Lekce místo ikon. Ari Folman natočil film o Anně Frankové

Před devíti lety mě oslovila Nadace Anny Frankové v Basileji, jestli bych pro ně nenatočil animovaný film. Chtěli vyprávět příběh o holocaustu jinak, než je obvyklé. Poté přišel nápad oživit Anninu imaginární přítelkyni Kitty, které svůj deník adresovala, a udělat z ní hlavní hrdinku. Další dvě podmínky byly propojit minulost se současností a odvyprávět posledních sedm hrozných měsíců života Anny Frankové. Proto se Kitty snaží zjistit, co se s Annou stalo po konci deníkových zápisů. A během toho se dozvídá i o situaci v dnešní Evropě, zaplavené uprchlíky z celého světa, kteří utíkají před válkou.

Poprvé jsem musel myslet na diváky. Každou větu, každou postavu, každé umělecké rozhodnutí ovlivnila myšlenka na dítě v kině. Své tři potomky jsem během těch let, kdy snímek vznikal, zaplavil spoustou otázek ohledně každého prvku filmu, animace jsme testovali ve školách. Když mi během prvního uzavřeného promítání pro distributory v Paříži řekli, že na tenhle film děti přijdou, byl to pro mě největší kompliment.

Určitě to souvisí s tím, že v něm není žádná krutost, žádné hladovění ve varšavském ghettu, není děsivý. Jako potomek přeživších holocaustu jsem se o nacistických zvěrstvech dozvěděl už v šesti letech. Deník Anny Frankové ale není o nich, najdete v něm vnitřní cestu jedné skvělé chytré dívky.

Byl. Když bylo mému nejstaršímu synovi sedm, má matka k nám přišla na Den památky obětí holocaustu a začala mu o něm vyprávět. Řekl jsem jí, ať okamžitě přestane. Nesla to dost špatně, rozplakala se, ale podle mě si další generace zaslouží trochu pohov. My jsme věděli příliš. Mí rodiče se potkali v ghettu, když jim bylo patnáct, vzali se v devatenácti a den po svatbě je deportovali do Osvětimi. Z jejich rodin kromě nich přežil jen otcův bratr. Můj otec o tom ale nikdy nemluvil. Než zemřel, musel jsem mu slíbit, že o něm nikdy nenatočím film.

Vytvoření scény, v níž Annina rodina přijíždí do Osvětimi, bylo na celém filmu to nejtěžší. Žánr animace nabízí řadu možností, jak něco takového ukázat, museli jsme ale zvolit tu pravou. Nakonec jsem našel paralely mezi nacistickými tábory smrti a podsvětím z řecké mytologie. Anne Franková byla řeckou mytologií posedlá, tak jsem to spojil. Nechtěli jsme, aby byla tato scéna moc těžkopádná a explicitní.

Určitě jsem nechtěl ukázat smrt Anny a její sestry Margot realisticky, jak se o to už pár filmů pokusilo. Žádný snímek, ať hraný, nebo animovaný, nedokáže vhodně ukázat, co se stalo. Myslím, že to vlastně nedokážeme doopravdy pochopit. Když jsem jako dítě slýchával všechny ty děsivé příběhy, nedokázal jsem si je představit. Je to nad naše síly. Proto jsem vytvořil alegorii, s pomocí imaginárního animovaného světa.

Ruský film Jdi a dívej se od Elema Klimova, mistrovské dílo sledující válku očima dítěte. Co se týče empatie a soucitu, víc podle mě umělec dosáhnout nemůže.

Dělat animovaný film je masochismus. Jako byste jeli v autě, které pomalu míří do zdi. Můžete vystoupit, ale na té zdi je tak krásný barevný kaleidoskop, že od něj nemůžete odtrhnout oči. Na animovaném filmu vždycky skoro zbankrotujete, pokaždé je to peklo. Na druhou stranu je to návykové. V animaci můžete udělat všechno, co si jen dokážete představit. Všechno je možné.

Během rešerší jsem se šel znovu podívat do domu Anny Frankové v Amsterdamu a bylo to příšerné. Chodíte prázdným domem, není tam nábytek, nic – protože takhle se tam vejde třikrát víc lidí. Hned z muzea vejdete do obchodu se suvenýry. To je špatný vtip. Taky mi přijde, že se z Anny stala ikona a lidé zapomínají, že šlo o puberťačku, žádný svatý obrázek. Náš film chce připomenout, že to byla chytrá, ale i dost svéhlavá holka, která měla jako každá puberťačka rozepře se svou matkou. Nebyla to válečná hrdinka, již z ní lidé postupně udělali.

