Líbánky v Paříži. Fejeton spisovatele Michala Šandy

Moje podnikavá novomanželka je přece jen z jiné generace, pročež vše potřebné zařídila během okamžiku prostřednictvím notebooku. Letenky, hotel, vstupy do muzeí, jízdenky na metro. Samozřejmě že bych to svedl taky, ale neusmíval bych se u toho.

Když jsem ve starosvětsky útulném hotýlku Des Grandes Écoles otevřel francouzské okno, abych se zhluboka nadechl pařížského vzduchu, na dosah ode mne byl zezadu k hotelu přilepený dům s teráskou. V tomhle domě, na téhle adrese rue du Cardinal Lemoine 71 dokončil v roce 1921 James Joyce Odyssea!

Srdce se mi rozbušilo. V literatuře pro mne není důležitější milník než tenhle román. Neexistuje jiná kniha, ke které bych se po celý život opakovaně vracel a pokaždé byl odměněn úžasem. Tady Joyce napsal: A srdce mu bušilo jak divé a ano řekla jsem ano chci Ano. Nato odložil tužku a ta se po stole skutálela a spadla na zem a paní Joyceová se rozkřikla: „Nedělej mi tu binec!“

Inu, milý Joyce už nebyl čerstvým novomanželem, aby ho místo hudrování pohladila po ruce a řekla „Pojďme do L’Epoque na večeři!“, jako to řekla manželka moje.

Zatímco jsem se ládoval cassouletem, všiml jsem si naproti jakési pamětní desky, ozářené pouliční lampou. V mezičase jsem se pokusil být za světáka a v tabletu rozkliknul Pohyblivý svátek, abych svou ženu poučil o tom, co ona zná beztak mnohem lépe, protože na rozdíl ode mne už v Paříži byla. Oko mi okamžitě padlo na větu: Psací pokoj v hotelu bych pustil, takže by zbývala jen činže v rue du Cardinal Lemoine 74 a ta je nepatrná. Bingo!

Na pamětní desce bylo uvedené, že v letech 1922–1923 tu žil Ernest Hemingway. Můj erbovní spisovatel. Popravdě, jeho romány stojí za bačkoru, byl mistrem menších formátů. Povídky jsou jako řemen, zrovna tak novela Stařec a moře.

V nábožně povznesené náladě jsem kráčel noční ulicí kardinála Lemoina, jehož přínosem pro lidstvo bylo ustanovení presumpce neviny, a nemohl tomu uvěřit: Hemingway, Joyce a já…

Francouzi si svých historických osobností náležitě považují, jsou si vědomi, že strom bez kořenů se při prvním vánku skácí. Pamětní desky najdete po celém městě. Moudře jsou z bílého kamene, za šutr totiž ve sběrných surovinách nedostanete ani halíř, ani sous, ani cent.

Dodnes je mi na zvracení, když si vzpomenu, jak v Praze ukradli desku připomínající hrdinu odboje Zelenku-Hajského a jeho rodinu povražděnou nacisty proto, že byla z bronzu.

Pršelo a Eiffelovka byla v mracích, což jsem kvitoval s povděkem a nemusel se ztrapňovat a přemáhat závrať z třísetmetrové propasti pode mnou. Místo na věž jsme vyrazili za uměním do Centre Pompidou. Zdejší vyhlídková terasa je, co se výšky týká, tak akorát. Poblíž nás stál muž v černém pršiplášti, jinak nikde nikdo. Kapky deště se rozstřikovaly o poprsí ležící dámy. Ukázal jsem na ni prstem: „Henry Moore.“ Nikoli dáma, ale sochař.

Sotva jsem to dořekl, muž zmizel, což nás nijak nepřekvapovalo, naše cesta totiž byla neuvěřitelná od samého začátku. V letadle s námi letěl Gérard Depardieu. Pravděpodobně už ho semílají boží mlýny kvůli hrátkám s Putinem. Už to nebyl ten borec ze stříbrného plátna, ale rozkydlá sádelnatá koule v kolečkovém křesle.

