Lesbička – krabička – žehlička

Markéta Navrátilová (1975) je majitelkou nakladatelství LePress, Sylva Ficová (1970) překladatelkou z angličtiny. Obě se otevřeně hlásí k lesbické orientaci. Jejich poslední společnou prací bylo vydání amerického komiksu Lesby k pohledání (LePress 2010) autorky Alison Bechdelové. Povídaly jsme si na ose Praha–Brno.

MN: S nakladatelstvím jsem začala, protože mi přišlo, že jsou tady u nás lesby neviditelné. Což je problém jednak vzhledem k heterosexuální většině, která si pak může myslet, že lesby vůbec neexistují, a ignorovat nebo bagatelizovat jejich problémy, ale i vzhledem k samotným lesbám.

Většina z nás totiž prošla, nebo stále prochází obdobím, kdy má potřebu nepřipadat si jako jediná svého druhu v republice. A někdy stačí vidět nějakou lesbu v televizi, nebo si o ní alespoň přečíst.

SF: Z mého pohledu má dělení literatury na většinovou a menšinovou smysl jedině, pokud jde o téma. I když jsou v literatuře určitě jakoby všeobjímající témata, která mohou oslovit všechny čtenáře, jsou další, která jsou už ze své podstaty skutečně menšinová, např. téma coming-outu. Proto má nakladatelství jako LePress určitě smysl a jeho vznik mě nadchl.

Jinak je to ale myslím podobné jako u tzv. ženské a mužské literatury. Z principu mi vadí už termín ženská literatura. Patří do ní to, co píšou ženy, nebo všechny knížky o ženách, nebo jen knížky o tzv. ženských tématech? MN: Já si myslím, že i v rámci všeobjímajících témat je pro nás důležité vidět je očima leseb.

SF: Líbí se mi klasické vyjít s tím ven, ale to je moc dlouhé, a podstatné jméno z toho nevytvoříte. Anglické spojení coming-out mi nevadí, já i termín late-bloomer používám běžně, i když pozdě rozvitá květina by jistě znělo líp. Na český termín nerezignuju, ale zatím mě vhodný nenapadá.

Možná je to i známka toho, že je comingout u nás přece jen větší tabu, než se domníváme. Ostatně, kolik máme veřejně činných vyoutovaných leseb?

SF: Myslím, že u nás nepanuje tolerance, spíš lhostejnost – ovšem jen dokud lesby a gayové nejsou moc vidět. Zákon o registrovaném partnerství je přesně v tom stylu. Jde o gesto, které nemá velký reálný dopad.

MN: Zákon řeší z praktických věcí spíše drobnosti a v případě adopce dětí je dokonce diskriminační. Registrací totiž ztrácíte možnost dítě adoptovat.

SF: Podle tohoto zákona není registrované partnerství de facto rodinný stav, ale osobní. Zákon neřeší třeba společný nájem registrovaných partnerů nebo vdovské a vdovecké důchody. Dvě lesby nemohou žádat o umělé oplodnění, zatímco nesezdaný heterosexuální pár, který společně ani nežije, ano.

MN: Určitě, plné zrovnoprávnění je jediná cesta.

MN: Nechtěla jsem zavádět novou terminologii, ale pracovat se stávající. To je problém i slova lesba. Taky nejde o moc české slovo. Navíc do těch bublin v komiksu nenacpete dlouhé věty, co by hezky česky opsaly krátký anglický výraz, kterému navíc dnes skoro každý rozumí. I tak se pár velmi pěkných českých výrazů do překladu díky Sylvě dostalo, třeba herdekbaby.

SF: Jako překladatelka určitě dávám přednost počeštěným slovům. Bylo by fajn protlačit nějaké češtější výrazy, ale myslím, že to není reálné. Mladší generace slova jako coming-out používá úplně běžně.

A slovo herdekbaby se teď užívá v nějaké jiné konotaci?