Když se na rodiče ptáte jejich dospívajících dětí, obvykle si na ně stěžují – bez ohledu na to, jak je to doopravdy. Teenageři chtějí rebelovat proti svému prostředí. A předpokládám, že pokud musíte žít dva roky s někým v izolaci, tahle tendence jenom zesílí. Anne proto možná nepopisovala své okolí úplně realisticky a pro její matku bychom měli mít víc pochopení.

Ano, v původní verzi nebyli uprchlíci, poslední dějství bylo jiné, radikálnější a víc fantastické, inspirované příběhem z války v Bosně. Dá se říct, že se ten scénář vyvíjel v závislosti na dění ve světě. V roce 2013 jsem myslel hlavně na dívky ve válečných zónách, které zažily podobné příběhy jako Anne. Ale když pak přišla uprchlická krize, scénář jsem přepsal, nově jsem se zaměřil na děti prchající z války, hledající v Evropě bezpečí. Tohle je paradoxně jedna z výhod animace – její výroba je tak časově náročná, že můžete přijít se změnami ještě uprostřed projektu.

Vůbec jsme nezamýšleli porovnávat holocaust s uprchlickou vlnou z roku 2015. To ani nejde. Jen jsme chtěli upozornit, že každé páté dítě na Zemi je dnes ve smrtelném ohrožení kvůli válce. Chceme, aby si diváci uvědomili, jaké to je, být dítětem narozeným do války, které nikdo nerozumí a která nikoho nezajímá. Z pohledu dítěte jsou mezi osudy Anny a Awy paralely.

V Kde je Anne Franková tak nejde pouze o rozbití ikony. Pokud děti jen nutíte, aby se historické znalosti biflovaly, je to k ničemu. Musíte je přimět, aby otevřely oči a rozhlédly se kolem sebe. Nyní neprobíhá holocaust, v uprchlickém táboře je přeci jen větší zábava než v ghettu, ale pokud ty rodiny deportují zpátky do Mali, můžou tam zemřít. O tom je třeba přemýšlet.

Do Bruselu. Mám to město rád, pracoval jsem tam. Belgičané nejsou žádní egoisti, život je mezi nimi snadný. Případně do Švédska, vyhovuje mi tamní počasí a je to levicová země, takže se starají o kulturu. Jen nevím, jak bych ustál polární noc.

V dnešní terminologii jsou naše postavy mladými aktivisty. Doufám, že děti, které tenhle snímek uvidí, si řeknou, že se naši hrdinové chovají super. Nevěřím, že filmy můžou změnit svět, ale můžou změnit něco malého. A mladí mají sílu. V Izraeli to byli oni, kdo začal protestovat každý den a za každého počasí před domem tehdejšího premiéra Netanjahua proti jeho zkorumpované vládě. A nakonec vyhráli, jeho vláda odešla.

Svět se stává rasističtějším, násilnějším, antisemitštějším, lidé se vracejí do svých komfortních zón. Extrémní pravice se však někdy zhroutí sama do sebe pod tíhou vlastní korupce a aktivismus mladých nám poskytuje naději.

Kitty začíná jako Annina imaginární kamarádka, ve filmu ale buduje most mezi minulostí a přítomností. A stává se dítětem dneška. Setkání s mladými lidmi v ohrožení jí připomene Annu i fakt, že Anne neměla možnost během války někam utéct. Tahle zkušenost ji promění v aktivistku. Zároveň si uvědomí svou příležitost upozornit na práva dětí.

Popírání holocaustu bují hlavně na okrajích společnosti. My se ale musíme soustředit na většinovou společnost a bojovat proti pomalému sestupu historie do zapomnění. Historické příběhy musíme ukazovat jako aktuální a životně důležité, ne jako zaprášené relikty minulosti. To je klíčové. Děti by proto neměly být vychovávány v klišé, didaktismu a strachu. Na to jsou moc chytré, díky technologiím dospívají rychleji než dříve. Měly by se proto setkávat se správnými a důležitými znalostmi. Pokud ale nedokážeme vyprávět příběhy jejich způsobem, nebudeme schopní s nimi navázat kontakt.