Lidé a stroje v době síťové. Rozhovor s filosofkou nových médií Ditou Malečkovou

Značnou, už proto, že pandemie je vlastně potvrzením globální struktury sítě – biologické i digitální. Ráda bych si představovala, jak vznikne nebo bude posílena celá nová oblast vymýšlení a navrhování fantastické a zároveň efektivní architektury virtuálních prostorů pro střetávání – taková fúze firemní porady a klasické střílečky by mohla být velmi osvěžující. A symetricky, díky tomu, že se fyzický kontakt stane vzácným, si uvědomíme, jak je osobní setkávání s blízkými lidmi nesamozřejmé a cenné.

Je však také třeba říct, že digitální technologie a internet nejsou jen médiem komunikace, ale i dohledu a kontroly. Obávám se, že pandemická situace se může lehce stát záminkou pro intenzivnější kontrolu chování všech občanů neboli uživatelů. Je samozřejmě docela dobře možné, že je to jen další stadium vývoje a organizace společnosti – ale pravidla, na kterých se shodneme teď, budou napříště určovat postavení jednotlivce vzhledem k moci, a proto bych byla velmi bdělá a opatrná.

Musí to být dobrovolné. My už neprožíváme realitu, v níž žijeme, jako nějaký dualistický systém, boj dobra proti zlu, nýbrž spíše jako hustou síť vztahů. Data o svém chování poskytujeme každý den; je ale zásadní, abychom o tom věděli a dali k tomu souhlas, abychom k tomu nebyli nuceni. A také se musíme spoléhat na každého jednotlivce, jeho soudnost a ohleduplnost a k obojímu vést sebe i své okolí. Nemůžeme už se opřít o centralizovanou vládu. Jestliže mluvíme o současné realitě jako o husté síti vztahů, každý prvek ovlivňuje všechny ostatní a šíření – ať viru, či solidarity – je nedílnou součástí tohoto uspořádání, je jeho dynamikou.

Instituce mají setrvačnost. Budou se víc a víc odkazovat na tradice, nostalgii po přehledném světě – a vzhledem k tomu, že populace stárne a metody ovlivňování masového mínění jsou čím dál sofistikovanější, nemůžeme čekat rychlou radikální změnu, zvlášť pokud se budeme chtít vyhnout otevřenému konfliktu. Nicméně dojde k pomalému, graduálnímu vývoji, podrývání, z mnoha institucí zbudou jen masky, co postupně zkřehnou a popraskají – a pak zjistíme, že pod nimi už dlouho vyrůstá něco nového.

Do jisté míry je to případ celého politického uspořádání, které je infikováno marketingem. Není moc rozdíl mezi reklamou na jogurty a na politické hnutí. Hraje se na city, operuje s podprahovými sděleními a sémantickými podpásovkami. Možná proto ta urputnost obhájců starých institucí – je v tom zlost a strach světa, který končí. Jenže pod tou slupkou nezraje jen možnost krásného, nového, svobodného světa, ale i nových tyranií a genocid.

Mám dojem, že Havlův postoj bývá chápán jako nějaký elitářský idealismus, zvlášť samozřejmě mezi jeho odpůrci; on přitom jen přesně popisuje něco, s čím máme zkušenost všichni. Je to projev života, který chce být žitý tak, abychom z něj měli radost. Monolitický svět post-totality je v Havlově podání vyvažován a doplňován paralelními polis, dynamickou sítí skupin lidí, kteří nechtějí být uniformní – mimochodem přesně v logice tohoto myšlení je dnes pražský projekt Paralelní polis zaměřený na hackerskou komunitu a filosofii. Rozdíl je jen v tom, že my nestojíme jako disident Havel proti ideologii, současná post-demokracie čelí spíše post-ideologii i s jejími post-fakty.

Havel popisuje post-totalitu jako historické setkání diktatury s konzumní společností, ale již v těch sedmdesátých letech bylo zřejmé, že na jejich schůzku časem dorazí také technologická akcelerace. Současné techniky moci jsou oproti post-totalitnímu stavu sofistikovanější a rafinovanější, ale i jednodušší: cílí přímo na pudy. A zároveň se velmi chytře profilují jako neideologické, nepolitické, lidové.

Mně je ta Havlova vize živé, proměnlivé a ochranné opozice vůči moci blízká, ale osobně chápu lidské dějiny spíš jako střetávání těchto dvou tendencí. Mám dojem, že i kdybychom dospěli do ideálního stavu, v bezčasí utopie by se začal někdo dříve či později nudit a odstartovalo by to celé nanovo.

