Lidskost v divočině. Sloupek Štěpána Kučery o knížce Gorilí táta v Africe

Knížka je určená mládeži, ale osloví též dospělého, který má rád vyprávění o divoké přírodě a dobrodružných cestách.

A jak Markétu Pilátovou obohatilo literární putování do afrických pralesů?

„Co mě nejvíc zaujalo a taky naplnilo nadějí, je samotný projekt záchrany goril v divočině – že se díky němu podařilo gorily dostat z kategorie kriticky ohrožených zvířat, a to i díky aktivnímu zapojení místních obyvatel,“ vypráví autorka. „Mám na mysli nápad s pozorováním goril ve volné přírodě, jejich postupné navyknutí si na stopaře a posléze na turisty. Ten přístup je unikátní v tom, že se nesnaží za každou cenu od sebe oddělovat divokou přírodu a lidi a jejich životy. Během psaní jsem si musela neustále klást spoustu otázek tohoto druhu – třeba jestli měla, anebo neměla pravdu bioložka Dian Fosseyová, která byla velkou ochránkyní goril, a zároveň by s tímhle projektem určitě nesouhlasila, protože by podle ní příliš zasahoval do fungování divočiny.“

Právě zdůraznění propojenosti antropocénního světa, v němž těžko může existovat „nedotčená“ příroda sama o sobě, patří k nejdůležitějším motivům Gorilího táty v Africe. Druhý silný motiv s tím souvisí – jde o nalézání překvapivých vztahů mezi námi a našimi „ochlupenými bližními“ (řečeno se Stanislavem Komárkem).

„Gorily stejně jako lidé dokážou prožívat hluboké psychické stavy,“ říká autorka. „V první knížce Gorilí táta je popsaná scéna, kdy chtějí při povodních spáchat ze zoufalství sebevraždu, v Co vyprávěla gorila trpí gorilí mládě krizí identity, v nové knížce zase gorily v divočině truchlí za mrtvé.“

Zmíněná pasáž z Gorilího táty v Africe, popisující, co následuje po smrti člena gorilí tlupy, je skutečně pozoruhodná. Gorily se tu chovají jako lidé, sesednou se kolem mrtvého druha a loučí se s ním.

„Je to opravdu zvláštní, protože gorily v zoologické zahradě tohle nedělají. Je možné, že v zajetí o tuhle schopnost, smutek divočiny, přicházejí.“

Dalo by se předpokládat, že člověka budou více připomínat gorily chované v zajetí, kde lidoopi malují obrazy nebo se učí znakovou řeč. Zdá se ale, že přinejmenším ve vztahu ke smrti je to naopak, že lidštější jsou gorily ve své divokosti.

Markéta Pilátová, Marek Ždánský i nakladatel celé trilogie Novela bohemica si propojenost světa a blízkost mezi jeho obyvateli dobře uvědomují – proto vytvořili knížku Gorilí táta v Africe jako nástroj porozumění i pomoci; deset korun z každého prodaného výtisku věnují některému z projektů ochrany volné přírody.

Autor je spisovatel a redaktor Salonu.