Článek
Omyl se chystá na delší návštěvu. Touhle větou začal Michael svůj nový román. Byla to dobrá věta. Omyl je přezdívka jednoho ze tří hlavních hrdinů, který převrátí naruby životy dalších dvou, manželů Petera a Rebeky. A zároveň je ta věta bludným kamenem, po jehož překročení připluly „na návštěvu“ přízraky šílenství, jako v Dostojevském. Ostatně hned v úvodu cestu Petera a Rebeky na večírek zkomplikuje smrt koně, což připomíná scénu v jednom z klasikových románů. Michael má rád Dostojevského, vlastně díky němu se spřátelil s Helen.
Stalo se to před čtyřiceti lety, když pracoval v baru v Laguna Beach. Sjížděli se tam malíři a spisovatelé a on doufal, že by tam mohl napsat svůj první velký román. Michaelovi přátelé chodili po práci na pláž, on sedával ve svém pokoji a psal. Nikoho svými texty neoslnil, všichni dávali přednost horkému kalifornskému slunci. A pak potkal Helen.
Pracovala jako servírka, bylo jí přes čtyřicet a měla za sebou pohnutý život. Milovala kriminální romány a zdálo se, že čtení je jediná radost, jakou jí osud ponechal. Michael jí s pýchou mladého intelektuála poradil, ať si zkusí přečíst Zločin a trest, že je to taky pěkná detektivka. Helen přečetla Dostojevského ani ne za týden a byla nadšená. „Je to mnohem lepší než Ken Follett,“ řekla Michaelovi. „Ale ne tak dobré jako Scott Turow.“
Michael zůstal za barem stát s otevřenou pusou. Její přístup k ruskému klasikovi změnil Michaelův přístup k psaní. Přestal psát sám pro sebe, případně pro kritiky a akademiky, a začal psát pro Helen. Pro spontánní čtenářku, která se řídí vlastním zážitkem, a ne představou o „správné literatuře“. Dával Helen číst své rukopisy, a i když se později stal úspěšným autorem, vždycky, když vydal novou knížku, stavil se v malém motorestu v Utahu, který si Helen mezitím pořídila, aby se zeptal na její názor.
Vyjede z žáru utažské pouště a zaparkuje u vycpaného medvěda, co drží ceduli „Vítejte“. Michael si vzpomene na svůj ateliér v Greenwich Village s kaštanovými alejemi podél bulvárů a kavárnami plnými malířů… Tady v Utahu, zemi westernových klišé, kde vám každý stánkař nutí klobouk a fazole, se Michael cítí jako cizinec. Kdysi na univerzitě s přáteli diskutovali nad tím, jestli byl John Wayne homosexuál. Americká historie je dlážděná srdci kovbojů, kteří nedokázali zkrotit svou horu. Ale co, říká si Michael. Kus arktického ledu větší než Connecticut právě odtál, někdo v Dárfúru byl právě rozťat mačetou a na okamžik zahlédl vlastní útroby. Přece se nebudu vzrušovat kýčovitostí vycpaných medvědů a pokrytectvím gayů ze Skalistých hor.
Vstoupí do dřevěného domku, kde ho ovane známá vůně z termosek s kávou a Helen odloží zástěru, aby ho sevřela do své mohutné náruče. Heleniny vlasy jsou bílé jako zimní zahrady v Nové Anglii, ale pleť má rudou jako skály tady v Utahu. Do čela a do vějířků kolem očí se jí vrylo osmdesát let jejího života, čtyři děti i manžel, který od ní odešel nečekaně a bez rozloučení. V dlaních má otištěny desítky let tvrdé práce i putování od motelu k motelu. Ale v jejích očích tohle vše překryla smířenost stáří, přívětivá jako tenhle dřevěný domek provoněný kávou.
