Levice se začíná probouzet, říkají britští filmaři Ken Loach a Paul Laverty

Ken Loach: Hodně mě ovlivnil jednoduchý a přímočarý způsob, jakým českoslovenští režiséři vyprávěli své příběhy… Když v mých oblíbených Láskách jedné plavovlásky sledujeme rodiče mladého klavíristy, hlavně jeho matka nám vlastně mnoho neukáže, ale stejně z ní můžete přečíst, co všechno si myslí, pochopit ji. Což je pro film důležité. Musíte diváky nechat nahlédnout do postav, aniž by z nich bylo cítit nějaké hraní, protože v takovém případě dochází k okamžitému odcizení. Publikum musí uvěřit, že na plátně sleduje reálné lidi, kteří budou žít své životy i po závěrečných titulcích. Jako kdybyste se dívali na dokument. Kromě Lásek jedné plavovlásky mám moc rád i Ostře sledované vlaky. Byl jsem tehdy mladý, a když vás něco zasáhne jako mladého, zůstane to ve vás už napořád.

Paul Laverty: Zahrál jsem si v Kenově snímku ze španělské občanské války Země a svoboda. Je to má jediná herecká zkušenost. A když se na ten snímek podíváte, pochopíte proč… Ne, vážně, bylo to skvělé natáčení. Nedostali jsme dopředu scénář. Nevěděl jsem třeba, že hlavní ženskou postavu na konci zastřelí. Což bylo dobře, protože šok není lehké zahrát a nám ostatním v té chvíli opravdu problesklo hlavou, že nám zabili někoho blízkého. To bylo od Kena výborně vymyšlené.

Ken Loach: Pamatuju si na podobnou historku z natáčení komedie Hledá se Eric, jež vznikla podle Paulova scénáře. Hrdina filmu Eric, kterého ztvárnil Steve Evets, je v životě velmi neúspěšný: rozpadlo se mu manželství, děti se vymkly kontrole, má problémy s bydlením. Nic se mu nedaří. Na rozdíl od jiného Erika, Cantony, legendárního francouzského fotbalisty, který kopal za Manchester United. Náš Eric ho bezmezně obdivuje. A je tam scéna, kdy mluví k fotbalistově plakátu, který mu visí doma na zdi. Kouří u toho trávu, a tak se stane, že se před ním najednou zjeví skutečný Eric Cantona. Na natáčení jsme samozřejmě Cantonu měli, ale Stevu Evetsovi jsme to neřekli. Dotočilo se to až k onomu klíčovému momentu a pak jsme Stevovi namluvili, že bude pauza, že musíme přesvítit scénu a ať si odskočí na cigaretu. A mezitím jsme mu do té místnosti schovali skutečného Cantonu. Takže když Steve začal znovu hrát, zjevila se mu tahle legenda, navíc impozantní chlap, za zády. Steve se otočil a ten jeho až hororový šok potom vidíte i ve filmu. Takhle by to nikdy nezahrál!

Paul Laverty: Jinak Země a svoboda nebyla jen moje jediná herecká zkušenost, taky jsem při natáčení poznal svou budoucí španělskou manželku. Má tam scénu, kdy se děsivě rozčílí, že ji nikdo nebere vážně. Často si na tu scénu vzpomenu. Časem jsem zjistil, že to ani moc nehrála. S dětmi vždycky říkáme: „A jéje, máma už zase dělá Zemi a svobodu.“ Což situaci obvykle nepomůže.

Paul Laverty: Napsat scénář netrvá dlouho, ale poznat problém, o němž chcete točit, čas zabere. Například u Já, Daniel Blake z roku 2016 to začalo dojmem, který jsme měli s Kenem oba, že se s částí britské populace nezachází dobře. Mluvili jsme s experty, kteří nám třeba sdělili, že rozpočtové škrty v důsledku finanční krize se hendikepovaných lidí dotkly proporčně šest krát výrazněji než kohokoliv jiného. Potom jsme navštívili potravinové banky, kde jsme se setkali s příběhy těch, kteří si musejí pravidelně vybírat, jestli se raději nají, nebo si doma pustí topení. Zjistíte, jak nespravedlivě funguje britský sociální systém, že je postaven ne na dávkách, ale na sankcích udělovaných z neuvěřitelně malicherných důvodů, kdy vám úředníci vaše dávky seberou. Objevili jsme, jak je stát skrytě, ale systematicky krutý k těm nejzranitelnějším. Když na vlastní oči vidíte frustraci matky, která kvůli nesmyslné sankci nemůže koupit svým dětem ani sušenku, hned tak na to nezapomenete. Dodalo nám to energii natočit opravdu syrový film.

