Článek
Labyrintem pařížských uliček kráčí muž v šedé kápi. Je bezhvězdná noc, do konce devatenáctého století zbývá pár let, jsme tedy uprostřed ukázkového fin de siecle. Celá scéna působí přízračně, takže i Vypravěč je zvědavý, kdo je onen noční chodec a jaké je jeho poslání. Krevní msta, nebo snad rozluštění dávného tajemství? A není to celé jenom divadlo, které má zmást Čtenáře hledajícího stopy Autorova skutečného záměru? Z dosavadní znalosti textu můžeme soudit jen to, že předkládané vyprávění zřejmě bude textem značně otevřeným, který a priori nenastavuje meze čtenářově interpretaci, anebo přinejmenším textem otevřeně se tvářícím. Ale zanechme teorií, tajemný kapucín došel do půlky páchnoucí rue Sauton a zabočil do slepé uličky, kde to páchne ještě víc. Zamířil k nenápadnému vetešnictví a silně zabušil na dveře, až na střechách zavřísklo několik polekaných koček.
Dveře se pomalu otevřely a světlo svíčky ozářilo tvář kapitána Simona Simoniniho. „Kdo jste?!“ otázal se kapitán podezřívavě.
„Vilém z Baskervillu,“ představil se příchozí, sňal z hlavy kápi a přes Simoniniho pokusy protestovat vešel do vetešnictví, kde se nenuceně posadil na jednu z vystavených židlí. Vypravěč nečekal, že se identita nočního návštěvníka vyjasní hned zkraje vyprávění, a pocítil rovným dílem úlevu i zklamání.
„Co mi chcete a proč chodíte v téhle maškaře?!“ Simonini namířil na Viléma hůl, jež byla dosud před Čtenářovým zrakem ukryta za veřejemi dveří. „Ujišťuji vás, že gotické romány jsou už přes půl století z módy.“
„A já ujišťuji vás,“ odpověděl klidně Vilém z Baskervillu, „že přicházím z dob mnohem starších, kdy po těchto ulicích chodili studenti na nedalekou artistickou fakultu, aby si poslechli něco z moudrosti mistrů scholastiků.“
Simonini se pořád tvářil nechápavě, ale aspoň sklonil hůl k zemi.
„Jsem literární postava jako vy,“ pokračoval Vilém z Baskervillu. „Váš spis se na polici knihovny objevil hned vedle mého, tak jsem vás zašel navštívit. Předtím jsem sdílel regál s poutníkem Baudolinem a zúčastnil jsem se s ním výpravy ve směru bájné země kněze Jana, náramně jsme se tenkrát bavili. A když jsem se teď prošel stránkami vaší knihy, napadlo mě, že máte s Baudolinem leccos společného.“
„O nikom takovém jsem v životě neslyšel,“ neztrácel Simonini ostražitost.
„Baudolino oplývá zvláštními schopnostmi, dokáže porozumět každému jazyku, je notorický lhář a… jak bych to řekl… svými příběhy vytváří novou skutečnost, nový svět.“
„Chcete říct, že jsem notorický lhář?!“ Simonini opět pozvedl hůl.
„Vytváříte nový svět, ale není to svět, ve kterém bych chtěl žít. Vlastně jsem rád, že jsem zemřel ve čtrnáctém století.“
„Prodávám starý nábytek a občas poskytuji notářské služby,“ odsekl Simonini.
„Falšujete listiny, stál jste u zrodu Protokolů sionských mudrců a máte na svědomí smrt bezpočtu Židů,“ opáčil Vilém z Baskervillu.
„Já nic špatného neudělal! Sepsal jsem nějaké papíry, zaplatili mi za to, byl to obchod. Za ničí smrt nenesu zodpovědnost a kromě toho židovské plemeno si za to může samo, mají zkaženou krev a vykloubené kyčle a všichni jsou komunisti!“
Vilém z Baskervillu se pohrdavě ušklíbl. „Když jsem pročítal ty vaše židovské hanopisy, vzpomněl jsem si na redaktora Casaubona, se kterým jsem se stýkal, když se na polici k mému spisu tisklo Foucaultovo kyvadlo. Casaubon a jeho přátelé napůl z legrace rekonstruovali, tedy spíš konstruovali tajemný Plán na ovládnutí světa, v němž se mísilo spiknutí židovské, zednářské, templářské, vlastně všechny možné i nemožné tajné spolky v něm dostaly slovo. Rád jsem s Casaubonem rozprávěl, Foucaultovo kyvadlo je jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem kdy četl, filosofické pojednání v podobě románu. A ten Casaubon mi vylíčil, že Plán, který si vymysleli, se stal skutečným pro ně a pro všechny, kdo mu uvěřili.“
Vypravěč pochopil, že Autorovým záměrem není předložit Čtenáři napínavý příběh, ale dumat nad vztahem jazyka a skutečnosti, proto zkusil vyprávění vrátit do světa falešných plnovousů, plášťů a dýk.
„Tak dost!“ zvolal Simonini, uchopil hůl, jako se bere do ruky kord, a odhodil její spodní část. Na konci hole se zaleskla čepel. „Vůbec nechápu, o čem to mluvíte! Jestli hned neodejdete, rozetnu vám obličej od spánku po bradu a odtáhnu vás do stoky pod domem!“
Ale Vilém z Baskervillu nevnímal ostří, jímž mu Simonini šermoval před očima, bylo zřejmé, že musí dopovědět, co se mu honí hlavou. Vypravěč pokrčil rameny, zadržel Simoniniho ruku a nechal Viléma dokončit myšlenku.
„Se stejným problémem jsem se ve své knize potýkal i já. Měl jsem za úkol vyřešit řadu vražd v jednom klášteře bratří benediktinů. Myslel jsem, že jsem odhalil vrahův ďábelský plán, klíč, podle něhož svoje zločiny páchal. Jak krutě jsem se spletl! Vrah naopak odhalil klíč, jejž jsem vymyslel, a začal zločiny páchat podle něj, aby mě zmátl. Od té doby, od toho nešťastného požáru, podnikám tyhle procházky literárními lesy a snažím se odhalit, jak je možné, že se smyšlenka může tak snadno stát skutečností, že svět ze všeho nejvíc připomíná bludiště a rozum v něm nebývá vždycky nejlepším průvodcem. Všechno se točí kolem věty, kterou jsem si ve vaší knize podtrhl: ‚Stačí o nějaké věci hovořit, aby existovala.‘ Váš román je výjimečný v tom, že tuhle tezi odhaluje ve službách běsů, které v roce, v němž se teď nacházíme, teprve sbírají sílu propuknout a rozpoutat peklo, na které si mnozí vaši čtenáři, o sto let mladší než vy a o šest set let mladší než já, ještě osobně pamatují. Váš román ukazuje, že myšlenka, která je post modernus, řečeno mým jazykem, není jenom kratochvilná zábava filosofů. Váš román, Simonini, jakkoli vám to možná bude protivné, je velké dílo humanismu!“
Teď už to Simonini nevydržel, vysmekl se Vypravěči a rozmáchl se po Vilémovi holí. Mnich uskočil, takže ostří zasáhlo jenom tuto větu a odřízlo z ní poslední písmen_. Na zem steklo několik kapek tiskařské černi.
Vilém z Baskervillu notáře odstrčil a vyšel z domu. Vetešnictví mu zmizelo za zády a zůstalo z něj jen jméno, jen znak.
Salon již uveřejnil parodické literární hry Štěpána Kučery, které vycházely knížek Michala Viewegha, Michaela Cunninghama a dalších.