„Vítej, Miku,“ řekne a nalije mu kafe bez kofeinu do velkého kelímku jako vždycky. K tomu si Michael vezme mléko a míchátko a připadá si jak dítě v cukrárně. Jako když ho matka kdysi brávala na šneky s cukrovou polevou.
„Četla jsi ten román?“ přeruší Michael řetězení vzpomínek.
„Četla,“ řekne Helen a oba se usadí na polstrovanou koženkovou lavici. „Líbí se mi ten příběh, závěr je nečekanej jak od Agathy Christie. Vrah je nakonec někdo úplně jinej, než si od začátku myslíš.“
Michael se spokojeně natáhne a usrkne horké kávy.
„Ale celkově mě to nebavilo.“ Michael si opaří jazyk a překvapeně vzhlédne od kelímku.
„Neber mě vážně, jsem stará bába, co si kazí oči u detektivek, ale prostě když jsem četla ten román, co tě napadnul v Laguna Beach, ten Domov na konci světa, tak jsem ho hltala víc než Iana Fleminga. A u tohohle novýho najednou přeskakuju stránky. Máš tam moc tý lyriky. Jako bys vcházel ke mně do krámu a přitom myslel na kaštanový aleje, Johna Waynea i na utrpení v Dárfúru… A čtenář zatim čeká, až si padnem do náruče. Chápeš, co tim chci říct?“
„Moc lyriky? Ale vždyť to je moje metoda! Nejde jen o lineární děj, ale o to, co je pod povrchem. O vlny, co jdou z hloubi, když hodíš kámen do rybníka.“
„To jo, ale koukni na tohle,“ Helen zalistovala knihou. „Peter s Rebekou jedou taxíkem a Peter přemejšlí o taxikáři: Podle tabulky na zadní straně sedadla se jmenuje Rana Saleem. Z Indie? Z Íránu? Tam, odkud pochází, mohl být doktorem. Nebo dělníkem. Nebo zlodějem. Těžko říct. A přitom dál o něm nepadne slovo. Já to čtu a řikám si: No a co? To pro mě není hození šutru do rybníka, spíš plácání na hladině. Dáš si koblihu?“
Michael přikývne. Helen se vzdálí k pultu a nepřestává mluvit. „Hodiny mě taky bavily, bylo tam takový to protnutí světa umění a světa lidí, to je pro ženskou jako já zajímavý, přečíst si, jak to maj citlivý duše. Ale v tý nový knížce pro mě převládlo to umění, jakoby už tam nebylo místo pro lidi. Ten dřívější mnohohlas zmizel a je tam jenom hlas jednoho chlapíka, kterej je vlastně až moc obyčejnej na to, aby to mohlo bejt doopravdy zajímavý.“ Položí na stůl ubrousek s koblihou a pokračuje. „Půlka děje byla o galeriích a malířích a to jsem rovnou přeskakovala.“
„Ale to je přece druhý plán, Helen! Hlavní hrdina provozuje galerii, ale nikdy v životě se mu nepovedlo potkat se se skutečným uměním, s genialitou… A získá pocit, že tu opravdovost může zažít s tím mladíkem Omylem…“
„Já to chápu, ale prostě mě to nedostávalo, brala jsem to možná jako nějakej symbol, a ne jako děj, do kterýho bych se chtěla začíst. Když Sherlock Holmes hrál na housle, tak jsem se bavila. Když tvůj galerista koukal na vázu, tak ne. A i když to bylo celý hodně o milostejch vztazích, tak to na mě vlastně působilo spíš chladně.“
Michael sní koblihu, dopije kafe a rozloučí se s Helen polibkem na tvář. Vyjde ven, pomalu se blíží soumrak. Chvíli sleduje potemnělého vycpaného medvěda, ale radši nad ničím nepřemýšlí.
Má pocit, že k němu na kratší návštěvu přišel Omyl.
Michael Cunningham
Michael Cunningham Za soumraku
Michael Cunningham Za soumraku Přeložila Veronika Volhejnová.
Odeon