SF: V angličtině jsou to madwimmin a původně mě napadly divoženy. Pak jsem to pořád přemílala v hlavě, i s partnerkou, a nelíbilo se nám to. Teprve pak se nějak vynořily herdekbaby – označení pro sebevědomé, energické baby, ne nutně lesby. Tohle označení mimochodem používal i můj děda.

SF: Líbí se mi anglické slovo dyke. A taky lesba… Slovo lesbička nepoužívám, ale nevadí mi, když to slovo použije někdo mimo komunitu. Všimla jsem si ale, že hodně mých heterosexuálních přátel a známých má problém i s tou zdrobnělinou. Přijde jim to jako nadávka.

V lesbické komunitě je odpor k termínu lesbička poměrně velký – znám jen málo leseb, kterým nevadí. Většině naskakují spojení jako lesbička – krabička – žehlička.

MN: Nenarazit na Alison Bechdelovou, respektive na Dykes to Watch Out For ani nejde, pokud se alespoň trochu o literaturu o lesbách zajímáte. Tyhle stripy vycházejí ve Spojených státech od osmdesátých let a i u nás se s nimi mohly čtenářky setkat na stránkách lesbického časopisu, který tady v devadesátých letech vycházel.

SF: To je těžká otázka. Myslím, že obecně aktivismus není v českých zemích samozřejmý v jakýchkoli oblastech, natož v těch menšinových.

MN: Mimochodem demonstraci před ministerstvem práce a sociálních věcí dnes asi nikdo z nás nestihne, že?

SF: Dávat o sobě moc vědět se prostě u nás nenosí, u žen zvlášť, navíc ve společnosti, která se navenek tváří, že muž musí mít ve všem hlavní slovo.

Demonstraci z Brna, kde teď sedím, nestíhám.

MN: Protestní shromáždění osob se zdravotním postižením se bude konat paralelně i v Brně jako podpora protestů v Praze!

SF: Nestíhám ani to, možná konec, jsem ostuda.

MN: Jak říká Sylva, angažovanost obecně je u nás dost slabá. Ale nechci českou realitu srovnávat s komiksem. I mezi mými známými je spousta angažovaných leseb, co nakupují v biopotravinách nebo jsou vegetariánkami.

SF: Srovnání s komiksem bude asi kulhat vždycky, přesto je zajímavé, kolik paralel mezi atmosférou v USA na přelomu osmdesátých a devadesátých let, která se v Lesbách k pohledání popisuje, a současnou českou situací je. Hlavní hrdinka Mo a ostatní si v komiksu stěžují na vzrůstající konzervatismus, na korupční skandály, na Bushovu válku v Zálivu apod. K podobným věcem dochází i u nás: sílící konzervatismus, uměle živený nacionalismus, korupce.

MN: Já tedy depresi ze současných poměrů u nás mám. Když jsme připravovaly vydání komiksu, právě nám začala vládnout pravice. Roman Joch se stal poradcem premiéra pro lidská práva a já si na demonstraci proti němu připadala úplně jako v naší knize. Teď na mateřské nemám naštěstí tolik času číst noviny.

MN: Jsme registrované, a tím pádem podle současného zákona adoptovat nemůžeme. Toníka jsem porodila a moje partnerka, ač je pro něj jednou ze dvou nejbližších osob, je podle českého zákona cizí člověk, který sice má povinnost se o něj starat, ale nemá naprosto žádná práva. A i ty povinnosti má ztížené tím, že je cizí. Třeba když s ním půjde k doktorovi, tak by se s ní teoreticky ani nemusel bavit, protože není příbuzná.

SF: Kdyby se aspoň prosadilo, co je možné v Německu – adopce dítěte partnerky/partnera, jako je tomu u heterosexuálních manželství. V české společnosti ale zatím vládne představa, že to není zapotřebí, protože „teplé rodiny u nás přece nejsou“. Přitom jsou jich spousty, a pořád přibývají a přibývat budou.