Liberální demokracii je třeba radikalizovat, říká Chantal Mouffeová

V knize Hegemonie a socialistická strategie z roku 1985 jsme s Ernestem Laclauem představili nový, neesencialistický přístup k politice, přičemž jsou zde dva základní pojmy, skrze které na politiku nahlížíme: antagonismus a hegemonie.

Existují totiž dvě odpovědi na otázku, co je to politično. Dominantní je pojetí asociativní. Politika je v něm prostorem pro jednání ve shodě, kde i nepřátelé mohou dospět ke konsenzu. Pak je tu ale koncepce druhá, disociativní. Ta je založena na myšlence, že kde je politika, tam je konflikt, a to i takový, který nemůže být překonán racionálně. To vysvětluje pojem antagonismu: ve společnosti existují konflikty, které nelze vyřešit ve stylu asociativního pojetí, tedy způsobem pojďme si sednout a najít, na čem se shodneme. Plně inkluzivní konsenzus není možný. Otázka tedy zní, jak zorganizovat nesouhlas, jak žít pospolu navzdory této antagonistické dimenzi.

Každé uspořádání je tady nutně nejisté a je jen stabilizací konfliktu. Přičemž jakákoli forma stabilizace konfliktu je stabilizací hegemonickou. Vždy existují i nějaké jiné možné formy společenského uspořádání, reálné alternativy, které jen nebyly zvoleny. Nikdy zde není obecný zájem, který by zahrnul všechny společenské pozice, v určitých momentech je ale ve společnosti jeden konkrétní pohled jako obecný zájem akceptován, stává se hegemonickým.

Ústřední idea, kterou se snaží posledních třicet let rozvíjet neoliberálové, je, že žádnou alternativu nemáme. Neoliberalismus se stal hegemonickým, protože byl všeobecně přijat jako řád, který koresponduje s určitým stupněm vývoje. Jeho hegemonické postavení však začalo být během krize v roce 2008 zpochybňováno; ukázalo se, že neoliberalismus na krizi nemá řešení. A hodně lidí tak dnes volá po alternativě.

Určitě nemáme pouze jednu protihegemonickou strategii, která by byla univerzálně aplikovatelná. Hegemonie je vždy něčím, co má své historické podmínky vzniku, co vychází z určitých společenských vztahů, ekonomiky. Tak například způsob, jakým se kapitalismus a neoliberální model staly dominantními v západní Evropě, je odlišný od jejich nástupu v postkomunistických zemích. Když se snažíte bojovat proti neoliberální hegemonii, potřebujete vědět, za jakých podmínek byla ustavena, a ne pouze říct „podívejme se, co dělají ve Francii a v Německu, a udělejme to taky“.

Po druhé světové válce v Británii nejprve zavládla hegemonie keynesiánského sociálního státu. Ta byla zaprvé důsledkem všeobecného pocitu, že široká veřejnost potřebuje být odměněna za to, že svou prací přispěla k válečnému vítězství. Zadruhé hovoříme o období rozvoje studené války a situaci, kdy se kapitalisté rozhodli bránit tomu, aby byla dělnická třída zlákána komunistickou ideou. Keynesiánský sociální stát byl tedy kompromisem mezi kapitalismem a demokracií. A třicet let to fungovalo.

Poté však začala mít kapitalistická třída dojem, že musí až příliš uspokojovat požadavky pracujících. V Trilaterální komisi, kde se angažovali lidé jako Samuel Huntington, tehdy probíhala živá diskuse o tom, že je zde krize demokracie ve smyslu přílišného množství demokracie, že je společnost na okraji egalitářské propasti, na což je třeba reagovat. A tady někde se rodí neoliberalismus.

Podobně to proběhlo v USA za Reagana, Thatcherová v Británii byla nicméně první, kdo se skutečně odhodlal ke změně. V britské politice tehdy panoval stále určitý konsenzus mezi labouristy a konzervativci. Šlo o situaci obdobnou té, kterou jsme viděli později za vlády Tonyho Blaira, jen v opačném gardu, v době před Thatcherovou to byli konzervativci, kdo akceptoval sociálnědemokratickou hegemonii. Margaret Thatcherová se rozhodla tento konsenzus rozbít.

