Článek
Vaším zřejmě nejznámějším kouskem bylo, když se Andy Bichlbaum v roce 2004 objevil na BBC coby mluvčí korporace Dow Chemical a přiznal její plnou odpovědnost za dvacet let starou havárii chemické továrny v indickém Bhópálu, kde zahynuly tisíce lidí. Konečně nabídl odškodnění pozůstalým i spolupráci při vyšetřování. Ještě než se ukázalo, že Dow Chemical nic takového neplánují, jejich akcie prudce oslabily.
Kupodivu nás tehdy nežalovali, rozhodli se reagovat mlčením. Věděli, že jsme to my, kdo stojí na té správné straně, a nechtěli, aby se celý případ znovu dopodrobna propíral na veřejnosti. I proto jsme postupem let odvážnější a odvážnější. Zjistili jsme, že si toho můžeme dovolit docela hodně.
Překvapilo mě, jak snadno vám v podobných případech lidé uvěří.
Ve všech kulturách světa najdete příběhy s motivem prozření. Hrdinové a hrdinky v nich obvykle přicházejí na to, že život, který vedou, za moc nestojí, a skrze jakési prozření, probuzení nebo zázrak si uvědomí, že chtějí začít žít jinak. Rozhodnou se, že se stanou lepšími, což s sebou nese i snahu napravit minulé hříchy. Takové příběhy zná každý a všichni tajně doufáme, že se jednou staneme součástí něčeho podobného. Když pak lidé vidí, jak se chlápek z mocné korporace, které nikdy nešlo o nic jiného než o peníze, omlouvá za věci, jež jeho firma napáchala, nemají problém mu uvěřit. Zapadá to do jim známého narativu.
Když jsme s takovými akcemi začínali, taky mě to překvapovalo. Má to asi hodně co dělat s psychologií a našimi skrytými tužbami – ty se v takových chvílích projevují silněji než logická očekávání. Lidé chtějí happy end.
Jak vznikají texty těch vašich prohlášení?
Nemusíme si nic vymýšlet. Jen to, co po korporacích požadují různé aktivistické nevládní organizace, prezentujeme jako hotovou věc. Stačí, když některé z požadavků, které nám připadají zásadní, oblékneme do suchopárného korporátního slovníku, a prohlášení je víceméně hotové.
Nepřemýšlel jste, že byste vstoupil do politiky a pokusil se prosadit změny, o něž jako The Yes Men usilujete, přímo?
Mám dojem, že tohle dilema teď v Americe řeší spousta lidí. Zvlášť po loňských prezidentských volbách. Samozřejmě – Trumpovo zvolení představovalo hrozný šok, mnozí z nás stále nevěří, že se něco takového vůbec mohlo stát, ale na druhou stranu to veřejnost vyburcovalo k činům. A možná, že na konci té cesty bude nějaká opravdová změna k lepšímu. Ze vší té beznaděje se klidně může zrodit něco dobrého.
U sociálních hnutí a protestů nikdy nevíte, co se z nich nakonec vyvine. Ani Occupy Wall Street, které se snažilo dovést k odpovědnosti ty, kteří způsobili finanční krizi, a udělat něco proti v Americe všudypřítomným společenským nerovnostem, se dnes nedá hodnotit jako prohra; to hnutí mělo řadu aspektů, které mohou do budoucna ještě sehrát pozitivní roli.
Ale abych se vrátil k vaší otázce, nad vstupem do politiky zatím nepřemýšlím. Bylo by pro mě těžké překonat všechnu tu frustraci, která se ve mně už nashromáždila. A bez toho bych o nějakou funkci ani usilovat nemohl. A je tady řada dalších věcí, které by mi na politice nejspíš neseděly. Mohl bych dál říkat, co si myslím? Nemusel bych se kvůli zodpovědnosti, kterou s sebou veřejný mandát nese, víc kontrolovat a říkat jen uhlazené, nicneříkající fráze? A navíc: Copak by mě někdo volil po všech těch věcech, co jsem provedl? Na polovinu voličů bych nutně působil neseriózně a ostatní by zprávu o mé kandidatuře brali jako vtip.
Andy Bichlbaum jako falešný zástupce Dow Chemical na BBC
Často se v rámci svých akcí zabýváte problematikou globálních změn klimatu. Nakolik je ale tohle téma zajímavé například pro bělochy bez vysoké školy ze Středozápadu, tedy pro voličskou skupinu, která se významně zasadila o Trumpovo vítězství?