Ale samozřejmě, když pak píšete scénář, musíte se vrátit na začátek a odrazit se ne od konkrétních příběhů, ale od pocitů, které ve vás vyvolaly. U Já, Daniel Blake mě hnal hlavně vztek.

Ken Loach: Náš snímek snad ovlivnil veřejnou debatu v Británii, ale pochopitelně si uvědomujeme, že film má vždy jen omezený dosah, že toho sám o sobě moc změnit nemůže. Nezáleží na tom, co se děje v kině, spíš na tom, co lidé dělají, když z kina odejdou.

Ken Loach: Ještě před dvěma lety se zdálo, že roste vliv krajní pravice – v Británii, ve Francii, ale i ve vaší části Evropy. Avšak minimálně u nás teď začíná sílit naopak levice. A nejde o levici Blairova nebo Hollandova typu, která obyčejné lidi chtěla na své straně, ale o jejich problémy se nezajímala. Je to levice, která primárně staví na tom, co lidé potřebují. A je připravena k zásadním restrukturalizačním ekonomickým opatřením, k návratu k myšlence, že věci vlastníme společně. Zároveň se snaží poučit z chyb minulosti a hledá nové cesty vpřed. Jeremy Corbyn, šéf labouristů, přesně tohle ztělesňuje. A pozornost, kterou na sebe strhli ve francouzských volbách Mélenchon a v amerických Sanders, ukazuje, že se něco mění i jinde.

Sledujeme boj o lidská vědomí. O to, jestli si ti, kteří na tom nejsou dobře, dokážou uvědomit svou pozici a pojmenovat důvody, proč se v ní ocitli. Elity jim často říkají něco jiného než jejich vlastní život – jde o to, čemu lidé uvěří. To, co se ve společnosti děje, vyžaduje odpověď, ale někdo s ní musí přijít.

Paul Laverty: Je neuvěřitelné, co Corbyn dokázal, vždyť i jeho vlastní strana se ho chtěla zbavit. Ale on ji přesvědčil, že je potřeba setrvat na principech levicové politiky. A v nedávných volbách se ukázalo, že voliči tohle respektují.

Ken Loach: Hodně lidí na levici říká, a já si to myslím taky, že bychom určitě měli být součástí nějaké velké evropské organizace. Jen ne této, ne Evropské unie, která dává zájmy pracujících lidí až za zájmy korporací. Vezměte si, jak se EU zachovala vůči Řekům, jak trvala na tom, aby se všechno jejich veřejné jmění levně rozprodalo. Vždyť žádné z evropských investic tam nešly do veřejné infrastruktury, na probuzení řecké ekonomiky, ale zase jenom k těm nejbohatším.

Ken Loach: Britská kapela Radiohead chce vystoupit v Tel Avivu (koncert proběhl 19. července – pozn. red.) a my jsme spolu s řadou muzikantů, spisovatelů a dalších lidí jejím členům napsali dopis, ať to prosím nedělají. Různé palestinské organizace totiž společně požádaly umělce z celého světa, aby se připojili k bojkotu kulturních akcí, za nimiž je podpora ze strany Státu Izrael, dokud bude tento stát dál krást palestinská území, chovat se nepřijatelně k Palestincům, porušovat mezinárodní právo a Ženevskou konvenci… A protože britská i americká vláda Izrael podporují, je úkolem občanské společnosti říct, že na to má jiný názor. Nejde o bojkot namířený vůči konkrétním lidem ani proti čemukoliv židovskému, jde o chování Státu Izrael. Je to něco jako bojkot jihoafrického sportu, který pomohl ukončit apartheid v Jihoafrické republice.

Paul Laverty: Martin Luther King jednou řekl, že to nejhorší místo v pekle je určeno těm, kteří se rozhodli mlčet v dobách velkých morálních krizí. Byli jsme Palestinci požádáni o pomoc a nemohli jsme je odmítnout.