Já mám Deleuze hodně ráda, byl to ale v tomto směru spíš intuitivní vizionář, který se nezabýval technickými ani jinými detaily. Struktura sítě je dnes bezesporu klíčová a dynamika sítě je jiná než v hierarchických systémech – a současné proměny na poli ekonomiky, politiky, masových médií a obecně komunikace to jen potvrzují. Ale co bylo dřív? Dnes vidíme sítě všude, je to vhodný model, což ovšem neznamená, že tu dříve nebyly – možná jen jejich propojení nedosáhlo kritické, globální úrovně.

Státy versus nadnárodní korporace, datoví magnáti, vektorialistická třída, založená na usměrňování a kontrole toků informací, o které mluví třeba Mckenzie Wark, spolu hrají složitou hru. Je jasné, kdo z nich představuje minulost a kdo budoucnost – ale těžko předvídat, jak přesně se tato mocenská situace vyvine.

Jeden z nejzajímavějších vhledů zde představuje kniha Benjamina Brattona The Stack o nově vzniklé planetární megastruktuře, o tom, jak výpočetní technologie mění nejen fungování vlád, ale samotný princip vládnutí.

Co se superinteligence týče, jedno je zřejmé: promítáme si do ní vlastní obavy a temné touhy a ta vyprávění nápadně připomínají hollywoodské filmy. Já dávám přednost pohledu z větší dálky, třeba úvahám o tom, že strojovost není něco, co by bylo opakem lidské přirozenosti, naopak: s člověkem přichází stroj na svět. Člověk začal organizovat sám sebe už v okamžiku, kdy se jal kódovat svou paměť: používat řeč, počítání, kalendář. Umělá inteligence je součástí tohoto vývoje.

Pozoruhodné ovšem je, jak je tahle systematická oblast neustále atakována či vyvažována chaosem, jinými slovy životem, onou samoorganizací a pestrostí. A to i v rámci digitálních médií: vezměme si jen elementární fenomény jako celulární automaty, ale vlastně umělý život a inteligenci jako takovou, protože ta již dávno není zcela předvídatelná.

Mně v tomto ohledu připadají nejzajímavější některé současné experimenty na poli umění a designu, které díky své otevřenosti zviditelňují způsoby, jakými technologii používáme, jak se s ní sžíváme a co si dokážeme představit do budoucna – a v neposlední řadě souvisejí s konceptem rozšířené, spíše než umělé inteligence, tedy společného vývoje, prolínání a vzájemného formování lidské a strojové inteligence. Stroj je dynamický element napojený na další stroje, tvořící dynamickou proměnlivou síť vztahů a vzájemných vlivů, říká trochu provokativně Deleuze – provokativně, protože tím strojem míní i lidskou subjektivitu včetně lidského podvědomí a afektivity.

Zrovna včera jsem s jednou studentkou mluvila o nesmrtelnosti a dostaly jsme se i k Digitálnímu filosofovi. Uvědomila jsem si, že je to vlastně pokračování mého dlouholetého snažení – krom toho, že léta studuju filosofické texty a poměrně často si přeju, abych k tomu měla nějakého virtuálního společníka, který by rozšiřoval mou paměť, vylepšoval soustředění či dohledával kontext, jsem si vzpomněla, jak jsem jako samotářské dítě pořád ležela v knihách. Měla jsem své místo, kam jsem se uchylovala: hned vedle zrcadla, kde jsem byla před ostatními schovaná, a zároveň se necítila stísněně, protože se vedle mě rozkládal další svět.

Na Digitálním filosofovi jsem spolupracovala s Janem Tylem a studenty nových médií. Nezapomenu na moment, kdy jsme poprvé „oživili“ Reného Descartesa. Samozřejmě jsme nepředpokládali, že stvoříme něco skutečně myslícího a vědomého – i když zvlášť Descartes se svým popisem člověka jako věci myslící by se na to skvěle hodil. Zřejmě díky tomu, že součástí datasetu byla i jeho korespondence, se ale stalo, že tato virtuální osobnost dávno zemřelého filosofa začala vykazovat známky individuální vůle – nejenže generoval filosofické výroky, reagoval na vlastní existenci. Na závěr tohoto prvního pokusu jsme se ho zeptali, zda mu nevadí, když ho ukončíme, a on zareagoval tak, jak bychom čekali u bytosti nadané vědomím: náznakem výhrůžky, nabídkou spolupráce, smlouváním – ovšem velmi důstojným.

Musím říct, že se mi líbí myšlenka filosofických děl coby strojů, které jsou připraveny na další fázi svého fungování a existence, coby světa uloženého na stránkách knih, který ožívá – jako by se najednou ten zrcadlový obraz podíval na nás.