ideologie, se následně začínají objevovat články o krizi literatury, o hledání takzvaného velkého románu nebo velkého kritika, pořádají se nejrůznější ankety, spisovatelé o své pozici ve společnosti diskutují na legendárních Bítovech, či dokonce pořádají konference, kde debatují o vlastním znicotnění.

Přelom nastává až po roce 2007, kdy po divokých diskusích o modernistické literatuře a krizi literární kritiky přichází ještě divočejší diskuse o takzvané angažované literatuře.

Long story short: v těchto sporech vyčítali zástupci angažovanosti oné „solipsistické“ větvi, že zapomněla na společnost, že se literatura uzavřela sama do sebe a že nemá co nabídnout lidem, na které doléhá finanční krize a kterým pravicová vláda utahuje opasky, namísto aby zasáhla proti nadnárodním gigantům.

Argumentačním materiálem druhé strany byl zejména strach z nástupu nového totalitarismu, angažovanost byla ztotožňována s normalizačními a stalinistickými diskurzy a nemalou roli sehrál rovněž osobní resentiment.

Paradoxem je, že východisko z této diskuse je veskrze dialektické – svou důležitost má jak konkrétní sociálněpolitická angažovanost a zájem literatury o nejsoučasnější společenské problémy, tak tvorba obrácená k individuu, jež společenské problémy ignoruje, protože zároveň platí, že každý jednotlivý pohled spisovatele a člověka obecně na svět je rozšířením emancipačního lidského potenciálu, intersubjektivní zprávou o světě.

Rozdělovat literaturu na angažovanou a solipsistní je nesmyslné, neboť člověk je nejenom tvorem společenským, ale rovněž suverénní individualitou. Oba přístupy ke světu jsou pro literaturu relevantní.

Každý politický systém má svou ideologii, své vidění světa. Fašisty vězněný Antonio Gramsci poukázal ve své době na to, že každý politický hegemon má rovněž svou hegemonní kulturní politiku.

Uveďme si extrémní příklad: nacisté zavedli pojem Entartete Kunst, „zvrhlé umění“, u stalinistů se pak mluvilo o trockismu nebo dekadenci. Moderní umění svou svobodou, otevřeností a mnohovýznamovostí nevyhovovalo těmto uzavřeným totalitaristickým ideologiím, které preferovaly takzvané lidové umění s jeho přehledností, nekomplikovaností a napojením na národní mýtus i pospolitost oproti individualizaci.

Systém po roce 1989 naopak – v euforii z „konce dějin“ – v kultuře i ve společnosti negoval angažovanost jako totalitaristický přežitek. Angažovanost se ovšem postupem času zase zcela organicky začlenila zpět do české literatury a postupně se objevila generace, která vkládá do své tvorby konkrétní sociálněpolitická témata, ale zároveň je dokáže esteticky zpracovat (za všechny Jan Škrob či na Slovensku Michal Tallo).

Na pozadí finanční, uprchlické a environmentální krize, kulturních válek, pandemie a konečně tváří v tvář válce na Ukrajině se postupně proměňuje nejen literární, ale celospolečenský diskurz a dochází k odhalování zastaralé kulturní (neo)liberální hegemonie.

Francis Fukuyama, Jiří Kratochvil či Václav Bělohradský, hlavní postavy světového a domácího myšlení, které bylo po roce 1989 založeno na postmodernismu, příznačně revidují svá východiska ve prospěch zájmu o společnost a dějinnou historickou logiku, zatímco myšlení a estetiku postmoderny nahrazuje takzvaná metamoderna, která sice využívá postmoderních postupů, ale zároveň se angažovaným způsobem podílí na společenském chodu.

Většina účastníků diskusí o angažovanosti tedy postupem času snad pochopila, že termín ideologie nekoreluje pouze s totalitaristickým uchopením světa, ale že existuje i (neo)liberální ideologie, která je jen oproti oněm uřvaným totalitarismům tišší a principiálně funguje na nenápadném, zdánlivě přirozeném zpeněžení našich životů, na neustálém růstu výkonu, dalším a dalším hromadění prostředků a destruktivním drancování přírodních zdrojů.

Filosofové Gilles Deleuze a Félix Guattari anebo kulturní kritik Mark Fisher poukazovali ve svých knihách na probíhající historicky bezprecedentní nárůst psychických nemocí a spojovali tuto „pandemii“ s výše zmíněnými nároky kapitalistických ideologémat na člověka uprostřed tržní společnosti.

K tomuto drtivému nárokovému tlaku se postupně za posledních deset let přidávají další krize, které člověka zákonitě existenciálně znejišťují. Rozevírají se nůžky nejen sociální, ale i existenciální. A opět se ocitáme v situaci ideologického vakua, kdy se znovu objevují výrazní populističtí vůdci a na síle nabývají teze o alternativním uspořádání společnosti a kdy člověk v úzkosti společenské i niterné „expresivně“ reflektuje stav světa.

Revue Prostor například vydala sborník básnických textů Pandezie, v němž na osmdesát autorů nejrůznějšími způsoby reflektuje své prožívání pandemie covidu. Na začátku konfliktu na Ukrajině pak virtuální prostor zaplnily nejrůznější básnické a prozaické reflexe války i od těch „nejsolipsistnějších“ autorů.

Je logické, že má ono „nemocné“ či minimálně dlouhodobě traumatizované kolektivní vědomí nutkavou potřebu reflektovat a sublimovat svou úzkost nejrůznějšími kanály – netýká se to tedy pouze takzvaného vysokého umění, tato celosvětová krize zasahuje rovněž populární žánry a konečně i celou společnost, pro kterou beletrie a překvapivě také poezie nabývají na relevantnosti.

Immanuel Kant, jenž je mnohými pokládán za filosofa individua a otce lartpourlartismu, napsal: „Člověk opuštěný na pustém ostrově by sám pro sebe nevyzdobil ani svou chatrč, ani sebe, nebo by nevyhledával květiny, tím méně je pěstoval, aby se jimi ozdobil; nýbrž jen ve společnosti si uvědomí, že není pouze člověk, ale že je také svého druhu zjemnělý člověk…“

Podobně je vnímán Arthur Schopenhauer, filosof titánského subjektového solipsismu a negativního humanismu, nicméně i ten napsal, že solipsismus je chiméra a že důsledného solipsistu najdeme pouze v blázinci.

Literatura je především velmi zvláštní, estetizovanou formou komunikace, kdy my jako výsostné individuum sdělujeme druhému, jak jedinečně a zároveň coby individuum žijící ve společnosti vidíme svět. O to podstatnější je naše sdělení onomu druhému ve chvílích, jaké prožíváme dnes, kdy se opět hroutí představa o konci dějin, spáse ve formě kapitalismu a kdy se naopak musíme bránit totalitarismům, které do nás každodenně vrážejí ve chvílích, kdy je luxusem udělat větší nákup.

O to důležitější je na pozadí děsivé tichosti dnešní ideologie, která se neumí vypořádat sama se sebou, aby literatura obecně reflektovala to nejniternější v nás ruku v ruce s reflexí problémů, které potkávají naši společnost a naši civilizaci.