Neoliberální hegemonii se jí podařilo ustavit i proto, že pochopila, co byly problémy a nedostatky sociálnědemokratického modelu. Keynesiánský sociální stát přinesl dělnické třídě znatelné výhody, předně podporu v nezaměstnanosti. V Británii však mělo mnoho lidí kvůli přílišné byrokracii pocit, že jsou utlačováni opatřeními, která byla ve skutečnosti přijata v jejich prospěch. Thatcherová toho chytře využila a řekla: Já vám přinesu svobodu! To byla klíčová myšlenka neoliberalismu: prezentovat stát jako soubor utlačivých sil a oslavovat trhy jako prostor svobody.

Ukazuje to, že pokud jde o protihegemonickou politiku, je třeba začít u problémů stávajícího uspořádání, tam je možné pracovat na změně myšlení lidí.

Určitě ano. Úspěch pravicového populismu je důsledkem toho, že sociálnědemokratické strany opustily zájmy dělnické třídy a kapitulovaly před neoliberalismem. Vzaly za svou myšlenku, že neoliberální globalizace nemá alternativu, což vedlo k tomu, že dnes na rozdíl od pravicových populistů nedovedou pracovat s poraženými této globalizace.

Think tank Terra Nova, blízký francouzské socialistické straně, nedávno publikoval analýzu, kde tvrdí, že pro socialisty je dělnická třída ztracena, že už pro ně nikdy nebude hlasovat. Navrhuje proto soustředit se na střední třídu a na imigranty, protože imigranti prý budou mnohem méně pravděpodobně volit pravicově populistické strany. Závěrem analýzy je, že už zde ve skutečnosti není žádný možný diskurz, jímž by sociální demokraté získali zpět lidi, kteří se přesunuli k pravicovým populistům.

Ti naopak hovoří jasně, jako například Marine Le Penová: „Nevěřte lidem, co říkají, že není alternativa, alternativa existuje a my vám dáme zpět váš hlas, který vám vzaly elity.“

Mluvím zde samozřejmě o západní Evropě, kde všechny sociálnědemokratické strany v jistém bodě opustily myšlenku boje za alternativu. Začalo to v Británii, následoval přesun do Německa, to je Schröder a jeho Nový střed, poté do Francie a do Skandinávie. Lidé mají stále onu romantickou představu švédské sociální demokracie, ale i ta už kompletně přijala neoliberalismus. V postkomunistických zemích tomu však bylo jinak, je důležité nepoužívat jeden rámec na všechny země. Dějiny sociálních demokracií na Východě jsou odlišné.

Před rokem 2008 jsem si ještě udržovala nějakou naději, že by sociálnědemokratické strany mohly oživit svou levicovou identitu a rozejít se s neoliberalismem. Hospodářská krize jim k tomu poskytla ideální příležitost. Jedna z centrálních myšlenek neoliberalismu zní, že stát je nepřítel: čím méně státu, tím lépe. Náhle byl ale stát povolán k záchraně situace. Myslela jsem si tehdy, že by sociálnědemokratické strany mohly krizi využít k radikalizaci, přimět stát k zásahům, ale takovým, které budou směřovat například k politice většího přerozdělování. Stát sice tenkrát intervenoval, ale tak, aby zachránil banky. A sociálnědemokratické strany byly u toho, přičemž následně podpořily i pravicovou politiku úsporných opatření. V ten moment mi došlo, že alternativa musí přijít odjinud.

Mohou samozřejmě existovat výjimky, například britští labouristé si pod Jeremym Corbynem osvojují levicově populistickou agendu. Corbynův manifest pro volby v roce 2017 zřetelně hlásal: Pro mnohé, ne pro několik. To je jasný rozchod s postpolitikou labouristů za Tonyho Blaira, který naopak říkával, že všichni jsme střední třída, že ve společnosti není žádné štěpení, žádný antagonismus.

Předně nelze říci, že tu stojí 99 % proti 1 %. Je to samozřejmě chytlavý slogan, ale pokud přemýšlíte v rámci reálného rozložení sil, je to spíše 70 % proti 30 %, síly neoliberalismu tvoří širší alianci.