Mnoho těch, kteří řeší existenční potíže, skutečně nevnímá problémy typu globální oteplování jako něco, čím by se měli cítit ohroženi. Působí to na ně jako cosi abstraktního, vzdáleného. Proto je tak důležité ukazovat, nakolik se klimatické změny vážou na různá sociální znevýhodnění. A že z toho nakonec vyjdou nejhůř právě ti nejchudší. I kvůli tomu jsme přišli se satirickou akcí, kdy jsme představili nafukovací plovoucí obleky pro korporátní manažery pro případ, že se globální oteplování zvrtne. Abychom naznačili, že my ostatní nic takového nedostaneme.
Ano, hodně Trumpových voličů globální oteplování popírá a Trump v tom má taky jasno: to, že se mění globální klima, nám podle něj chtějí nakukat Číňané, aby poškodili americký průmysl. Někdy si říkám, že tomu snad ani sám nemůže věřit.
Podobných názorů jsou třeba sociální sítě plné.
Ve Státech naštěstí opět stoupá vliv seriózních médií. Jejich důvěryhodnost dosáhla určitého dna, od něhož se ale zvládla odrazit. Myslím, že je to tím, že se mezi lidmi zvyšuje povědomí o takzvaných fake news, jimiž je zaplavený internet, a hlavně právě sociální sítě. Ještě jsme se na tyto falešné zprávy nenaučili pořádně reagovat. Jsme zvyklí, že nám lžou politici, že nám lžou korporace, že nám lže reklama, ale tohle je něco nového, neznámého. Teprve poznáváme, že je Facebook v první řadě nástrojem na propagování čehokoliv – od pracích prášků po nenávist. Když máte peníze, můžete světem šířit jakýkoliv názor. Rostoucí nedůvěra k podobným bombastickým virálům a to, že jejich šíření nelze úplně kontrolovat, ale zapříčinily, že se lidé v Americe pomalu vracejí zpátky ke sledování televizních zpráv a čtení novin.
V dokumentu Yesmeni se bouří říkáte, že vás rodiče naučili, jak je důležité přistupovat kriticky k dění kolem sebe. Vzdělávací systém je však postaven tak, aby si člověk otázku třeba o legitimitě autorit vůbec nekladl. Jak lze vyvolat tuhle myšlenkovou změnu?
Jedním z důvodů, proč kromě jednorázových akcí natáčíme také filmy, je, abychom především mladým lidem ukázali, že se dá o světě, v němž žijeme, přemýšlet i jinak, než jak to znají ze školy. Filmy můžou mít větší a dlouhodobější dosah. Často nám pak chodí maily právě od studentů, kteří píšou, že si i díky nám začali klást víc nepříjemných otázek. To je základ. Když si připustíte, že model světa, v němž jste vyrostli, není ten jediný možný a rozhodně nemusí být ten nejlepší, otevřou se před vámi velké myšlenkové obzory.
Třeba kapitalismus je často prezentovaný jako něco normálního, něco, co se nezpochybňuje, jako přirozený řád věcí. Kdo s tím ale přišel? Z čeho se kapitalismus vyvinul? Kdo z něj profituje? Tyhle otázky bychom si měli klást a nenechat se ukolébat tvrzením, že je přece všechno v pořádku.
Setkali jste se někdy s výhrůžkami, jež vás měly přimět, abyste se svou činností přestali?
Čas od času nás někdo zažaluje. Nejzábavnější jsou ovšem „špióni“, které na nás korporace nasazují. Nejsou to žádná velká esa. Když se jim hackeři z Anonymous dostali do mailu, zjistili, že o nás svým chlebodárcům nepředávají vlastně žádné zajímavé informace. Bylo tam vždycky jenom: jel tam a tam, mluvil s tím a tím. A i tato prostá fakta byla plná chyb. Nejpodstatnější pro ně zjevně je, že vykazují činnost. Důležitější, než jestli ty informace, které o nás předávají, k něčemu jsou, je, že vůbec existují. Takový systém pak prezentuje sám sebe jako užitečný a generuje víc a víc „špiónů“. Je to k popukání!
Jinak jsme se v rámci komunikace s Andym a dalšími, s nimiž spolupracujeme, rozhodli vykašlat na nějaké utajování. Když se nebojíte, že na vás něco praskne, a vyjadřujete se zcela otevřeně, tak na vás nikdo nemůže. V tom okamžiku se nástroje moci stávají bezmocnými.