V Centre Pompidou je k vidění spousta obrazů a objektů, co položily základ modernímu umění. Mezi tím úplně nejmodernějším je ovšem i spousta veteše.

Z Čechů jsou zastoupení pouze Jiří Kolář a Jindřich Štyrský. Podle mého názoru by se ve zdejší expozici určitě neztratili ani Josef Lada, Kurt Gebauer anebo Eva Kmentová.

Náhle galerijní ticho protnuly sirény a záchranáři obklopili nehybné tělo ležící na chodníku. Byl to onen muž, co záhadně zmizel z vyhlídkové terasy.

Nešťastník se pravděpodobně málo odrazil nebo mu v dešti podklouznula noha a spadl na prosklený tubus venkovních eskalátorů, a teprve z něj se zřítil na zem, a proto nezemřel bezbolestně během okamžiku, jak si naplánoval.

Moje žena se rozplakala. Já nevím. Neprodlužují záchranáři zbytečně jeho umírání, neměli by ho nechat odejít v klidu? A pokud ho vytáhnou hrobníkovi z lopaty, bude rád a vděčný, anebo naopak zoufalý?

„Všechno se dá nějak vyřešit,“ zavzlykala moje žena, protože je mladá a svět ještě vidí optimisticky.

Nešťastná láska nebo dluhy z kasina se vyřeší, ale třeba jen nechtěl umírat po špitálech. Rakovina v posledním stádiu se řešit nedá. A co když to byl šmejd a dobře mu tak a za slzy nestojí? Co se lidstva týče, pomalu, ale jistě začínám zastávat presumpci nelítosti. Hňupové to jsou.

V Louvru jako by existoval jen jediný obraz. Na něj se stojí fronta a čekající mají ruce zvednuté a v nich mobily a cvakají fotku za fotkou, a když se konečně dočkají, v lepším případě si Monu Lisu vyfotí ještě úplně zblízka, přestože si mohou koupit katalog.

V horším případě si s ní dotyčný pořídí selfíčko, ve své omezenosti nevěda, že selfíčkem se světově významnou ikonou definitivně stvrdil vlastní bezvýznamnost.

V Paříži se o literární historii doslova zakopává na každém kroku. Restaurace Le Petit Saint-Benoît mě už zvenku zaujala ošuntělostí, připomínající legendární vídeňské café Hawelka. Nad naším stolkem visel zarámovaný přípis Borise Viana. Okolní stěny zdobily podepsané fotografie Jeana-Paula Sartra, Simone de Beauvoirové, Marguerite Durasové, Sempého, Yvese Montanda a dua Jane Birkinová a Serge Gainsbourg. Jacques Prévert na jaře 1968 nakreslil pro malého Benoîta kytku a rozčepýřeného ptáčka. Samá hvězda. Ocitli jsme se v nebi. A bezmála nebeské bylo i vepřové žebírko v karamelové krustě s rafinovaně peprnou omáčkou a bramborovou kaší.

Hvězdou největší je ovšem v Paříži dnešních dnů Kylian Mbappé. Jeho dres s číslem 7, v němž čutá fotbal za Paris Saint-Germain, nebo ten reprezentační s desítkou na zádech visí doslova všude, v každém stánku a prodejně cetek. S rukama triumfálně zdviženýma je na billboardech v metru, a není divu, v Kataru právě probíhá mistrovství světa a Francouzi obhajují titul. V úvodním utkání proti Austrálii trefil v 68. minutě po centru Dembélého hlavou míč za záda soupeřova gólmana – Mbappé.

„Gól!“ vykřiklo osazenstvo natřískané hospůdky L’Epoque.

Pohlédl jsem naproti na Hemingwayovu pamětní desku a zasypal svou ženu polibky, protože líbánky, přece. Je t’aime.