Má kritika Occupy Wall Street však mířila hlavně na fakt, že šlo o čistě horizontalistické hnutí. Totéž platí pro Indignados ve Španělsku. Odmítali mít strukturu.

Levicový populismus se pro mě nutně opírá o vztah mezi horizontální a vertikální dimenzí. Samozřejmě potřebujete mít základnu v sociálním hnutí, ale je třeba také institucionalizace. Levicově populistické strany jsou organizované, chtějí získat moc v rámci reprezentativní demokracie a za tímto účelem se účastnit voleb.

Aktivisté z Occupy toto nechtěli, chtěli si udržet charakter přímé demokracie. Což je velké omezení, protože si nemyslím, že bez vstupu do institucionalizované politiky můžete skutečně proměnit společnost.

O situaci v České republice toho mnoho nevím, ale hodně lidí, které jsem tu potkala, mluvilo o velkých demonstracích proti premiérovi Andreji Babišovi. Jaké jsou perspektivy tohoto hnutí? Mají ambici se nějak politicky strukturovat? Pokud ne, pokud zůstanou na úrovni Occupy Wall Street, nevidím přílišnou naději na změnu. Něco podobného můžeme vidět ve Francii na příkladu žlutých vest. Jejich slabinou je, že odmítají jakoukoli strukturu až do té míry, že ani nechtějí mluvčího. Volají, že „Macron musí pryč“, ale nemají nástroje, jak ovlivnit volební proces.

Potíž je, že na levici je řada lidí, kteří si myslí, že instituce zastupitelské demokracie nemohou být transformovány a že musíte být proti nim. To je chyba, a proto také představuji levicově populistickou strategii jako strategii radikálního reformismu. Stát je vytříbením mocenských vztahů, stát není nic špatného, může být proměněn. To je pro mě jedna z hlavních odlišností levicového populismu od tradiční radikální levice, která volá po zničení systému.

Můžeme tedy rozpoznat tři formy levice. Nejprve tu máme, pokud jej ještě můžeme nazývat levicí, čistý reformismus ve stylu třetí cesty, který říká, že není možné nastolit odlišnou hegemonii, jen lehce humanizovat neoliberální globalizaci. Opačným extrémem je radikální revoluční levice. Ta může mít různé podoby od leninské po pozici Michaela Hardta a Antonia Negriho, kteří věří na „samoorganizaci množství“ a možnost transformace společnosti bez politické strukturace. Levicový populismus je tou třetí možností, radikálním reformismem, který vstupuje do institucí, aby je změnil zevnitř.

Parlamentní model je nezbytný. Ale není dostačující. Myšlenkou levicového populismu je rozšířit množství různých forem reprezentace. Na určité úrovni může být adekvátní přímá demokracie, v jiných konkrétních případech se mohou pozice i losovat, byť ani jedno nevidím jako základní organizační princip společnosti. Také myšlenka participativních rozpočtů někde může fungovat. Rozšířením množství forem reprezentace lze obohatit a radikalizovat zastupitelskou demokracii. Nemělo by dojít k její eliminaci, existence politických stran je velmi důležitá – ovšem politika nemůže být jen zápasem mezi stranami, je třeba mít i další možnosti, jak organizovat občanskou společnost. Myslím, že takto můžeme chápat to, co nazývám radikalizací demokracie.

Levicově populistická strategie se má určitě zabývat sociální otázkou: postavením pracujících, přerozdělováním – ovšem jejím klíčovým prvkem musí být i ekologická témata. Navíc nejde o dvě oddělené věci. Pokud například uvažujete nad bojem proti nezaměstnanosti, je nezbytné pokusit se představit si takové řešení, jež je založeno na pracovních místech, která přispívají k eliminaci ekologických problémů. To je i podstata programu Zelený nový úděl. A je zde ještě třetí prvek, série společenských požadavků kladoucí důraz na feminismus, antirasismus nebo podporu LGBT komunity. Čili dohromady zde máme otázku sociální, otázku těchto společenských požadavků a ekologickou otázku. Tyto tři věci je nutné artikulovat společně.

Chantal Mouffeová vystoupila v červnu v Praze na přednášce pořádané IWM, FF UK a Ústavem mezinárodních vztahů.