Článek
Z kumbálu bylo nedaleko do výčepu, proto se jako občerstvení podávalo plzeňské pivo. Spisovatel Eduard Bass si otřel pěnu ze rtů a jako první začal vyprávět o Kuklovi. „Bohémské náklonnosti učinily z něho velkého znalce noční Prahy i pražské spodiny,“ pronesl, „ale nekritický obdiv pro romantiku Eugena Suea svedl Kuklu ke zkreslování a povrchnímu zveličování, jímž se jeho ne dosti silný talent ke své škodě odchýlil od krásné tradice pražské drobnokresby Nerudovy.“
„Jak se ty jeho bohémské náklonnosti projevovaly?“ zeptal se redaktor Salonu a o slovo se přihlásil Josef Vejvara, Kuklův kolega lokálkář z Národních listů.
„Kódl, jak jsme v naší hantýrce říkali Kuklovi, předčil všechny své kolegy neobyčejnou odvahou. Nikdo neměl tolik kuráže k napsání nejnesmyslnějších vymyšleností jako Kódl… O půlnoci, když se kolegové lokálkáři po navštívení posledních stanic (policejních strážnic ve Štěpánské ulici a na Havlíčkově náměstí) odebrali domů, Kukla šel na studie spodní Prahy, do místností nekalé pověsti požívajících a zdržel se až do jitra. Pak tři hodinky spal v Garni, kde měl celoročně pokoj k disposici. Na dopolední raport zpráv, předčítaný v presidiu policejního ředitelství, zpravidla nikdy nechodil. Ostatní kolegové z poledníků, přesní jako hodiny, vraceli se z direkce průchodem z Jungmannova náměstí na Václavské náměstí a na této cestě obvykle se s nimi Kukla setkal. Netoužil po všech zprávách, policií nadiktovaných. Stačila mu jedna, nejvýš dvě, ale pak je roztáhl, že se divili v redakcích i čtenáři.“
Vtom se vztyčil básník Xaver Menhart Litoměřický a zarecitoval: „Panu Karlu Kuklovi / odvážnému zpravodaji! / Balonem on dá se v let, / neb se spouští do šachet / mrtvé z ohně vynášet… / Sensace by získal v ráz, / nedbá, zláme-li si vaz!“
Redaktor Salonu se obrátil k Jaroslavu Haškovi, který pil pivo a o debatu nejevil zájem. „Vy jste po Kuklovi nastoupil do časopisu Svět zvířat. Měli jste tedy stejného šéfa, Václava Fuchse. Jak na něj vzpomínáte?“
Hašek dopil půllitr a řekl: „Vyskytují se dvě knihy, jež jsou podepsány Václav Fuchs. Název první zní Všechny druhy psů slovem i obrazem, napsal Václav Fuchs – tu knihu přeložil z němčiny jeho bývalý redaktor Kukla a svému šéfovi k svátku daroval to jméno. Druhá kniha se jmenuje Svět rad, sestavil Václav Fuchs. To opět přeložil Kukla z němčiny a jméno Václav Fuchs musil tam již dopsat z povinnosti.“
Publicista Petr Kovařík navázal: „Kukla byl smolař sui generis. Redigoval stejný Svět zvířat jako Jaroslav Hašek, ale nikdo s ním onen časopis dnes nespojuje, napsal řadu tematicky podobných reportáží jako Egon Ervín Kisch, leckdy i s časovým prvenstvím, ale nestal se světoznámým reportérem. Psal soudničky do Národní politiky, ale upadly v zapomnění. Jako jednadvacetiletý pronikl se svou dramatickou prvotinou Anatomové (premiéra 1884) dokonce na scénu Národního divadla (a získal i jakousi cenu), jeho další hra byla zhudebněna jako opera, a přesto se coby dramatik neproslavil.“
„Ale proslavil se jako znalec pražského podsvětí, i když si tedy spoustu věcí vymyslel,“ podotkl redaktor Salonu. Aby přesměroval hovor ke Kuklovým prózám, nechal kolem stolu kolovat Podzemní Prahu, Kuklovo „dobrodružné romanetto z hlubin a bludiště pražského podsvětí“.
Speleolog a nakladatel Pavel Nosek, který knížku v roce 1995 znovu vydal s ilustracemi Káji Saudka, vážně pronesl: „Tato kniha je dnes vydávána jako dílo, které ve své době shrnulo v nejširší míře folklorní slovesnost týkající se pražského podzemí. Považuji přitom za nutné zdůraznit, že nesouhlasím s autorovými projevy rasové nenávisti, nacionální nevraživosti, antikatolicismu ani se zkreslováním dějin, kterého se autor vědomě dopouští.“
Pod podlahou se ozval zvláštní lomoz. Besedníci se nejistě rozhlédli kolem sebe. Do ticha promluvil opět Eduard Bass, který o Kuklových knihách rázně řekl: „Jejich sensačnost byla rázu pokoutního, literární cena žádná a historická věrnost velice nespolehlivá.“
Ještě než mohl básník Xaver Menhart Litoměřický povstat na Kuklovu obranu, lomoz pod podlahou zesílil a všichni pohlédli doprostřed místnosti. Tam se otevřel tajný poklop – a z podzemí vyskočil Karel Ladislav Kukla! V jedné ruce držel knihu Praha neznámá a v druhé Ze všech koutů Prahy.
„Obě tyto rázovitě ilustrované i psané knihy rozmarných, smutných i veselých pražských tajností,“ spustil, „uznané veškerou kritikou za velice zajímavé literární zjevy, pozoruhodné ryzí originalitou a uchvacující svým zvláštním prostředím, v němž odhalen závoj z četných, i rozeným Pražanům do té doby nepoznaných záhad Velké Prahy, staly se rychle tak populárními, že ač vyšly v několika vydáních, jsou dávno docela rozebrány, i nelze jich nikde koupiti! Není snad jediné české knihovny, kde by díla ta nebyla zařazena, a tisíce čtenářů se na ně dodnes živě pamatují!“
Jaroslav Hašek škytl. Kukla po proslovu usedl ke stolu a nechal si donést jedno plzeňské, jemuž se v pražské galerce říká tvrdé, jak přítomným hned vysvětlil. Beseda v kumbálu hotelu Garni pokračovala až do ranních hodin a byla to ta nejlepší oslava narozenin, jakou Kukla za posledních sto let zažil.
Mimořádný dík za pomoc při přípravě této události patří publicistce Janě Arcimovičové, která se Kuklovi dlouhodobě věnuje a mimo jiné k jeho letošnímu výročí chystá ve spolupráci se sedlčanskou knihovnou sborník Karel Ladislav Kukla. Od ochotníků v Sedlčanech do Národního divadla (Městské muzeum Sedlčany 2013).